S přibývajícím věkem ubíhají jednotlivé roky čím dál rychleji. I u tohoto subjektivního vnímání času se dá najít jisté pozitivum. Rok uběhl neskutečně rychle a my v pátek 19.6. 2015 opět modrým Transitem vyrážíme na Balkán. Tentokrát se naším cílem staly čtyři výstupy na nejvyšší vrcholy pěti balkánských zemí (Midžur v Srbsku, Velký Korab na hranicích Albánie a Makedonie, Olymp v Řecku a Djeravicu v Kosovu).
Odjezd z Brna
Abychom Česko opustili co nejdříve, posunuli jsme odjezd z Brna na časnější hodinu = Michal mě jako prvního vyzvedl v 15:00. Dalším na řadě byl Honza Novotný v Bystrci, od kterého jsme pokračovali pro Tomáše do Novýho Lískovce. Už po cestě jsme se dostali do slušné zácpy, takže bylo zřejmé, že Brno jen tak neopustíme. Při přejezdu od Toma k Honzovi Weissovi, Honza N. prohlásil, že trasu skvěle zná a to dokonce lépe, než přednastavená GPS navigace. A výsledkem jeho mazáckého navigování byl nechtěný sjezd na D1, kde jsme se zasekali v další koloně a k Honzovi W. dorazili s notným zpozděním.
Přeběhlíci
Ještě při míjení velkého parkoviště, kde nastupují účastníci zájezdu do autobusů, nás pobavil Michal svým zhodnocením tohoto lidového shromáždění. S ohledem na aktuální krizi s migranty chtěl čekající dav přirovnat k těmto nebožákům. Popletl si přitom trochu výrazy a místo “uprchlící” pronesl něco o “přeběhlících”. Nechci mu však křivdit – třeba skutečně mířil na politické přeběhlíky.
Mrkej na to laso, vole!
Na místě navigátora v Bohunicích vystřídal Honzu N. Honza W. a nutno dodat, že jsme si moc nepomohli. Přestože zde jezdí Honza W. každý den do práce i zpět, zapomněl Michalovi jaksi sdělit, že v rozkopané silnici se tvoří dlouhé kolony. V páteční špičce jsme si užívali hodinové ho popojiždění v přibližně dvacetimetrových úsecích.
Čas jsme si krátili sledováním filmu Waiting (český název “Hele kámo, kdo tu vaří”). Musím se pochválit, že jsem úroveň a tématiku filmu vhodně zvolil s ohledem na úroveň a kulturu, která v modré ustřici každoročně převládá. Film měl skutečně velký úspěch a především hláška “Mrkej na to laso, vole!” se stala sloganem celého výletu.
Dvě igelitky pro Pepu
V Branišovicích jsme se zastavili pro Pepovi věci – trošku nás jen zarazilo, že paní Šťastná Pepovi na výlet nabalila kromě zavařených okurech jen dvě igelitky. Po chvíli jsme už seděli opět pod věží a zatímco jel Honza W. vyzvednout Libora, tak jsme si pochutnávali na tradičním Hostanu. Se zbytkem rodiny Štefaniků jsme si připili na šťastnou cestu a přes Rakvice, kde jsme nabrali Honzu K., mířili směr Budapešť.
Paklíčova stará
Jízda probíhala v mnohem klidnějším duchu než předchozí rok a přes večerní Budapešť jsme projížděli všichni (nejen řidiči!) překvapivě střízliví. Honzu W. velmi zaujala liliputánská cyklistka, za kterou si málem vykroutil krk. Velmi trefně jí také nazval svým pohotovým způsobem jako “starou od Paklíče”. Chvíli jsme polemizovali, jestli se skutečně jednalo o paní Paklíčovou, a během chvíle už čekali na budapešťském letišti na Pepu.
Pepa v šusťákách
Ten si dal poměrně na čas, než se vynořil se svým hnusným plastovým kufrem na kolečkách. Svůj “zavazadlový park” pro tento rok obnovil ještě jiným, poněkud lépe vypadajícím kufrem (také na kolečkách). Pokud si však čtenář představuje, že se před námi vynořil uhlazený gentleman v obleku, tak je na velkém omylu. S kufříkama si k nám štrádoval obyčejný trhan v teplákách a šusťákové soupravě.
Až jsme se podivovali, že ho takhle pustili do první třídy, se kterou Pepa s oblibou cestuje. Po zbytku nočního přejezdu se už nic významného nestalo – snad jen, že mě téměř přizabil pětikilový atlas, který v ranních hodinách nečekaně přiletěl z horní přihrádky.
