Během týdenního pobytu na Islandu jsme toho nakonec stihli hodně. Hlavním cílem byl výstup na nejvyšší vrchol země – Hvannadalsnúkur, což se podařilo, ale kromě toho jsme plavali v ledovcových lagunách a studeném moři, prohřáli si svaly a kosti ve třech různých termálních oblastech, uskakovali před výstřikem gejzíru Strokkur, pozorovali tuleně a papuchalky asi z dvaceti metrů, promočili oblečení v těsné blízkosti krásných vodopádů nebo se nadýchali sirných výparů v geotermálních oblastech. Taky jsme toho moc nenaspali, jedli hlavně skyr a tuňáka z konzervy a ke konci připomínaly naše nosy a rty místní sušené ryby.
Letenky jsme kupovali už na začátku února, s odletem z Prahy 22. července a návratem 29. července. Ve středu 22. 7. se do Prahy přepravujeme autem Honzy Novotného. Vzhledem k tomu, že ve čtyřčlenné výpravě je ještě druhý Honza – Weiss –, bude pro odlišení Honza Novotný ve zbytku článku titulovaný jako Janko. Toto oslovení vzniklo při jednom historickém výstupu v Tatrách. Náš průvodce Svetozár Lacko na mě tehdy zpoza skalní hřeben volal “Dan, pozeraj sa. Janko jebe skalu!”. Byl to pro Janka tehdy první pořádný výstup v horách, takže jeho tehdejší šoupavý pohyb v rozkroku po skále opravdu připomínal intimní chvilku, ale v té chvíli to bylo naprosto pochopitelné. Takže pro shrnutí – kromě mě naši partu tvoří Janko Novotný, Honza Weiss a Radek Hudec – zvaný Hudy.
Strkanice na letišti
Janko nás tedy dopravuje na placené parkoviště u Prahy, ze kterého se shuttlem přesunujeme na letiště. Na zastávce se už tlačí nedočkaví navrátilci z dovolené. Nastává boj ostrých loktů a nekompromisních pohledů. Dvě rodiny se mezi sebou ve frontě hádají a přetlačují a my se nemůžeme dostat ani ke svým kufrům. Když se Honza snaží projít a vyndat své zavazadlo, rychle mu cestu zatarasí ruka postaršího muže, který ho ještě schladí ostrým pohledem ve stylu: „Kam si myslíš, že se cpeš, chlapče?“ Až když mu Honza významně řekne: „Můžu si vyndat svůj kufr?“, muž si uvědomí své chování a se slovy „Jistě, stačí říct“ dává ruku pryč.
Přesun na Island
Veškeré letištní procedury následně probíhají bez problémů, a my se tak můžeme během čtyř hodin přesunout z léta do islandského chládečku. Na Islandu je o dvě hodiny méně, takže místního času je něco po 16. hodině. Hned po přistání dostáváme ledovou facku v podobě ocelové oblohy, studeného větru a mrholení. Na chvíli se dáváme do řeči s cestovatelskou rodinou, která má Island jako přestupní stanici na cestě do Kanady. Zkušená manželská dvojice s sebou tentokrát bere i své dva synky, kterým je přibližně sedm a devět let.
Kufry dorazily bez komplikací, takže se vydáváme hledat shuttle, který nás má dopravit k půjčovně aut. Po chvíli bloudění nakonec zastávku nacházíme. Během pěti minut přijíždí shuttle a převáží nás k půjčovně, kde už máme v boxu přichystané klíče od auta. Díky online check-inu můžeme přeskočit byrokratickou proceduru a vyrazit rovnou na cestu. Do kombíku se ve čtyřech i se všemi zavazadly narveme tak akorát. První kilometry jedeme za deště velmi nezáživnou kamenitou krajinou.
„Tady je to hnusný,“ neubráním se poznámce.
To je ovšem naposledy, co mě něco takového vůbec napadne.
První noc v Selfossu
Máme vytipovaný kemp v městečku Selfoss, takže cíl je pro dnešní den jasný. Přejezd do kempu, postavení stanů, jídlo. Kemp v Selfossu je poloprázdný a převládá v něm atmosféra odpovídající aktuálnímu počasí. Mrtvo.
