Už to dál nejde… Vyčerpané tělo už odmítá pokračovat dál. Hodinky mi zavibrovaly a oznámily, že jsem uběhl další kilometr. Už by jich mělo být 36. Dívám se na displej, kde mi však svítí číslo 34. Už mi začíná blbnout i mozek. Tak moc by si přál být v cíli, že si vytváří vlastní kalkulace, kterým plně věří. Jak se mám v tomhle stavu dostat do cíle maratonského běhu fakt netuším. Každou občerstvovačku poctivě využívám – doplňuju energii, tekutiny i ionty. Ale stejně to nestačí. Přitom do 30 km jsem běžel skvěle…
Běžecké začátky
Nikdy jsem nebyl rozený vytrvalec. Naopak jsem – i jako sportovní nadšenec – nesnášel, kdykoli jsem měl běžet nějaký delší běh. I po celou mou fotbalovou kariéru tomu tak bylo. Krátké sprinty do prudkého kopce – to jo, ty jsem si nakládal sám od sebe. Ale jít si zaběhat pár kilometrů, tomu jsem se vyhýbal jako čert kříži.
Někdy před třicítkou jsem si ale postupně cestu k běhání přece jen našel. Když jsem bydlel na Vinohradech, běhal jsem na Klajdovce směrem na Ochoz trasu dlouhou asi 10 km. Jako první výzva se objevila půlmaratonská trať. Půlmaratonů se tehdy v Česku neběhalo ani zdaleka tolik jako dnes, ale jeden z nich se konal v Brně. V dubnu 2013 jsem se na něj přihlásil s bráchou Kamilem a kamarádem Pepou Šťastným. Podařilo se mi tehdy zaběhnout v čase 1:48 a od té doby jsem měl za svůj cíl zaběhnout jednou maratonskou trať.
Věděl jsem tehdy jen o pár maratonech v ČR a v okolí Brna se nic podobného nekonalo. O rok později, v roce 2014, jsem si zaběhl znovu brněnský půlmaraton – tentokrát v čase 2:03. Od té doby jsem běhával nepravidelně a spíše kratší tratě. Jen jednou jsem si sám v okolí Pohořelic zaběhl 25 km.
Trénink na maraton
Pravidelněji jsem začal zase běhat po té, co měl náš australský ovčák Chilli 1 rok a měl dostatečně vyvinuté klouby. Během zimy a na začátku jara 2026 jsme už běhali pravidelně a postupně jsme začali přidávat vzdálenost. V té době mě napadlo, že bych mohl zkusit natrénovat na maraton. Na internetu jsem si vyhledal několik maratonů a nejvíc mě zaujal ten v Lednici. Jednak se měl konat v příznivém období na začátku října a navíc se mi líbila jeho rovinatá trať. Během dubna jsem pokračoval v přidávání sobotních vzdáleností až na délku půlmaratonu. Pak jsem však kvůli výstupu na nejvyšší horu Islandu začal přípravu směřovat do kopců a běhal spíše kratší kopcovité trasy na Pálavě. K přípravě na maraton jsem se opět vrátil po návratu z Islandu v polovině července.
Opět jsem si zaběhl půlmaraton, následně 25 km a 30 km. Nejdelší vzdálenost, kterou jsem uběhl, byla 34 km. Měl jsem to naplánované jako vrchol přípravy. Poslední 3 km jsem zažil velkou krizi: prudce mi kleslo běžecké tempo a pocítil jsem velmi silnou únavu. Za hlavní důvod jsem považoval absenci občerstvovacích stanic, protože jsem měl na této trase k dispozici pouze 1 l vody a 1 gel.
Poslední týdny přípravy
Ve zbývajících třech týdnech před maratonem jsem postupně běžel 15 km, 21 km a 10 km. Samozřejmě nezmiňuju kratší běhy v týdnu, kdy jsem běhal mezi 5 a 7 km. Přípravu jsem považoval za dostatečnou a měl jsem i různé vychytávky, abych omezil nepříjemnosti – např. bezešvé trenky proti odřeným tříslům, vazelína mezi prsty a na chodidla proti puchýřům nebo zalepené bradavky. Před závodem jsem nebyl ani nemocný, ani zraněný, takže jsem mohl v sobotu 10.10. 2026 podstoupit svůj maratonský křest ohněm…
Příprava na závod
V pátek odpoledne a navečer si chystám vše potřebné. Lahev s vodou, dva běžecké gely, nastříhané náplasti na bradavky, vazelína, tričko s krátkým rukávem, běžecké kraťasy, trenky bez lemu, běžecké ponožky, boty a nějaké věci na převlečení do batohu. Budíček se ženou domlouváme na 5:45. Pavlínka se sama nabídla, že celý den absolvuje se mnou. Druhý den ráno tedy se mnou ještě za tmy vstává. Dávám si hned ovesnou kaši s banánem a zapíjím to vodou. Na pár minut jdu vyvenčit Chilliho a převlékám se do běžeckýho. Ještě přelepit bradavky a pořádně namazat vazelínou prsty na nohou, nárty a paty – a vyrážíme do Lednice.