Výstup na Midžur od Babina Zubu
K hotelu Babin Zub, ze kterého výstup na první vrchol Midžur začínal, jsme dorazili v časných ranních hodinách za stálého mrholení a mlhy. Po vystoupení z Tranzitu nás přivítala dvojice psů, kteří se stali našimi společníky v následujících hodinách. Posnídali jsme a převlíkli se do outdoorového vybavení a vyrazili v doprovodu místních psích průvodců směrem na nejvyšší vrchol Srbska – Midžur (2169 m n.m.). Za drobného deště a špatné viditelnosti ubíhala cesta poměrně rychle. Na vrcholu jsme však kvůli nepřízni počasí nestrávili příliš dlouhou dobu.
Sestup z Midžuru
Při sestupu se roztrhala jak naše skupina, tak mračna na obloze a my se tak mohli alespoň na chvíli pokochat výhledem na okolní krajinu. Zajímavé bylo, že s každou skupinkou zůstal v blízkosti jeden pes. Po návratu k Transitu jsme se rychle převlíkli a zapadli do místní putyky na polívku a pivo.
Přibližně po hodině jsme se vydali na další cestu, kterou jsme si zpestřili zastávkou na pěkném místě s vodopády, které bylo stvořené k piknikům. Také zde hodovalo několik Srbů, kteří nás po chvíli pozvali k hostině. Mohli jsme tak ochutnat výborné jehněčí, vychlazené srbské pivo a popovídat o úspěších srbských sportovců. Jako výslužku jsme navíc dostali dvě lahvové vína a chleba.
Pokuta za rychlou jízdu
K zajímavé situaci došlo při další přesunu srbskou krajinou. Michal, který právě seděl za volantem, se dopustil dopravního přestupku, když nedbal zákazu odbočení a suveréně strhl řízení podlé své libosti. Tento delikt mu ještě prošel. Na to si postěžoval Honza K., že když on řídil pět minut v Rumunsku a vjel rychle do obce, tak ho hned zkasírovali místní dopraváci. Honza W. znalecky odvětil, že on a Michal ví, co si můžou dovolit. No, Michal to evidentně nevěděl, protože během deseti vteřin vjel do obce rychlostí 65 km/hod..
Na to hladově čekala dvojce místních uniforem a Michala hbitě obměnila výherním ticketem v hodnotě 2500 dinárů. Večer jsme nakonec zakotvili u Vlašinského jezera a postavili stany na místním fotbalovém hřišti. Večer u táboráku mě překvapil Honza W. slovy, že si upálil botu. Myslel jsem si, že si dělá srandu, ovšem upálený jazyk Honzovi boty (sušil je v těsně blízkosti ohně) mě rychle přesvědčil o tom, že Honza tentokrát výjimečně nežertoval.
Užitečné odkazy
Pokračování článku výstupem na Golem Korab
Video z našeho výstupu na Midžur
FAQ – Midžur
Jak náročný je výstup na Midžur?
Výstup na Midžur (2 169 m), nejvyšší horu Srbska, patří mezi středně náročné túry, ale ve srovnání s jinými balkánskými vrcholy (třeba Korabem nebo Olympem) je o dost přístupnější.
Terén je převážně travnatý, místy kamenitý, bez technických pasáží. Nečekají tě žádné řetězy ani exponované úseky, takže z hlediska techniky je výstup jednoduchý a vhodný i pro méně zkušené turisty. Orientace bývá relativně snadná, protože cesta vede otevřenou krajinou s dobrým výhledem, i když značení nemusí být vždy úplně perfektní.
Co může výstup ztížit, je počasí. Oblast Staré planiny je známá silným větrem a rychlými změnami podmínek, takže i jinak nenáročná túra může být nepříjemná, pokud se zhorší viditelnost nebo začne foukat. V zimě nebo mimo sezónu pak obtížnost výrazně roste.
Celkově je tedy Midžur ideální volbou pro ty, kdo chtějí vystoupit na dvoutisícovku bez technických obtíží. Je to spíš delší horská procházka s pěknými výhledy než náročný alpský výstup, ale pořád vyžaduje základní fyzičku a respekt k horským podmínkám.
Je potřeba horský vůdce?
Rozhodně není potřeba. Pokud máte základní fyzickou kondici, nejedná se o obtížnou túru.
Jaké je převýšení a kolik trvá túra?
Nejčastější trasa vede z oblasti Babin Zub v pohoří Stará planina a začíná už poměrně vysoko, což výrazně snižuje celkové převýšení. To se obvykle pohybuje kolem 600 až 800 metrů, takže výstup není tak fyzicky vyčerpávající jako u vyšších hor. Celá túra tam i zpět většinou zabere zhruba 5 až 7 hodin, podle tempa a zvolené varianty.
💬 Máte dotaz k tomuto výstupu či cestování? Napište do komentáře 👇 rád poradím z vlastní zkušenosti.