Rychle stavíme stany a snažíme se jít spát zavčas navzdory přetrvávajícímu světlu. Přes léto není na Islandu během dne nikdy úplná tma, jen se na tři hodiny okolo půlnoci sešeří. Ráno se budím brzy – jsou čtyři hodiny místního času, ale kvůli časovému posunu je vlastně doba, kdy doma běžně vstávám. V ostatních stanech je ještě ticho, takže se snažím dál ležet, ale po hodince mě to přestává bavit. Vyrážím za drobného mrholení na obhlídku města.
V pět ráno je ještě úplně mrtvé, takže v ulicích nevidím žádné lidi ani auta. Prohlížím si jednoduché stavby, které jsou zvenčí pokryté dřevem nebo vlnitým plechem. Centrum není příliš velké, takže se ani ne po hodině opět vracím do kempu.
Kontroluji předpověď a zdá se, že bychom na Hvannadalsnúkur mohli vyrazit následující den, tedy v pátek. Nejdříve ale vyrazíme na sever, kde je na relativně malém území k vidění mnoho zajímavostí.
Sopečné jezero Kerid
První zastávkou je sopečné jezero Kerid. Vzhledem k brzké ranní hodině jsme tu sami, takže si v klidu užíváme pohled na průzračnou vodu, která ještě více vyniká v kontrastu s okolní červenou zeminou. Je dost nevlídno – mrholí a pofukuje –, ale stejně při pohledu na krásnou průzračnou vodu dostávám chuť si do ní na chvíli vlézt. Kvůli narušení místního ekosystému je to však zakázáno, takže si nechávám zajít chuť a pokračujeme v jízdě.
Gejzír Strokkur
Další zastávkou je geotermální oblast, ze které se kouří už na dálku. Z děr v hornině vychází pára a plyny, v „bazéncích“ se vaří tyrkysová voda, ale jednoznačně největší atrakcí je gejzír Strokkur, který přibližně každé čtyři minuty vystříkne termální vodu vysoko do okolí. Na tuto podívanou bych se vydržel dívat celý den. Opodál leží „praotec“ všech gejzírů Geysir, který už však v současné době aktivní není.
A co vlastně stojí za tímto nádherným přírodním jevem?
V gejzíru se pod zemí ohřívá voda od horkých hornin nebo magmatu. Je uvězněná v úzkých podzemních puklinách, takže se nemůže volně vařit jako v hrnci. Jakmile tlak a teplota dostatečně vzrostou, část vody se náhle změní v páru. Ta prudce zvětší svůj objem a vytlačí vodu vzhůru – vznikne erupce gejzíru. Potom se podzemní systém znovu naplní vodou a celý cyklus se opakuje.
Zjednodušeně: voda se pod zemí přehřeje, vznikne pára a ta vystřelí vodu ven.
Jak Honza nechtěl sjet vodopád Gullfoss
V návštěvnickém centru nakupujeme první suvenýry a já islandskou čepici využívám hned o pár kilometrů dál. Jsme u dalšího ohromujícího díla přírody – vodopádů Gullfoss. Svou mohutností a průtokem patří k nejvelkolepějším vodopádům Evropy.
Chvilku přemlouvám Honzu, jestli by nechtěl vodopád sjet na kusu dřeva, protože by mě zajímal pohled na člověka mizícího v této přírodní pračce. Kupodivu se mu ale můj návrh dvakrát nezamlouvá. I tak jsme mokří od vodní tříště, která nás v blízkosti vodopádu kropí.
Pohodička v termálech
Je čas se trošku ohřát. A v takovém počasí není nic lepšího než přírodní termály. V prvních vyhlédnutých nám to nevychází, protože je plno. Míříme tedy do Secret Lagoon, kde nakonec relaxujeme přes dvě hodiny. Na recepci potkáváme prvního Čecha, který si tuto brigádu sehnal přes internet.
Co nejdřív však míříme do bazénu s horkou vodou. Těch 38 stupňů, které má, je v tomto nečasu neskutečná nádhera. Když už máme pocit, že jsme přehřátí, hupsneme do vedlejšího ochlazovacího bazénku se čtyřstupňovou vodou. Po více než dvou hodinách ale začínáme být unavení, takže koupačku ukončujeme a míříme na jihovýchod – do kempu Svinafell. Ten leží nedaleko výchozího místa na Hvannadalsnúkur, takže se jedná o ideální základnu.
Kemp Svinafell – základní tábor pro výstup
Do kempu dojíždíme odpoledne za úplně jiného počasí. Svítí sluníčko, takže hned rozděláváme stany a sušíme i ostatní věci. Vytahuju lano a cvičně si s klukama zkoušíme, jak se na něj na ledovci navážeme. V tomto kempu to mnohem víc žije a máme z něj pozitivnější dojem než z toho prvního.
