Probudili jsme se do chladného deštivého rána, což způsobilo, že se nikomu příliš nechtělo spěchat ze spacáků a balit stany. Zvlášť když se na zeleném pažitu fotbalového hřiště leželo tak dobře. Nakonec jsme přece jen začali tábořiště likvidovat. Zrovna ve chvíli, kdy kluci balili velký Liborův stan, se objevil místní rybář. Netvářil se zrovna nadšeně na místo našeho včerejšího noclehu. Snažili jsme se mu vysvětlil, že to tu zabalíme a jedeme pryč, ale nebyla s ním kloudná řeč. Poměrně dlouho se snažil marně někomu dovolat – možná předsedovi místního klubu. A když se mu to konečně podařilo, bylo dobře rozumět, jak bonzuje: “jsou tady nějací Češi a rozdělali si stany přímo na hřišti.!”
Bonbon – tvrdá měna!
Naštěstí tím celé extempore taky skončilo, protože jsme během následujících 5 minut od Vlašinského jezera vypadli. Při přejezdu do Makedonie jsme na benzínce kontrolovali předpověď počasí. Na základě ní jsme se dohodli, že nejdříve zamíříme na Korab a až potom do Řecka. Při průjezdu hlavním městem Skopje jsme využili výborné připravenosti na místní žebrotu. Již dříve se totiž ukázalo, že mezinárodním platidlem není ani euro či dolar, ale obyčejný bonbon! A že to je skutečně tvrdá měna se ukázalo na mnoha parkovištích či křižovatkách, kdy takto kluci štědře podarovali několik natažených opálených rukou.
Přes Skopje k Mavrovskému jezeru
V ulicích Skopje jsme měli možnost pozorovat i několik bizardních strojů, jejichž řidiči s námi dokonce ochotně komunikovali za jízdy. Bonbon jsme jim bohužel předat nedokázali. Při přejezdu do hor jsme se zastavili na krátké osvěžení v ledových vodách Mavrovského jezera. Libor, Pepa a Honza okamžitě nabyli podezření, že jsme na tomto místě před lety kempovali. Přestože i mně bylo toto místo povědomé, přesvědčoval jsem je, že se jedná jen o velkou podobnost obou míst.
Když jsme před 5 lety končili náš výlet po Albánii a Makedonii, měli jsme poslední nocleh naplánovaný u Debarského jezera. A v tomto omylu jsem žil až do opětovné návštěvy. Takže jsem spor prohrál, ale aspoň jsem se dobral k pravdě. Po odjezdu od Mavrovského jezera jsme po několika kilometrech odbočili na lesní cestu, po které jsme dojeli k pohraničnímu stanovišti Strezimir.
Cestou k chatě Pobeda
Chata Pobeda
Zde si nás strážníci se samopali zaregistrovali a mohli jsme pokračovat až k chatě Pobeda (1479 m n.m.), která slouží také jako strážní budova. Zvenku působí zrenovovaný objekt poměrně upraveným dojmem, interiéry však nabízí velmi skromné podmínky bez výrazného pohodlí. S místními pohraničníky jsme prohodili pár slov, jeden dokonce znal Brno. Mohli jsme si také nabít mobily a baterky do foťáku, což byla velmi vítaná služba. U chaty by skvělé podmínky ke kempování – rovný plac pro rozdělání stanů, posezení, dřevo na podpal i pes, který nás v noci strážil před zlými duchy.
Nedělal to samozřejmě zadarmo. Například Michal ho (nevědomky) pohostil sýrem, který si koupil ve Skopje a už v Tranzitu všem říkal, jak se těší, až si na něm večer pochutná. Korabský hafan byl však rychlejší a využil nepozornosti Michal, který si zabalený sýr položil vedle stanu. “Kurva, to je můj sýr!” byl zoufalý výkřik, který pobavil jak nás, tak psa. Ten se jen spokojeně olízl a na Michala se podíval způsobem, který říkal něco jak: “To BYL tvůj sýr.. a byl výbornej.” Libor před odjezdem koupil maso, které jsme však po rozdělání z půlky museli vyházet. Smrdělo tak, že jsme ho nenabízeli radši ani psovi. S Libecem jsem si vyzkoušel hledání vody pomocí proutků, pojedli jsme, něco popili a šli zavčas spát, protože nás čekalo brzké ranní vstávání.
Kemping u chaty Pobeda
Vrcholový den na Golem Korab
Brzký budíček
Budík jsme měli nařízený na 4:30, ale příšerný skřehot místního ptáka byl při našem buzení rychlejší. Po krátké snídani a dobalení zbytku věcí jsme ve čtvrt na šest vyrazili na výstup. Jen Honza W. se trochu zpozdil, protože jeho koncová část tlustého střeva se probudila zrovna ve chvíli, kdy jsme byli na odchodu z kempu. Úvodní pasáž výstupu vedla lesem po široké cestě, kterou jsme opustili na pěšinu až těsně před pasteveckou salaší. Značená trasa vedla přesně k ní a protože se od salaše vyrojilo asi deset zuřivě štěkajících psů, radšibjsme počkali, až je asi jedenáctiletý pastevec umravní.
Travnaté svahy Šar Planiny
Při našem stoupání k salaši nás celou dobu zkoumavě pozoroval. U salaše jsme se na chvíli zastavili a s malým Albáncem a jeho bratry jsme prohodili pár slov. Pepa vycítili šanci, že by konečně mohl využit svůj potenciál krásy a nechal s celou pasteveckou omladinou vyfotit. Po té jsme opět začali stoupat po travnatých svazích Šar Planiny. Na prostorné louce, kde nebyl svah tak strmý, jsme zastavili na občerstvení a dál pokračovali v nabírání výškových metrů. Došli jsme do sedla, ze kterého odbočili vpravo na krátký úsek hřebenu. Zde jsme mohli udělat spoustu krásných fotek.
