Studená sprcha
Moje cesta do světa otužování začala někdy v roce 2013. Každý rok jsem pravidelně míval během podzimních a zimních sychravých dní opakovaně virózy a angíny, které se mi opakovaně během chladnější části roku vracely. Bylo to pro mě frustrující. Nemohl jsem chodit do práce, věnovat se sportu a ládoval se antibiotiky. Tehdy jsem se rozhodl, že zkusím otužování – konkrétně ranní studené sprchy. Začal jsem na jaře a poctivě se držel každodenního ranního rituálu – minutová studená sprcha.
Výsledek se dostavil hned následující zimní sezonu. Žádná nemoc, žádné nachlazení! Byla to úžasná změna a mně se ani nechtělo věřit, jak skvěle na posílení mé imunity otužování zafungovalo. Ranní sprcha se stala součástí mého denního režimu a já i v následujících letech čerpal z benefitů, které mi studená sprcha zajistila. Dlouhotrvající bolesti v krku, rýma a kašel se staly minulostí a pokud už jsem byl vystaven větší náloži virů, tak mělo „virózka“ velmi rychlý průběh, trvající cca tři dny a bylo po všem.
Venkovní otužování
S venkovním otužováním v přírodních vodách jsem dlouhou dobu neměl žádnou zkušenost. Občas jsme s kamarádama při letním cestování vlezli do nějakých studených jezer nebo pramenů. Ale se zimní koupačkou jsem zkušenosti neměl. Bylo to z velké části způsobené i místem bydliště. V Brně na Vinohradech žádné vodní plochy nebyly, takže první pořádná příležitost se naskytla až po přestěhování do Pohořelic.
Při rodinné procházce okolo místního rybníka (v lednu 2021) mi jednou žena předhodila, že bych si mohl zkusit otužilecký ponor. To bylo něco pro mě, takže hned druhý den jsme vyrazili k rybníku znovu, tentokrát už se sekyrkou. Myslím, že jsem už tehdy zvládl vydržet v ledové vodě minutu a protože se mi to zalíbilo, tak se z toho stala každodenní rutina. Většinou hned ráno po té, co jsem zavezl děti do školky, jsem se po cestě zpátky zastavil ještě u rybníka. Nejkrásnější bylo otužování za třeskutých mrazů, kdy bylo třeba i -16 C, ale sluníčko svítilo a na obloze bylo parádní azuro.
Zimní plavání
Následující rok se ke mně přidali dva kamarádi – sousedé Lukáš a Ondra. Začali jsme na konci září, takže si oba mohli zvykat na postupné ochlazování vody. Hlavně Lukáš začal chodit pravidelně. Prakticky téměř nevynechal žádnou sobotu a neděli, kdy měl na otužování čas. Stala se z toho naše víkendová ranní rutina. Došlo také k velké změně, kdy jsme rybník vyměnili za řeku Jihlavu ve Cvrčovicích. U místního splavu jsme se také přešli od ponoru k plavání. Já jsem chodil pravidelně každé ráno a postupně jsem prodlužoval vzdálenost strávenou ve vodě. Zimní plávání mi pomohlo se zbavit celoživotní alergie na pyl – tzv. „senné rýmy.“ Od dětství mé každý rok od května do konce července trápila pylová alergie – svědily mě oči, neustálá vodnatá rýma a kýchání. Po té, co jsem se začal věnovat venkovnímu otužování, projevy pylové alergie jak zázrakem zmizely.
Závodní zimní plavání
Postupně se moje vytrvalost při plavání v zimní řece zvyšovala a já začal uvažovat nad tím, že bych si rád vyzkoušel i nějakou veřejnou otužileckou akci. Na internetu jsem si nastudoval informace o závodech Českého poháru a rozhodl se, že se přihláším na závod v Plumlově. Po emailu jsem kontaktoval tehdejší předsedkyni pořádajícího klubu DZP Haná Prostějov Danu Zbořilovou (mimochodem se jedná o druhou českou plavkyni, která přeplavala kanál La Manche), která mně rovnou nabídla členství v klubu. Souhlasil jsem a zaplatil si členství. První závod mě velmi nadchnul skvělou a přátelskou atmosférou a já začal postupně jezdit na další závody Českého poháru. Během tří sezon (22/23, 23/24, 24/25 – výsledky je možné najít zde) jsem se zúčastnil mnoha soutěžních v různých koutech České republiky.