Toncek a pakec
Každá výprava většinou mívá nějakou svou oblíbenou hlášku. V případě Islandu to byly „toncek“ a „pakec“.
Toncka jsem poprvé zaslechl v islandském supermarketu, kde jsem se Honzy ptal, co si chce ještě koupit. Odpověděl, že ještě nějakýho toncka, myšleno tuňáka. Protože mám takový slang rád, slovo se mi okamžitě zalíbilo a začal jsem ho nadužívat. Přidali se ke mně i ostatní a zanedlouho byl toncek výrazem téměř pro cokoliv.
„Stojí to čtyři sta těch jejich toncků.“
„Hoď mi sem toho toncka.“
Myšleno spacák, cepín, flašku nebo jakoukoliv jinou věc.
„Jídelna je plná toncků.“
Tedy lidí.
A tak dále.
„Pakec“ zase doma používáme zkráceně pro pakomára. A protože na Islandu kromě pakomára jiný hmyz nežije, měl i pakec svou roli. Hlavní hvězdou byl ale určitě toncek. Chvíli jsme dokonce přemítali o vytvoření nového národního islandského jídla – toncek se sušeným pakecem –, ale nakonec jsme ho ani neochutnali.
Odložení výstupu
Odpoledne ještě kontroluju předpověď na následující den – pátek – a nevypadá úplně přesvědčivě. Jako malovaná je naopak hlášena sobota, takže rozhodování o posunu výstupu je snadné.
Během čtvrtečního večera si ještě vyšlápneme krátkou stezku k místnímu vodopádu. V Česku by se jednalo o elitní přírodní zajímavost, kdežto na Islandu to byl tuctový vodopád – jeden z tisíce. Místo však má své kouzlo díky odlehlosti. Navíc si pod ním můžu dát osvěžující sprchu, zatímco si Janko pečlivě umývá své intimní partie.
Diamantová pláž
V pátek tedy máme volný den před výstupem, a tak jsme se rozhodli pokračovat dále na východ ostrova ke dvěma ledovcovým jezerům. První na řadě je známější jezero Jökulsárlón.
Nachází se v jižní části národního parku Vatnajökull v bezprostřední blízkosti ledovce Breiðamerkurjökull a vzniklo poté, co ledovec začal ustupovat z okraje Atlantského oceánu. Od té doby se jezero vlivem tání ledovce postupně zvětšuje.
Nejdříve jsme se vydáváme na přilehlou Diamantovou pláž – Diamond Beach –, která je proslavená velkými kusy ledu. Ty se různě povalují po pláži nebo v moři. Neodoláme a vyrážíme s Jankem a Hudym okusit chladnou vodu Atlantiku. Zachumlaní turisté nejdříve nevěřícně koukají, ale pak jsme se od jedné turistky dočkáme i nadšeného potlesku.
Voda má asi 10–12 °C a kvůli zrádným vlnám se do ní ponoříme jen na kraji pláže. Honza pak vyhotoví několik skvělých snímků, jak společně lebedíme na jedné z ker.
Plavání v ledovcové laguně
Když jsme přešli pár set metrů k ledovcové laguně, opět jsem neodolal a rozhodl se vyzkoušet i ledovcovou vodu. To už je ovšem úplně jiná písnička. Voda okolo bodu mrazu – jako v řece Jihlavě v půlce ledna.
V návštěvnickém centru opět něco přikupujeme a přesunujeme se k druhému jezeru Fjallsárlón. V porovnání s předchozí lagunou je zde naprostý klid, žádné davy. Na chvíli přemýšlíme, že bychom si vlezli i do této vody, ale dnes už by to bylo na sílu. Tak se rozhodujeme, že se sem vrátíme den po výstupu. Aspoň se máme na co těšit.
Před návratem do kempu ještě dokupujeme nějaké potraviny na benzince a zbytek dne už jen odpočíváme a jíme. Výstup na Hvannadalsnúkur je popsaný v samostatném článku.
Jason Statham ponížil Fjallsárlón
Následující den po výstupu ráno potkávám Honzu při cestě z kuchyňky. Jeho kotník dostal opět pořádně zabrat, takže se sotva belhá. Ze zkušeností už ale víme, že po dvou třech dnech bude vše zase v normálu.