Vrchol Golem Korabu
Stejně jako při následujícím traverzu travnatého svahu, během něhož jsme opět ztratili několik desítek výškových metrů. Viditelnost se během tohoto úseku začala pomalu zhoršovat, až jsme se dostali do pásma oblačnosti, ve kterém jsme se pohybovali ve zbytku trasy na vrchol. Přes několik sedel, mezi kterými cesta prudce stoupala, jsme došli až k poslednímu strmému stoupání po travnatém svahu.
Kombinace nízké teploty a větru způsobila, že především odkryté části těla trpěly. Ruce jsem na vrcholu téměř necítil. Po několika fotkách a videích jsme úprkem zamířili zpět do sedla, kde jsme si dali krátkou pauzu. Po dalším sestupu se opět roztrhala oblačnost a mohli jsme si tak užívat nádherně nasvícené svahy okolních hor.
Vrchol Golem Korabu
Sestup
Při sestupu jsme potkali pastevce na koních a později i malého pastevce z rána. Zrovna měl odpolední šichtu při hlídání pasoucího se stáda ovcí a koz. Na svůj věk už působil jako docela sebevědomý tvrďák, který se jen tak něčeho nezalekne. Zbytek sestupu už utekl poměrně rychle. S Honzou W. jsme při něm řešili myšlenku přesunu do Řecka k moři ještě téhož dne. Informace o délce a trvání trasy, která nám u Tranzitu poskytla Michalova navigace, nás však vyvedla z omylu. Rozhodli jsme se tedy najít tábořiště u Prespanského jezera poblíž hranice s Řeckem. Při odjezdu z Korabu jsme se ještě zastavili na krátkou a ledovou koupačku v Mavrovském jezeru. U Prespanského jezera jsme našli skvělé místo ke kempování a po rozdělání stanů a ohně dali pár pivek.
Zhodnocení vlastní zkušenosti
Nádherný trek v zemi nikoho. Fyzicky středně náročný trek bez technických náročností. Ideální pro všechny, kteří se touží osaměle toulat v liduprázdných horách. Narazíte zde jen na pasáčka ovcí.
Výstup na Golem Korab (2 764 m) je považován za středně náročnou až náročnější horskou túru, přičemž jeho obtížnost spočívá především ve fyzické kondici, nikoliv v technických dovednostech. Nejde o horu, kde by bylo potřeba lézt nebo používat speciální vybavení, protože trasa vede většinou po travnatých svazích a kamenitých cestách bez exponovaných míst. Přesto se jedná o poměrně dlouhý a vyčerpávající výstup.
Dalším faktorem je orientace. Značení není vždy spolehlivé a v některých úsecích může chybět úplně, takže je velmi vhodné mít s sebou mapu nebo GPS navigaci. Hora leží v poměrně odlehlé oblasti, kde není téměř žádné zázemí ani možnost občerstvení, což zvyšuje nároky na vlastní přípravu – zejména co se týče vody a jídla.
Počasí na Korabu se může rychle měnit a vrchol bývá často vystaven silnému větru, takže i v létě je potřeba počítat s chladnějšími podmínkami. Za dobrého počasí je ale výstup velmi přehledný a díky otevřeným hřebenům i orientačně snazší.
Celkově se dá říct, že Golem Korab je ideální pro turisty, kteří už mají zkušenosti s delšími horskými túrami a dobrou fyzickou kondici. Technicky je přístupný téměř každému, ale svou délkou a převýšením dokáže být překvapivě náročný.
Je potřeba horský vůdce?
Výstup se dá zvládnout i bez doprovodu horského vůdce. K tomu je třeba ale dostatek adekvátních zkušeností z předchozích výšlapů. A naprosto klíčovou je pečlivá příprava a nastudování výstupové trasy. S horským vůdcem bude celá akce bezpečnější a určitě je větší pravděpodobnost, že jí úspěšně zvládnete. Pro zkušeného turistu rozhodně není třeba.
Jaké je převýšení a kolik trvá túra?
Největší výzvou je převýšení, které se pohybuje okolo 1 200 až 1 400 metrů, a celková délka túry. Výstup i sestup zaberou většinou 8 až 10 hodin, takže je potřeba počítat s celodenním pohybem v horách. Závěrečná část bývá fyzicky nejnáročnější, protože terén se zvedá a únava už je znatelná.
Jaká je potřeba výbava?
Pevné vysokohorské boty s tvrdší podrážkou
Turistické hole
GPS navigace, mapy offline
Funkční oblečení (i něco teplejšího do batohu pro případ změny počasí)
Po pyrenejské rozcvičce, která se odehrála v Andoře – na nejvyšší hoře Coma Pedrosa (popis výstupu v tomto článku), máme před sebou hlavní výstup. Na nejvyšší vrchol celých Pyrenejí – Pico de Aneto. Přejet musíme do Španělska.
Benasque – pod nejvyšším vrcholem Pyrenejí
Do Benasque, pěkného městečka pod nejvyšším vrcholem Pyrenejí, přijíždíme krátce po poledni. Zastavujeme na bezplatném parkovišti a plán pro zbytek dne je následující. Zjistit informace o ranním autobusu jedoucím na místo zvané La Besurta, kde je začátek výstupu; vyřešit spaní na následující noc; dokoupit potraviny; a dobít telefony (pokud používáte telefon jako navigaci, foťák i kameru, tak ušetříte v batohu spoustu místa i váhy, výdrž baterie však dostává zabrat). Na parkovišti se rozdělujeme. Honza svačí a já se vydávám hledat informační centrum.