Na místo závodu přijíždíme už za světla a na velkém prostoru není problém zaparkovat. Nejdřív si vyzvedávám startovní číslo s čipem a kupuju běžecký kelímek za 50 Kč. Po návštěvě toalety a malé svačince v podobě tyčinky a banánu nás už svolávají na společnou rozcvičku. Tu na pódiu vede „šílená“ Veronika Preti (jak jsem později zjistil na internetu). Tolik energie a entuziasmu po ránu se jen tak nevidí. Pár „jumping jacků“ mi stačilo, vrátil jsem se ke své osvědčené klasice a jen se ještě lehounce protáhl.
Hromadný start
S Pavlínou se pak vydáváme na start, kde už se shromažďují maratonci. Loučíme se (ona se po startu vrátí domů za dětmi) a následuje hromadné roztleskání všech běžců za zvuků skladby „Conquest of Paradise“ od Vangelise. Stojím spíše v druhé části běžeckého pelotonu, takže po startu chvíli trvá, než můžu vyrazit na trať. První kilometry jsou hodně stísněné. Trať není příliš široká a běžců je na malém prostoru hodně. Občas dochází k menším strkanicím, ale k žádnému pádu naštěstí ne.
Svižné tempo s dobrými běžci
Vyrážím dost svižně a hodně běžců před sebou předbíhám. Není to úplně komfortní, protože se tak běžec musí vydat mimo vyšlapanou pěšinu na nerovný terén. Pravidelně kontroluju hodinky, na kterých vidím celkem rychlé tempo okolo 5:15 min/km. Samozřejmě mě napadá, jestli jsem začátek moc nepřepálil, ale běží se mi dobře, takže tak i pokračuju. Postupně se dostáváme do širšího prostoru a pole běžců se roztahuje. Běží se tak mnohem komfortněji a můžu tak běžet svým tempem. Už nacházím parťáky, kteří o mě vůbec nevědí. Nejvíc se držím tempa nějakého seniora, na kterém je vidět, že běhá už několik desítek let. Mnoho kilometrů běžím v závěsu za zdatnou běžkyní, která mi z dohledu zmizí až za jednou z občerstvovaček.
Lehký pokles tempa a první pochybnosti
Ty využívám maximálně poctivě. Na všech občerstvovačkách střídavě piju vodu a ionťák. Občas si kousnu do čokolády nebo do banánu. Tempo se pohybuje konstantně okolo 5:25 min/km, což je na mě poměrně rychlé, ale cítím, že takto chci běžet. Podmínky jsou skvělé – ani zima, ani teplo, neprší a v lese vůbec nefouká. Pořád ve mně hlodá velký červík pochybnosti, jak dlouho takto zvládnu běžet. S opravdu delšími tratěmi mám minimální zkušenost. Jednou jsem běžel 30 km a při nejdelším běhu 34 km. A to už jsem ke konci věděl, že víc nedávám. Zachrání mě tentokrát soustavné občerstvování a doplňování energie? Kousek před hranicí půlmaratonu (probíhám ji v čase 1:54) si všímám, že už nedokážu plně držet tempo s běžci a běžkyní, kterých jsem se dlouho držel. Neznatelně se mi vzdalují a hodinky ukazují pokles tempa k 5:35 min/km. Uvědomuju si, že to bude ještě hodně dlouhé a náročné. S dalšími kilometry tempo opět pozvolna klesá. Nejdřív na 5:45 min/km, ale ještě 29. kilometr běžím pod 6 minut na kilometr.