Přejíždíme opět k ledovcovému jezeru Fjallsárlón, jak jsme si naplánovali předevčírem. Při vystupování na parkovišti poprvé pořádně vidím, co dokáže islandský vítr. Neopatrně otevírám dveře auta, které mi vítr doslova vyrve z rukou. Naštěstí to dopadne bez následků, ale poškozené dveře aut jsou na Islandu častým problémem. A pojistka se na něj nevztahuje.
U laguny není opět nikdo, ale fouká silný vítr. Hudy se rozhoduje zůstat na břehu a otužileckou akci dokumentovat. Díky tomu máme další skvělé záběry. Na jednom z nich vypadá Janko, který se zrovna vynořuje z vody, jako akční hrdina Jason Statham.
Můj plán doplavat k jedné z ker, vylézt na ni a nechat se vyfotit v póze jogína nevychází. Kra je holt ledová a vyškrábat se na ni je nemožné. Aspoň si zaplavu a pěkně se otužím.
Fish and chips u Svartifossu
Následně se přesunujeme zpět směrem na západ. Při první zastávce si dáváme šestikilometrový trek k vodopádu Svartifoss, který je obklopený čedičovými skalami. Při návratu si s Jankem kupujeme první teplé jídlo. Fish and chips – porce obrovská, ale ryba ne a ne vychladnout. Nakonec si však poradíme a se spálenou hubou jedeme dál.
Siesta s kubánským doutníčkem
Po cestě si Hudy krátí chvíli úpravou svých snímků. Z Jasona Stathama tak prostřednictvím umělé inteligence vytvoří steroidového Hulka. Honza únavou usíná ve své typické poloze – hlava v záklonu, huba otevřená. Hudy si ho okamžitě fotí a začíná festival kreativní tvorby. Nejvíce se bavím nad verzí, ve které má Honza v ústech kubánský doutník a labužnicky pokuřuje.
Potravinový řetězec
Po nákupu toncků a dalších potravin vybíráme pro dnešní noc kemp v blízkosti vodopádu Skógafoss. Jedná se o provizorní plácek a zdá se, že tu moc lidí nebude. Tato domněnka bere za své ve chvíli, kdy do kempu přichází zástup pěších turistů z české cestovky.
Sedíme u stolu s průvodkyní Adventury Barčou a povídáme si o proběhlých akcích. Barča zmiňuje, že loni byla na Kazbeku, kde to kvůli počasí museli otočit. Zmiňuju, že Kazbek je Jankův sen.
Janko se na mě ostře podívá a temným hlasem odvětí:
„A tvůj ne? Nebo chceš snad celej život chodit na Sněžku?“
A drsňácky u toho krouží spodní čelistí.
Vidím, že tady končí veškerá legrace. Skutečný Jason Statham by v tu chvíli zalezl pod stůl. Souboj o to, kdo je zde v potravinovém řetězci výš, naštěstí brzy končí.
Matroš je vzadu
Po nějakém čase odcházím do stanu. Nevyspanost si bere svůj díl. Moje plány na separé noc berou za své ve chvíli, kdy do kempu přicházejí další členové výpravy Adventury. Dva z nich si staví stan těsně vedle mého a ještě se pouštějí do vaření. Už ve spacáku rezignovaně poslouchám jejich hovory, ale po chvíli usínám a nakonec spím nejlépe z dosavadního pobytu na Islandu.
Ráno společně snídáme a pak začínám balit věci.
Při rozbíjení stanu se dobře pobavím u historky, kterou u stolu vypráví jedna z českých turistek:
„To jsem šla takhle po městě a zastavil u mě s autem známej – pohřebák. ‚Čau, Máňo, chceš někam hodit?‘ Říkám mu: ‚A jseš plnej, nebo prázdnej?‘ A on na to: ‚Sedéééj. Matroš je vzadu!‘“
Holt každá práce se po čase stává rutinní záležitostí…
Asijská turistika
Na dnešek máme v plánu hodně vodopádů. Nejdříve vyrážíme ke Skógafossu. Je to krásná podívaná, ostatně jako u všech islandských vodopádů.
Nejvíce mě stejně dokážou zaujmout asijští turisté. Buď se nekonečně dlouho fotí v různých afektovaných pózách a vůbec jim nevadí, že na pozadí mají asi tři další Asiaty ve stejně „originálním“ postoji. Nebo mají tak našlapaný harmonogram, že mezi jednotlivými pozoruhodnostmi běhají skupinově v poklusu.