Zanedlouho k němu přicházím, ale je zavřeno a chybí i cedule, která by poskytla informace o otevírací době. Ptám se několika místních, až se mi daří oslovit postaršího baskického turistu, který mě vede uličkami k novému informačnímu centru. Nové informační centrum má zrovna polední pauzu, která trvá 3,5 hodiny (od 13 hod. – 16:30). Spousta času, když uvážíme, že je zrovna 13:15. Vracím se k Honzovi, abychom se domluvili na programu odpoledne.
BenasqueFree Wi-Fi point v Benasque
Prohlídka Benasque
To nakonec trávíme z velké části každý zvlášť dobíjením telefonu v hospodě při pivku (já), prohlídkou městečka, nákupem potravin a konečně návštěvou informačního centra. Zjištujeme, že do autobusu mířícího k La Besurtě můžeme nastoupit nejen o půl 5 v Benasque, ale také v 5:00 o několik set metrů výše – na velkém bezplatném parkovišti Llanos del Hospital (cca 1700 m n.m.). Rozhodujeme se tedy pro tuto možnost a jedeme obhlídnout toto parkoviště, zda by se v jeho blízkém okolí nedalo přenocovat. Po příjezdu zjišťujeme, že by to teoreticky šlo, ale buď v autě nebo někde „za bukem“ ve spacáku – ovšem s nejistým výsledkem. To po předchozí zkušenosti z Andorry nechceme riskovat. Od francouzských turistů dostáváme tip na bezplatný kemp o pár kilometrů níže směrem k Benasque a přejíždíme k němu.
Kemp pod Pico de Aneto
Na místě je vydatný zdroj pitné vody, tak doplňujeme láhve a chystáme se vybrat místo k zakempování. Od parkoviště vede cesta směrem k lesu. Je před ní značka kempu s popiskem ve španělštině. Volně si ji překládáme jako „Vítejte v kempu a užijte si čas strávený u nás“ a na travnatém plácku kousek od cesty vybalujeme věci. Honza neváhá a jeho stan stojí rychleji než stihnu vytáhnout svůj batoh z auta. Vzhledem k množství kolemjdoucích a plnému parkovišti si tímto místem k přenocování nejsem úplně jistý. Radši si chystám batoh a výbavu na zítřejší výstup a večeřím. Že to byla dobrá volba se ukazuje vzápětí. Okolo jede terénní autobus a jeho řidič na mě zběsile gestikuluje, že tady chrnět nebudeme. Chci to s ním v klidu probrat, takže mu dávám pokyn, aby zastavil. Dveře se otevírají a já přistupuju do autobusu.
Bezesná noc
Řidič mluví jen španělsky, ale cestující mi vysvětlují, že tento kemp je jen pro mladé skauty. Takže máme utrum. Nemá smysl se s nimi dohadovat. Poděkuju za informaci a nechám je jet. Jiné místo na spaní se nám už hledat nechce. Zvlášť když široko daleko není vidět jediného skauta. Možná jsou zrovna na lovu bobříků. Každopádně místa je tu tolik, že nikoho o plácek ke spaní určitě nepřipravíme.
Jdu se podívat po okolí a nacházím nádherné místečko ukryté před veškerým okolím, kde nikoho nebudeme dráždit a nikdo nás nebude rušit. Přenášíme kompletní Honzovu ložnici i zbytek věcí na vyhlídnutý plácek a auto přesouváme na parkoviště. Přestože je místo na klidný nocleh jako stvořené, tak se mi nedaří usnout. Částečně asi na základě zážitků z předchozích nocí, částečně kvůli vzdálenému bouchání dveří z parkoviště. To neustává ani s padající tmou. Hodiny ubíhají a spánek se nedaří. Nakonec do dřímoty na pár hodin upadám, po 4 hodině však musíme vstávat a pobalit si všechny věci.
Výstup za tmy z La Besurty
O půl 5 přejíždíme na parkoviště Llanos del Hospital, kde před 5 hodinou nastupujeme do autobusu směr La Besurta. Zpáteční jízdenka stojí okolo 5 eur. Autobus je plný španělských horalů a dokonce je v zavazadlovém prostoru i jeden pes. Po 15 minutách vystupujeme na La Besurtě (1920 m n.m.) a ve tmě se přidáváme k dlouhému hadu svítících čelovek. Snažíme se držet tempa turistů před námi. To se nám daří, avšak stačí jen na chvíli zastavit a vláček ujíždí. U chaty Renclusa (2140 m n.m.) se opět stáváme součástí vláčku. Držíme se Španělů zuby nehty a při pauzách, které jsou jen zřídka a krátce, odmítáme s úsměvem nabídku k uvolnění cesty. Moc dobře víme, že nasazené tempo je tak akorát a občas se napít nebo natočit video rozhodně není k zahození.
Honza začíná o pár metrů zaostávat a postupně mi mizí z dohledu. Postupujeme v kamenitém terénu (který jsme později nazvali jako obrovský kamenolom) a orientace je velmi složitá. Je mnohem rychlejší a efektivnější se držet dlouhého hadu a spoléhat, že míříme správným směrem. Pokud bychom postupovali podle navigace mapy.cz, tak by naše cesta vedla více vlevo a nakonec bychom se dostali do trochu příjemnějšího terénu. Ve tmě by však orientace byla složitá a neustálé sledování displeje by nás výrazně zdržovalo. Protože za sebou Honzu nevidím, musím nakonec „svou skupinku“ nechat jít a čekám na něho. Jisté lidské potřeby neoklamete, což je hlavním důvodem Honzova zdržení. Společně pak pokračujeme v závěsu za dalšími turisty.