Náraz do zdi a vidina DNF
Pak už ovšem narážím do té zdi. To, co už jsem jednou zažil a o čem se často mluví u začínajících maratonců. Od 30. kilometru vidím, že už to začíná být čím dál horší. Běžím ho přes veškeré úsilí za 6:07. Pak se propadám téměř k 7 minutám. Cítím, že teď už to bude velkej boj. Nejenže tělo už nemá energii, ale prudce klesá i psychika. Už se mi vůbec nechce běžet. Vnitřně se tlačím, abych už byl na dalším kilometru, jenže ve skutečnosti mám uběhnuté tak o dva méně. Neustále se mi vrací vzpomínka na kolegu z práce Áďu, který mi včera při mým odchodu z kanclu vysmátej popisoval, jak se podívá v sobotu odpoledne do výsledkové listiny a tam uvidí u mýho jména “DNF”. Co vlastně ta zkratka přesně znamená? “Do not finished?” Pořád se mi v hlavě točí myšlenka na DNF. V žádným případě! Do cíle se dostat musím. Bude tam na mě čekat Pavlínka s dětma. A vím, že se tam nějak dostanu. Jenže bych tam chtěl doběhnout…
Boj s krizí
Někdy u 35. kilometru už nemůžu běžet dál. Na chvíli přecházím do chůze. Víc než fyzický odpočinek se jedná o krátký mentální restart. Už se nemusím v jednom kuse soustředit na každý další krok a silou vůle se posouvat o další metry dál. Někteří závodníci okolo mě jsou na tom podobně. Jeden dlouhán už téměř jenom jde a křičí: “Já už kurva nemůžu!”. Ale když se rozbíhám, tak jeho chůzi předbíhám hodně pozvolna. Snažím se běžet co nejdéle, ale tempo je žalostné (něco pod 8 minut). Zdá se mi, že občerstvovačky už nikde nejsou a každý kilometr je nekonečný.
Na další občerstvovačce si beru magnézium, namáčím čokoládu do soli a piju opakovaně ionťák. Na chvilku si sedám na zem, ale vzápětí si uvědomuju, že se nesmím rozsedět, jinak už se nezvednu. Takže si rychle stoupám a pokračuju chůzí dál. Zakusuju zbytek banánu, když se najednou objevuje fotograf a fotí mě jako nějakou celebritu. Namítám, ať mě v tomto stavu nefotí. On se nenechá rozhodit a říká mi, že fotí jen realitu. A má pravdu. Jen v tu chvíli to všechno vidím jinak.
Poslední kilometr s křečemi
Tak se opět rozbíhám. Strašná bída, ale už zbývá jen kilometr. Jenže najednou mě do zadního stehenního svalu chytá silná křeč. To mi tak ještě scházelo. Kulhám jako starej pajdavej Mišů a jeden dobrák běžící okolo mi nabízí pomoc. Jenže běží tady 41 kiláků a teď se se mnou bude těsně před cílem zadrbávat… S díky ho posílám do cíle. Nějak to zvládnu. Na chvíli sedám na zem a natahuju nohu. Opatrně si stoupám a z chůze přecházím do opatrného běhu. Ten poslední kilometr snad nemá konce. Přede mnou běžec opakovaně řve: “Aaaaa!!”. Asi ho taky chytají křeče. Konečně se za poslední vracečkou dostávám do cílové rovinky. Slyším Pavlínčino povzbuzování: „Danyyy, pooojď, Danyyy!“ Jen se přinutím k nepatrnému zamávání. Na úsměv už nezbývá síla.
Do cíle s Leuškou
Poslední desítky metrů se ke mně připojuje Leuška. Její radostný, svěží běh silně kontrastuje s mým zombie stylem. Ale jsem tam! Maraton mám za sebou. Hodinky ukazují 4 hodiny a 22 minut, ale oficiální čas je o minutu delší kvůli čekání na startu. Leuška se na cosi ptá a já jí posílám pro batoh, abych se mohl jít převlíct. Najednou se tu objevují Pavlínka s Adámkem, který mi hned podává smoothie koktejl.
Jdu se převléct do suchého a čistého oblečení. Po návratu k rodině obcházíme stánky. Na jednom si nechávám vygravírovat svůj maratonský čas do dřeva. Pak se zastavujeme na jídlo a u asistenčních psů, u kterých trávíme asi nejvíc času.
Zkušenost k nezaplacení
Pomalu vstřebávám zážitky z celého běhu a jsem spokojený. S výkonem tak na 60 %, ale byla to prostě zkušenost, součást cesty, a vím, že kdybych mohl vrátit čas, nic bych neudělal jinak. Teď už vím, že příprava na maraton nebyla dostatečná, ale stejně bych ho běžel zas a v tomhle tempu. Pomaleji jsem prostě běžet nechtěl. A vůbec největším zážitkem pro mě byla celodenní přítomnost mé ženy Pavlínky. Cítil jsem, že to celé zaujatě prožívá se mnou. Cítil jsem oporu, povzbuzení i ocenění. A jsem za to moc vděčný.
Příště už budu chtít celý maraton uběhnout tak, jako jsem běžel ten svůj první do 30. kilometru. Organizace závodu byla skvělá – zázemí, úžasná astmosféra, klobouk dolů za tu práci.