V potoce, který vzniká z vodopádu Skógafoss, se opět koupeme. Samozřejmě ale mimo dav turistů, kde už máme soukromí.
Termály Seljavallalaug
Nyní směřujeme k termálnímu bazénu Seljavallalaug. Jedná se o nejstarší umělý termální bazén na Islandu. Byl postaven v roce 1923 v údolí pod sopkou Eyjafjallajökull. Vstup je zdarma, na místo vede asi dvacetiminutová cesta pěšky od parkoviště a voda v bazénu bývá příjemně vlažná až teplá, přibližně 28–30 °C.
Moc lidí tu kvůli horší dostupnosti není, takže si můžeme užívat příjemnou pohodičku s krásnými výhledy na okolní strmé zelené svahy. Po chvilce zjišťujeme, kde přesně přitéká horký pramen, a do daného rohu se všichni tlačíme. Hned je nám ještě větší teplíčko
Asi po dvou hodinách už nás zmáhá příjemná únava a pokračujeme v cestě.
První kontakt s Islanďany
Nejdříve se osvěžíme u vodopádu Seljalandsfoss, pod kterým se dá i projít. Na pláži Reynisfjara pak opět s Jankem lezeme do vody. Vlny jsou zde klasicky divoké a mají silný zpětný proud.
Na dnešní noc máme vytipovaný kemp v blízkosti kostela Strandarkirkja, který vznikl ve 12. století. Když se jdeme do kostela podívat, pobíhá okolo černý pes, kterému se obzvlášť líbí místní hřbitov. U jednoho z náhrobků psík usoudí, že nebožtík nebyl zrovna dobrým člověkem, a označí si ho na příště svou žlutou tekutinou.
V kostele se dávám do řeči snad s prvním Islanďanem za celý výlet. Správce kostela se vyptává, jak jsme se sem dostali, a velmi ho zaujme informace, že jsme vylezli na nejvyšší horu země. Venku to hned říká svým přátelům a dodává, že jsme drsňáci.
A to neviděl předchozí večer našeho Stathama kroužit čelistí…
Pozorování tuleňů na Strandarkirkja
Ještě chvíli šolicháme okolo kostela, když na nás Islanďané volají, ať se jdeme podívat na tuleně. Nečekané zážitky bývají často ty nejlepší.
Na malém ostrůvku v oceánu kousek od pláže odpočívá několik tuleňů, zatímco jejich parťáci se tu a tam vynoří z vody. Přecházíme opatrně po kamenech a asi z dvaceti metrů máme tuleně jako na dlani. Jsme potichu a očividně je vůbec nerušíme.
Mnohem víc se zdá, že jim vadí studená mořská voda, která je s přicházejícím přílivem občas zaplaví. Po nevítaném osvěžení se vždycky otřepou a vypadají u toho jako naše ženy, když je pocákáme studenou vodou.
Dobrou půlhodinu jen relaxujeme a pozorujeme divokou přírodu. Teď už jen najít kemp, který by měl být někde poblíž.
Kemp u rybáka
Nakonec ho nacházíme. Tento kemp je zdarma a vypadá to tu jako na konci světa. Nevědomky si stavíme stany v blízkosti hnízdiště rybáka dlouhoocasého. Ten si nic takového nenechá líbit. Hejna ptáků vřískají a poletují nad našimi hlavami.
V noci přenáším stan na jiné místo, ale i tak ho mám na několika místech podělaný. Kluci na tom nejsou o moc líp.
Po snídani vyrážíme na další cestu – máme před sebou poslední cestovatelský den na Islandu. Po chvilce jízdy zjišťujeme, že nám v nádrži už moc benzinu nezbývá, a řešíme, jestli nám vydrží až do Reykjavíku.
Město duchů
Když vidíme, jak se délka dojezdu rychle snižuje, operativně se rozhodujeme pokračovat do Grindavíku, který je nejblíž. Tento rybářský přístav je doslova městem duchů. V ulicích nejsou žádná auta, nikde žádní lidé. Vypadá to děsivě a podezřele.
Po natankování benzinu nám to nedá a začínáme pátrat po příčině absence veškerého života. Důvodem je výbuch nedaleké sopky před dvěma lety, v roce 2024. Po sérii erupcí museli být obyvatelé města evakuováni a drtivá většina z nich se už nevrátila. Islandská vláda od občanů odkoupila jejich nemovitosti, aby si mohli najít bydlení v jiné, bezpečnější části země.