Nekonečným kamenolomem do sedla Portillon Superior
Do sedla Portillon Superior však nesměřujeme přímou cestou. Zdá se, že ho příliš obcházíme a jak později zjišťujeme, tak jsme nastoupali zbytečně vysoko a do sedla musíme kus sejít. Ze samotného sedla Portillon Superior (2890 m n.m.) se sestupuje několik desítek výškových metrů do dalšího pole kamenů a velkých balvanů. Před několika lety začínal ledovec mnohem dříve.
Bohužel se však vlivem tání jeho začátek posunuje stále více dál od sedla. A po nestabilních kamenech je postup mnohem pomalejší a únavnější. Čas strávený ve světě šutrů se zdá být nekonečný. K ledovci, který je ukrytý kdesi v mlze, se prokousáváme velmi pomalu. Opět se zvyšuje vzdálenost mezi mnou a Honzou. Občas se na dálku domlouváme na dalším směru, ale pak už si opět mizíme z dohledu. Konečně docházím k dolnímu začátku ledovce, který vypadá jako čistý led. Tři mladí Španělé, se kterými jsme stoupali kus trasy, mi říkají, že to tu spousta lidí kvůli ledu otočila a že asi skončí taky. Mačky si nasazuje jen jeden z nich – jediný, který je schopný komunikovat v angličtině. Snažím se je přesvědčit, ať to aspoň zkusí, že to i po tom ledě v mačkách půjde. Chci zavolat Honzovi, ale není tu signál.
Ledovec Pico de Aneto
Obouvám si mačky a pomalu začínám stoupat po ledovci. Po pár minutách se potkávám s Honzou, který už začal stoupat taky. Je to jeho první zkušenost s mačkama a nemá je správně upevněný. Během pár minut sjednáme nápravu a pokračujeme podle navigace dál. Bez ní by byl další postup mimořádně obtížný. Viditelnost je velmi slabá a v ledu nejsou vidět stopy ostatních horalů. Na vyšlapanou cestičku se dostáváme o několik desítek minut později. Je to v momentě, kdy se místo ledu objevuje sníh. V mapách jsou vyznačeny dvě trasy a my se držíme té výše položené.
Zavede nás až na vrchol hřebene, na jehož druhé straně padá stěna kolmo dolů. Na naší straně takový sráz není. Svah je však velmi strmý a my teď musíme opatrně traverzovat několik stovek metrů, než se napojujeme na druhou trasu. Ta se později ukazuje jako vhodnější a využíváme ji na zpáteční cestě. Po napojení na ledovcovou magistrálu výstupová trasa prudce stoupá. Míjíme sestupující šťastlivce, kteří už mají vrcholové partie za sebou. Dávám si teď postupné cíle jako např. 50 kroků s následným vydýcháním. Pomáhá také, pokud se člověk nedívá nahoru a nevidí, jak daleko je ještě nejvzdálenější viditelné místo. Ledovec končí a přecházíme přes několik sněhových polí. Sundáváme mačky a znovu pokračujeme přes kameny vzhůru.
Pico de Aneto vs. Pico de Evito
Konečně se po 12 hodině dostáváme k obavanému místu, které se nachází jen kousek od vrcholového kříže. Jedná se o několik desítek dlouhý hřeben s několika vzdušnějšími místy. Podle mě je hlavním problémem pověst tohoto úseku, než samotná jeho obtížnost. Spousta turistů zde končí právě proto, že se tohoto lezení dopředu obává. V kombinaci se špatnou viditelností a větrem působí toto místo trochu ponuře, což často podepisuje konečný ortel.
Honza má úsek Paso de Mahoma v hlavě taky a oznamuje mi, že dál nepokračuje. Že ho doma čeká spousta dalších vrcholů (nebo spíš vyvrcholení) s Evčou (jeho ženou). Odpovídám, že kousek povylezu a řeknu mu, jak to vypadá dál. První vzdušnější místo přelízám, ale jedná se opravdu o jednoduché lezení, které by v Tatrách asi nestálo ani za řeč. Volám na Honzu, že to je v pohodě a že může jít za mnou. Moc se mu do toho nechce a chce vědět, jak to vypadá dál.
Pokračuju k dalšímu složitějšímu úseku a po jeho překonání se přede mnou otevírá široký a zcela bezpečný terén až k vrcholovému kříži. Volám znovu na Honzu, ale přes vítr se už neslyšíme a přes mlhu nevidíme. Vypadá to, že se Honza nakonec rozhodl pošetřit síly na „Pico de Evito“. Nic se neděje, tak pokračuju sám až ke kříži. Po natočení několika videí a nafocení nezbytných vrcholovek se po hřebenu vracím zpět za Honzou.
Vrcholový kříž
Úmorný sestup z Pico de Aneta
Honza vylezl Pico de Aneto až na těch pár metříků po skále celé, takže není důvod ke zklamání nebo smutku. Tři Španělé (dva kluci a holka) se zrovna chystají na “Mohammeda”. Španělka má však blok a není schopna se do hřebenu pustit. Její přítel s ještě jedním Španělém tak k vrcholu pokračují sami. O pár několik desítek metrů níže potkáváme otce s asi 13 letým synem, kteří před hřebenovkou končí taky.