Vzhledem k tomu, že nejsem výkonnostně dobrý a rychlý plavec (do té doby, než jsem začal se zimním plaváním, jsem uplaval sotva 100 m na jeden zátah), tak jsem neměl šanci atakovat přední příčky na jednotlivých závodech. Na nich se umisťovali opravdu výborní plavci, kteří přešli od závodního plavání k otužování. Od dětství jsem měl soutěživou povahu a přestože jsem věděl, že v dané aktivitě nejspíš nebudu nikdy šampionem, tak jsem si našel své cíle a milníky, kterých se mi nakonec podařilo dosáhnout. Občas jsem se už pohyboval trochu na hraně – například když jsem zkoušel ledovou míli a ve vodě strávil 46 minut, ale beru to tak, že to tehdy bylo období, kdy jsem měl potřebu pokoušet, co zvládnu a byla to součást nějakého procesu seberozvoje.
Shrnutí mé krátké závodní kariéry
Nejvíce si cením účasti na následujících akcích a současně i těchto výkonů:
- Dvakrát jsem si zaplaval na MČR v prsařském stylu v Praze Podolí
- Dvakrát jsem také soutěžil na MČR ve volném stylu v Brně
- Zaplaval jsem si ve Vltavě na nejznámějším závodě Memoriálu Alfréda Nikodéma u Národního divadla v Praze
- Měl jsem možnost zažít otevření sezony plavbou v Punkevní jeskyni v Moravském krasu
- Vyplaval jsem si Mistrovskou otužileckou třídu – je podmíněna úspěšným absolvováním závodu na trati o délce minimálně 750 m v ledové vodě, která má 4 C a méně
- Uplaval jsem 1600 m ve vodě, která měla teplotu 6 C, za 47 minut – tzv. ledová míle je podmíněna teplotou vody 5 C a nižší
- Ve vodě o teplotě 4,5 C jsem plaval 39 minut
Plavání pod ledem
V zimní sezoně 2023/24 jsem si také vyzkoušel plavání pod ledem. Tato aktivita mě už delší dobu hodně lákala a svůj každodenní trénink jsem zakončoval plaváním s hlavou ponořenou pod vodu a také jsem si pravidelně pouštěl studenou sprchu na hlavu. Je známo, že hlava se nedá otužit, avšak tímto systematickým tréninkem se dá alespoň přivykout na velmi nepříjemné pocity a bolest, kterou otužilec při vystavení hlavy ledové vodě zažívá. Mnohokrát jsem se přesvědčil, jakou vzdálenost jsou schopný přibližně uplavat. Když se pak naskytly během ledna 2024 vhodné podmínky, tak jsem za přítomnosti kamaráda plavání pod ledem uskutečnil. Přestože jsem bez potíží zvládl uplavat pod ledem přibližně 13 metrů, tak bezpečnostní zajištění nebylo úplně vzorové – více se o svém plavání pod ledem rozepisuji zde.
Návrat ke kořenům otužování
Během předchozích otužileckých sezon jsem si vyzkoušel kde co. Otužování a zimnímu plavání jsem se věnoval hodně intenzivně a uvědomoval jsem si, že tato forma nemá žádné zdravotní benefity navíc. Naopak to bylo pro organismus vyčerpávající a spíše se to týkalo budování vlastního ega. Ale i to k procesu patří. Před sezonou 2025/26 jsem si řekl: „Dost.“ Už jsem neměl potřebu zkoušet různé extrémní výkony pobytu ve vodě. Nechtěl jsem už ani jezdit po závodech Českého poháru.
Možná se tento vnitřní pocit zase někdy za čas změní, ale teď se chci věnovat otužování rekreačně, na pohodu. Bohatě mi stačí si do ledové vody vlézt na 5 minut nebo si dát podobně dlouhou sprchu. Teď mi vyhovuje, že po vylezení z vody nemusím bojovat s podchlazením a svalovým třesem. Prostě se v klidu osuším, obleču se a rychle se zahřeju během krátkého běhání a cvičení. Ale předchozích let a svého tehdejšího přístupu vůbec nelituju. Jsem moc rád, že jsem si to mohl zažít a současně si cením, že jsem si dokázal říct, že to takto už stačilo a je třeba zvolnit…