Nyní tak žije v Grindavíku asi jen sto lidí z původních čtyř tisíc. Nutno podotknout, že jsme za naši krátkou návštěvu tohoto města neviděli ani jednoho. Všechny benzinky jsou samoobslužné.
V této části Islandu je nejlépe vidět, jak vypadá krajina krátce po sopečné aktivitě. Všude černý popel. Vypadá to až mysticky.
Geotermální oblast Seltún a jezero Kleifarvatn
První zastávku si děláme v Seltúnu. Seltún je barevná geotermální oblast v systému Krýsuvík na poloostrově Reykjanes, asi 40 km od Reykjavíku. K vidění jsou bublající bahenní jezírka, fumaroly, pára a půda zbarvená do žluté, oranžové, červené a šedé díky různým minerálům. Oblastí vede dřevěný chodník s informačními tabulemi.
O kousek dál leží Kleifarvatn – největší jezero poloostrova Reykjanes. Samozřejmostí je koupačka. S Jankem poctíme tuto vodní hladinu svou návštěvou.
No a teď už pokračujeme do hlavního města – Reykjavíku.
Hlavní město Reykjavík
Už příjezd do Reykjavíku je proti zbytku Islandu výraznou změnou. Několikaproudové silnice, hustý provoz – prostě něco, s čím jsme se na Islandu po celou dobu nepotkali.
Míříme do centra, kde chceme zaparkovat u nejznámějšího kostela země. Po jeho návštěvě se vydáváme dolů po duhové ulici. Atmosféra v ulicích je velmi příjemná. Je tu celkem živo, ale současně zde vládne pohoda.
S Hudym navštěvujeme několik krámků se suvenýry. Mají tu velmi vkusné věci a utrácí se zde opravdu snadno. Mezitím se nám ztrácí Honza a společně se setkáváme až u prosklené koncertní haly Harpy.
Pokračujeme procházkou v přístavu. Procházíme se okolo obrovských lodí. Největší dojem na nás dělá loď pobřežní stráže, která pomáhá lodím, které se u islandského pobřeží dostanou do potíží. Na tabulích si čteme o jednotlivých případech, kdy islandská pobřežní stráž zasahovala.
Islandská specialita hákarl
Janko nás vede k rybí restauraci, kde by chtěl ochutnat místní rybí specialitu hákarl. Jde o hluboce fermentované maso žraloka malohlavého neboli grónského. Čerstvé maso těchto paryb je pro člověka kvůli vysokému obsahu močoviny a toxických látek jedovaté, proto se musí nechat projít procesem kvašení a sušení.
V restauraci si sedáme k volnému stolu a marně čekáme na obsluhu. Asi po půl hodině zjišťujeme, že se jídlo objednává hned dole u vstupu.
Největší objednávku má Janko, který kromě žraloka a lososového špízu objednává ještě rybí polévku. Ta je ze všech jídel jednoznačně nejlepší, takže trochu lituju, že jsem si ji neobjednal taky. Ale Janko se s náma kolegiálně podělí, takže jsme po polívce s velkým množstvím bagety pořádně nacpaní.
Žraloka dostává Janko v podobě malé kostičky napíchnuté na párátko. Později si Janko kupuje v obchodě celé balení a dává nám také ochutnat. Nebylo to nic příšerného, ale asi bych to mít každý den taky nemusel.
Geotermální pláž Nauthólsvík
Vracíme se k autu a směřujeme k Nauthólsvík Geothermal Beach. Je to geotermální pláž přímo v Reykjavíku. Má světlý, zlatavý písek a chráněnou mořskou lagunu, do které se přivádí geotermálně ohřívaná voda. Výsledkem je teplota, která je skvělá na ochlazení, ale současně není voda tak studená jako v okolním oceánu.
Součástí areálu jsou také horké bazénky, sauna a zázemí pro koupání.
Zaplatíme vstupné a už se chystáme do horkého bazénku, když najednou ostraha zastavuje Hudyho. Místo plavek má spodní prádlo, což je zde zakázané. Nejdříve se zkouší trenky převléct, ale neprochází to.
Honza mu hned navrhuje, že má v kufru kraťasy, které si může půjčit. Hudymu se ale nechce hrabat v Honzově kufru, a tak s díky odmítá. Vstupné je mu vráceno a on se vydává na procházku po okolí.