Španělka se rozhoduje, zda se vyrazí ke kříži
Když si s Honzou představíme, jak dlouhý nás čeká sestup, dělá se nám téměř zle. Nic naplat, musíme dolů. Po ledovci to jde ještě pěkně. Jdeme po magistrále, cesta poměrně rychle ubíhá a i přes ledový úsek se dostáváme bez větších problémů.
Pasáž po ledovci byla nejlepší částí výstupu
Portillon Superior
Pak už následují kameny. Je to opravdu ubíjející. V sedle Portillon Superior to vypadá, že jsme na celém Anetu úplně sami. V porovnání s výstupovou trasou volíme sestup jinudy. Postupujeme podle navigace trochu příjemnějším terénem. Musíme být však obezřetní na každý krok. Pro moje koleno, které má 10 měsíců od plastiky předního křížového vazu, je to doslova zkouška ohněm. Bohužel sestupuju hrozně pomalu a neohrabaně. Když si vzpomenu, jak jsem před lety na Olympu při sestupu téměř celou cestu běžel, tak mi to připadá jako sci-fi film. Sestupovou trasu nám vytyčují kamenné mohylky a červené značky.
Sestup je opravdu nekonečný. Okolo třetí hodiny odpoledne diskutujeme, jestli stihneme večerní autobus v 7, a v tu chvíli o tom nemám sebemenší pochybnosti. Jenže výškové metry v kamenolomu ubývají jen velmi pomalu. Tentokrát se začíná Honza vzdalovat mně a profil trasy se pořád nijak zásadně nemění. Konečně je vidět chata Renclusa. Je však stále několik set metrů pod námi. Mezi kameny se postupně objevuje tráva i tekoucí voda, ale terén je stále náročný a rychlejší postup možný není. Pohyby jsou už čistě mechanické a sestup začíná být poměrně ubíjející. Dokonce si i pro sebe nadávám, že letos už na hory kašlu, a to už je co říct.
Závod o čas od chaty Renclusa
Současně taky vidím, jak čas běží a do 19:00 mnoho nezbývá. Není to sice poslední autobus, který by nás svezl na parkoviště, chceme ho však stihnout, abychom měli dostatek času pořešit ubytování, jídlo a ostatní nezbytnosti. Konečně se v čase 18:20 dostávám k chatě Renclusa. Okolo ní jen rychle probíhám a volám na odpočívajícího Honzu, že hned pokračuju a zkusíme stihnout ten autobus. Terén je zde znatelně lepší, takže můžu nasadit výrazně rychlejší tempo.
Do odjezdu zbývá asi 40 minut, za kterých musíme sejít přes 200 výškových metrů. To se nezdá jako nepřekonatelná překážka. Opravdu se snažím, co mi noha dovolí a i když to není vysloveně špičkovej výkon, tak nakonec na zastávku usedáme 18:55, tedy 5 minut před odjezdem. Autobus nás sváží na parkoviště, odkud autem sjíždíme do Benasque. Honza dostává po cestě super nápad, že bysme si mohli konečně dopřát normální nocleh a něco si v Benasque sehnat pod střechou. Vyrážím tedy do ulic něco najít.
Nocleh v Benasque
Ve třech hotelech se ceny pohybují mezi 80-120 eury za noc, což je o dost víc, než jsme si stanovili jako cenový limit. V jedné zapadlé uličce však narážím na pobočku jakési realitky. Ujímá se mě jedna pracovnice, která je moc ochotná a i když neumí téměř anglicky, tak se mi snaží vyjít maximálně vstříc. Nabízí mi apartmán za 100 eur za noc. Vysvětluju jí, že to je pro nás příliš vysoká cena. Ptá se, jaký máme rozpočet a 60 eur za za noc nakonec není problém.
Její kolegyně mě odvádí k místu našeho ubytování. V několikapatrové budově ukazuje apartmán a předává klíče. Všechno se však odehrává tak rychle a navíc hlava je po celém dnu dost unavená, že zapomínám, který byt to přesně byl… Nejdřív se však vracím pro Honzu, přejíždíme na místo noclehu a vynášíme bagáž do výtahu. Honza odchází přeparkovat auto a já se vydávám s věcma do bytu.
Suverénně mačkám druhé patro, vystupuju a mašíruju si to k bytu, kde máme apartmán. Aspoň myslím, že to je on. Ale klíč nesedí… no dobrý, tak zkusím druhej byt. Taky nic. Ty jo…. Tak jsem si spletl patro? Přejíždím z patra do patra a zkouším všechny možný byty a pořád nic. Začínám mít pocit, že mi drbe. Patra jsou v budově jen tři a já mám pocit, že jsem vyzkoušel všechny byty tak čtyřikrát a do žádnýho se nedalo dostat. Musel jsem už vystrašit několik obyvatel, kterým se jakýsi vagabund snaží vecpat do jejich domácnosti.
Hledání bytu
Mezitím se ke mně připojuje i Honza a nechápe, která bije. Už se pomalu chystám zpátky do kanceláře, když si uvědomuju, že mám jakýsi papír ve španělštině. Jsou na něm dvě čísla – 2 a 1. Dvojka by mohla být patro a jednička byt. Tak jedeme znovu do dvojky a zkoušíme byt 1. No a hurá. Dveře se otvírají!! Takže ta jednička byl jedinej byt, kterej jsem nevyzkoušel… Tak jsme konečně uvnitř a holky v realitce si nebudou myslet, že jsem totální magor.
Noc pod střechou byl výbornej nápad. Večer přichází bouřka s pořádným slejvákem, což by v kempu pod stanem bylo dost nepříjemný. Já osobně jsem se poprvé trochu líp vyspal, což se bude, jak se později ukáže, ještě hodit. Ráno se v televizi díváme na olympiádu na zlatou jízdu vodního slalomáře Prskavce. Pak v klidu posnídáme, balíme věci a v 10 jsme už opět na cestě. Je totiž před námi dlouhá jízda domů.
Návrat a defekt na dálnici
V plánu máme ještě dvě zastávky s koupáním. Jedna na Francouzské riviéře, druhá v Rakousku u jezera Worthersee (v blízkosti Klagenfurtu). Plány to jsou hezké, vše dopadne ale úplně jinak. V pátek první den návratu bezpečně projíždíme Španělskem, navštěvujeme francouzskou pevnost Carcassone a míříme opět na Francouzskou riviéru. Ve Francii nás ale začínají zdržovat kolony. Zrovna popojíždíme jednou z nich, když okolo nás projíždějící Francouzi něco volají a gestikulují. Dochází nám, že máme problém s autem, tak přejíždíme do odstavného pruhu. Zde zjišťujeme, že máme prázdné levé zadní kolo.
Dovolená právě skončila
To je docela zvláštní, protože jsme předtím asi 15-20 minut popojížděli krokem po krásném novém povrchu dálnice. Honza volá do půjčovny aut, kde ho ukrajinský předák nesmyslně přesvědčuje, abysme na dálnici kolo vyměnili. Jenže rezerva v autě vůbec není. Po telefonu se s Germanem (čti Žermanem) dohaduje, že tam kolo opravdu není a že bychom na dálnici kolo stejně ani neměnili. German nakonec slibuje, že nám zavolá odtahovku a my se zatím pakujeme za svodidla, protože se kolona rozjíždí a kolem nás projíždějí kamiony stovkou. Představa, že bysme takto v silnici měnili kolo… sebevražda. Po chvilce okolo projíždí odtahovka a chlapík za volantem na nás něco gestikuluje. Do dalších deseti minut přijíždí jiný odtahový vůz a zastavuje přímo u nás. Řidič neumí ani slovo anglicky, takže se od něho nic kloudného nedozvíme.
Odtahovka přijela až podezřele rychleJeště netuším, že smích mě brzo přejde…
Každopádně nakládá naše vozidlo a odjíždíme z dálnice. Žijeme ve falešné domněnce, že se jedná o odtahovku, kterou domluvil týpek z půjčovny. Skutečnost, že se spíš jedná o “lovce nehod” nám dojde později. Během 5 minut nás odtahový vůz sváží z dálnice a vykládá Seat v areálu odtahovky na kraji Nimes.
Bezdomovci v Nimes
Začíná komunikace s pracovníkem odtahovky, která je velmi složitá. Kvůli jazykové bariéře používáme google translator, což vede k nedorozuměním. Každopádně nám řidič sděluje, že dnes auto neopraví, protože nemají pneumatiky. Zítra prý auto převezou do jiného servisu, kde nám opravu udělají. Současně se snažíme domluvit s Germanem na tom, kde přečkáme noc. Ten si nejspíš myslí, že celý případ vyřeší na vlastní pěst. Bydlení nám hledá dost podivným způsobem. Na ukrajinských stránkách Airbnb hledá volné pokoje a na Honzův telefon chodí SMSky v azbuce s nějakými kódy. O ně si German následně volá. Při čekání na další informace nás odtahovka zkásne o 250 eur. Pracovník odtahovky je spokojený, že má pořešeno, a víc už ho nezajímáme.
Vypakuje nás z areálu za bránu a odjíždí bez rozloučení a jakéhokoliv zájmu pryč. Frustrování voláme Germanovi, co s náma bude. Ten nám sděluje, že už napsal majiteli pronajímaného bytu a čeká na jeho odpověď. Nevěříme vlastním uším. Vždyť je pátek večer a takto můžeme na odpověď čekat do pondělí. Germanovi to důrazně vysvětlujeme a chceme, aby nám sehnal taxi do centra. Nechápeme, proč tuto záležitost neřeší přes pojišťovnu. Aspoň jsme si sbalili do batohů nějaké základní věci, zbytek zůstal v odtaženém autě.
Sedět zde na kamenech k ničemu nevede, tak se snažíme vyřešit situaci na vlastní pěst. Nejdříve zkoušíme štěstí na zahrádce nedalekého fast foodu. Mladý Francouz, se kterým se dá v angličtině komunikovat, se nám snaží pomoct. Obvolává několik hotelů, ale všude mají plno. Bohužel musíme pokračovat dál. Už za tmy míříme do centra města, které je vzdáleno několik kilometrů. Po 2 km se dostáváme k samoobslužné benzince. Zrovna volá German, že už naše problémy řeší s pojišťovnou. Máme počkat na benzince, protože nám pojišťovna sehnala hotel a objednává taxi.
Taxi pro pana Belamiho
Čekáme půl hodiny, tři čtvrtě hodiny, když se na benzínce objevuje taxi a zastavuje u nás. Nadšeně vyskakujeme a bez váhání hážeme batohy do otevřeného kufru. Řidič se nás s úsměvem ptá, jestli je někdo z nás “mr. Belami” a jestli máme “car problem”. Ten máme, ale příjmení Weiss není Belamimu podobný ani trochu. Proto trochu překvapeně dumáme, co by mohl mít pan Belami společného s naším taxi. Záhada je vyřešena během okamžiku, když se na scéně objevuje skutečný pan Belami. Těžko uvěřitelná shoda okolností. Je půl 11 večer a my na kraji města Nimes čekáme na taxi kvůli problémům s autem na téměř liduprázdné benzince – stejně jako tento Belami.