Hned poblíž je kopec Öskjuhlíð, na jehož vrcholu navštěvuje slavnou budovu Perlan, která nyní slouží jako Muzeum přírodních divů Islandu. Jako bolestné si ještě dává zákusek a horkou čokoládu.
Pohoda ve vodě
My si zatím užíváme islandskou tradici – sedíme v horkých pramenech a díváme se na pláž před sebou. Jednou za čas se jdeme ochladit do laguny nebo i do oceánu.
Zde se dávám do řeči s partičkou Islanďanů. Zajímavé je, že téměř nic nevědí o nejvyšší hoře své země. Trochu se vyptávají na Česko a bavíme se o vzniku jmen na Islandu.
To je velmi zajímavé – příjmení, jaká známe u nás, se zde nedědí. Syn dostává kromě křestního jména ještě příjmení složené z křestního jména otce a přípony -son. U dívek je to -dóttir.
To znamená, že moje děti by se na Islandu jmenovaly Adam Danielson a Lea Danieldóttir.
Poslední noc v kempu u letiště
V Nauthólsvíku strávíme pěkných pár hodin a pak se příjemně prohřátí vydáváme na poslední nákup, dotankováváme nádrž a následně zakotvujeme v kempu, který je nejblíž letišti. Je v něm celkem živo, hlavně díky přítomnosti kanadských skautů.
Nějak přečkáváme poslední noc a ráno rychle balíme. Nejdřív míříme do půjčovny, kde parkujeme auto. Ještě si fotíme stav tachometru.
Možná je to tou brzkou ranní hodinou, ale všichni pracovníci půjčovny jsou zachmuření a ne zrovna úplně přívětiví. Po letmé kontrole vozidla se nás pracovník ještě ptá, jestli škrábance na autě už byly. Naši kladnou odpověď si ověřuje v systému a pak už můžeme vyrazit shuttlem na letiště.
Pašerák Hudy
Už od počátku nemá Hudy svůj den. Nejdřív mu nevychází limit maximální povolené váhy odbaveného zavazadla. Převáží si totiž z Islandu tolik horniny, že mu jeho drsňácký motýlkový kufr o pár kilo ztěžkne.
Aby kufru ulehčil, přesouvá do příručního batohu několik konzerv toncků. V tu chvíli netuší, že je drží v ruce naposledy.
Hudy se totiž zasekává i na kontrole skenerem a začíná hloubková kontrola.
Pracovník letiště vytahuje z Hudyho batohu postupně jednu plechovku „toncka“ za druhou. Nakonec jich na pásu leží asi pět. Letištní zřízenec ovšem pokračuje v pečlivém vybalování batohu, až nakonec drží v ruce to, co celou dobu hledal.
Velký švýcarák, který okamžitě otevírá. Jeho čepel několikanásobně přesahuje povolený limit.
Zaměstnanec letiště si Hudyho zkoumavě prohlíží. Jelikož se Hudy po celou dobu ledově klidně usmíval a nehnul brvou, je vidět, že se pracovníkovi honí hlavou, jestli teď nemá co do činění s dobře trénovaným psychopatem.
Jenže Hudy o noži opravdu nevěděl, což se nyní snaží pracovníkovi vysvětlit. Ten mu nakonec samozřejmě zabavuje nůž za dva tisíce a všechny toncky a Hudy zkroušeně odchází.
Bezproblémový návrat domů
Tím však už veškeré peripetie končí. Při čekání na let se opět setkáváme s klienty cestovky Adventura. Vyměňujeme si zážitky z posledních dní. Pro ně byl jednoznačně tím největším výlet za velrybami.
Verče popisuju návštěvu města Grindavík. To ji zaujme natolik, že si pak v letadle pouští islandský film Fires, který je právě o výbuchu sopky a evakuaci města.
Let probíhá hladce. Z půlky ho prospím a když v Praze vystupujeme z letadla, mžikem se opět dostáváme do českého horkého léta. Zpátky do Brna řídí Hudy a cesta ubíhá svižně. Klasicky se během jízdy plánuje a sní, co bude příště. Janko je tak hodný, že se nabízí, že mě hodí až domů do Pohořelic, za což jsem moc rád.
Výprava na Island se vydařila skvěle a já se sem někdy v budoucnu určitě moc rád podívám znovu.