Naše batohy zase putují ze zavazadlového prostoru na betonovou zem a my smutně sledujeme vysmátýho Belamiho, jak misí v útrobách taxíku. Takže čekáme dál. Ubíhá další půl hodina nebo hodina a na benzince zastavuje další taxi. Okamžitě po něm startujeme. Vyplašenej taxikář si však přijel jen natankovat a gestikuluje, že o nás nic neví a že mu nikdo nevolal. Radši rychle odjíždí, aby měl od nás pokoj a my opět rezignovaně usedáme na zídku a tupě zíráme před sebe. Už je skoro půlnoc, když se objevuje další taxi. Už ničemu nevěřím, ale taxi zastavuje přímo u nás. Řidič s úsměvem vystupuje a pobízí nás, abychom nastoupili.
My name is Jan Weiss
Vzhledem k předchozí zkušenosti se mu Honza hned představuje “My name is Jan Weiss”. Na to vysmátý taxikář pohotově reaguje a Honzovi na oplátku sděluje své jméno. Konečně nastupujeme do vozu. Ač neradi, tak naše pohledy fixují taxametr. Už při nástupu do vozidla se na nás kření částka 75 euro. Jakmile se dává vůz do pohybu, taxametr se divoce roztáčí. Po 4 km jízdy se zastavuje na částce 125 euro. Naštěstí už je taxi uhrazené přes pojišťovnu, takže nám odpadá aspoň jedna starost. Potěšeně zjišťujeme, že po nás žádnou částku nechtějí ani v hotelu, takže hodinu po půlnoci můžeme zalehnout do peřin.
Ranní spěch do odtahovky
Druhý den ráno voláme Germanovi a chceme, aby nám dal kontakt na člověka z pojišťovny, který řeší náš případ. Ten to však odmítá s argumentem, že se s námi v pojišťovně nebude nikdo bavit, protože nejsme majitelé auta. Tak si kontakt sháním sám. Na internetu si vyhledám kontakt na zákaznickou linku pojišťovny a po zavolání jsou kupovidu ochotní a sdílní. Operátor linky mi do telefonu říká, že se náš případ a oprava auta řeší a že nám za chvilku zavolají zpět.
Čekáme a najednou Honzovi volá German z půjčovny. Máme se hned dostavit do areálu odtahovky. Auto nám pak převezou do servisu, kde vyřeší opravu (zajímavostí je, že nám ve stejnou chvíli volají z pojišťovny s informací, že musíme s opravou počkat do pondělí). Hned se balíme a tryskem míříme z hotelu zpět k odtahovce. Je to asi 6 km, takže musíme šlápnout pořádně do kroku.
Dosud jsme Germanovi volali hlavně my. Teď se však role obrací a pracovník půjčovny nám během naší rychlochůze volá dvakrát, kde jsme a ať spěcháme. Nadáváme při tom, jak je drzej a že bysme ho nakopali. Po příchodu do areálu odtahovky musíme zaplatit dalších 250 euro za převoz auta do autoservisu, který je vzdálen jen pár kilometrů. Pro tuto francouzskou společnost jsme museli být moc příjemnej byznys. Mají s náma minimum nákladů i vynaloženého času, na jejich účet však putuje 500 eur.
Převoz do servisu za 250 éček
Oprava v servisu
V servisu nám mění gumy u obou zadních kol. Automechanik nám ukazuje, jak je stará pneumatika steřelá. Vysvětluje taky, že jsme kolo nepíchli, ale že pneumatika praskla stářím. Obě přední kola jsou na hraně životnosti také. To levé je navíc dost podhuštěné, takže kromě výměny zadních pneumatik zvažujeme výměnu i těch předních. Opět voláme Germanovi, abychom s ním tuto záležitost probrali. Ten však o výměně předních gum nechce ani slyšet.
Automechanici nám auto zvedají a ukazují, jak rezavé a polorozpadlé jsou brzdy i náprava. To už máme opravdový vztek. Opět voláme Germanovi, který zas dělá mrtvého brouka. Už se neudržím a křičím na něho, co nám to půjčili za vrak. Bez rezervy, s ojetými pneumatikami, zrezivělá náprava, bez kapaliny v ostřikovačích. Toto auto je použitelné na nákup do Tesca a ne na cestu přes celou Evropu. Vlastně tím ohrozili naše životy. Dostává pořádnej kartáč s tím, že po návratu budeme chtít proplatit jak veškeré výdaje s odtahovkou a opravou, tak i půjčovné. V servisu mezitím končí výměnu pneumatik a dofouknou nám i levé přední kolo.
Návrat na jeden zátah
Přišli jsme téměř o jeden celý den, takže musíme zvolit náhradní řešení a tím je přejezd do České republiky na jeden zátah. Po tom, co jsme v servisu viděli podvozek, se nikomu nechce řídit. Na Honzovu otázku “nechceš teď řídit ty?” odpovídám okamžitě se smíchem “nechci”. Takže se toho ujímá Honza a valíme okolo Francouzské rivéry směrem k italským hranicím. Až na mýtné brány ubíhá cesta docela svižně. Jen auto nechce vůbec jet do kopců a těch není na trase zrovna málo. Po několika hodinách se střídáme v řízení a volantu se ujímám já. U Milána ztrácíme skoro hodinu v obrovské koloně u mýtných bran. To je francouzská a italská specialita. Perfektní prostředek k tomu, jak zabít do té doby plynulý provoz.
Spousta zahraničních řidičů, kteří zde projíždějí poprvé, neví, kam vložit lístek, ani kam strčit platební kartu. Je to jak kvůli absenci anglických popisků, tak i díky matoucím ikonkám. Jakmile míjíme tuto mýtnou bránu, tak máme nejhorší za sebou. O půl 1 v noci opět předávám řízení Honzovi. Honza po dalších dvou hodinách zastavuje na odpočívadle u dálnice, kde si dáváme dvě hodinky šlofíčka. Možná, abychom se nenudili, tak se během noční jízdy rozsvítí kontrolka “motor”. Takže už tak pošedesáté voláme do půjčovny. Znovu se ozývá silný ukrajinský akcent. Tentokrát je to však mnohem příjemnější hlas mladé pracovnice, která Germana vystřídala v noční pohotovosti. Jen nám říká, ať pokračujeme v jízdě.
Do poslední kapky v nádrži
Už to vypadá, že dojedeme bez dalších peripetií domů, když se za Vídní – asi 60 km od hranic s ČR – rozsvěcuje hladové oko. V rychlosti propočítáváme, že bysme se zbytkem paliva měli vydržet do Mikulova, takže bezstarostně míjíme okolní benzínky. Začíná docela hustě pršet a s blížící se hranicí se razantně snižuje dojezdová rezerva paliva. Chybí deset kilometrů k benzínce a teď už nám je jasné, že to bude nadoraz. Prší čím dál víc a nám začínají nervy.
Dva kilometry před nejbližší benzínkou bliká dojezd 0 km. Jestli nám tady dojde šťáva, tak jsme v háji. Není kam uhnout z hlavního tahu a venku je pořádnej slejvák. A vůbec nevypadá, že by mělo přestat. Jít v tomto 2 km tam a 2 km zpátky s kanystrem, hmm, to by byla lahůdka. Naštěstí má auto nějakou skrytou rezervu, tak celkem psychicky unavenej dojíždím na benzinku. Zde se po natankování střídáme v řízení a tentokrát už v pořádku dojíždíme domů.
Předání vozu a uhrazení výdajů za odtah
Auto předáváme následující den na parkovišti u Honzova paneláku. Přijíždí si pro něho mladinká Ukrajinka s ne o moc starším klučinou. Všechno však probíhá v klidu. Vysvětlujeme jim naši zkušenost i problémy, které nám tím vznikly. A že by takové auto neměli vůbec půjčovat. Pokyvují hlavami a omlouvají se. Je důležité zmínit, že Honzovi přichází na účet peníze za odtahovku. A zbytek částky dostává v hotovosti. Ve výsledku jsou nám všechny výdaje za odtah i opravu proplaceny. Navíc dostáváme zpět i část pronájmu za vozidlo.
Přes divočejší závěr to byla super dovolená se spoustou parádních zážitků. Jsem rád, že jsme ve dvou dokázali odřídit několik tisíc kilometrů. Na jeden zátah zvládli 1600 km z Francie do Česka, vylezli všechny kopce i že jsme se vylízali z každé šlamastyky, do které jsme se dostali. Ponaučením pro příště je nutnost pečlivějšího pročítání recenzí společnosti, od které půjčujete auto. Dá se tak předejít zbytečným problémům.
Výstup na Pico de Aneto je velmi náročný. Očekávat můžete dost velké převýšení, především v náročném terénu. Hodně velká část vede přes těžko schůdné nestabilní kamení, dál po rozbředlém ledovci. Závěrečný hřebínek je spíš za odměnu. Jak jsem již zmínil v cestopisu, lezecký úsek není tak náročný, jak je často prezentováno. Pokud máte základní lezecké dovednosti a nějaké zkušenosti s lezením např. v Tatrách, tak to pro vás nebude problém.
Je potřeba horský vůdce?
Myslím, že ani na nejvyšší vrchol Pyrenejí není horský vůdce potřeba. Trasa je velmi frekventovaná, takže je téměř jisté, že na vrchol nepůjdete sami. S hledáním správné trasy si tak nebudete muset lámat hlavu. Platit si služby horského vůdce kvůli závěrečnému hřebínku mi přijde zbytečné.
Jaké je převýšení?
Převýšení z La Besurty (cca 1 900 m n. m.) na vrchol Pico de Aneto (3404 m n.m.) je necelých 1 500 výškových metrů.
Jak dlouho trvá túra?
Túra trvá odhadem 5-7 hodin. Na sestup je třeba počítat s dalšími 4-6 hodinami
Dvě postavy obalené sněhovou krustou se prodírají v bílé tmě krůček po krůčku směrem vzhůru po svahu, který vede až na vrchol Huncovského štítu. Že postupují správným směrem je informuje pouze modrá tečka v aplikaci mapy.cz, jinak přes husté sněžení není vidět na krok. Čelisti jim už namrzly takovým způsobem, že by při vzájemné komunikaci potřebovali překladatele. Výšlap jim vyloženě nechutná (nejen kvůli zmrzlé sanici) a to je ještě pořádný kus cesty před nimi…
Plánování výstupu na Huncovský štít
Asi takto mohl vypadat náš plánovaný výstup na Kežmarský štít (přes Huncovský štít) ve Vysokých Tatrách. Akci jsme měli totiž naplánovanou na termín 3.-5. října, kdy zrovna v Tatrách zavládlo nepříznivé počasí. Pokus o posunutí výpravy o jeden den nevyšel, protože Skalnatá chata měla plné obsazení. Ono by se tím však stejně nic nevyřešilo, protože by nás hnusné počasí ani tak neminulo. Dva dny před odjezdem mě při ranním běhu napadlo, že bysme mohli zkusit akci posunout o 4 dny. To znamená, že bysme odjeli v neděli s úterním návratem.
Na chatě by na konci víkendu a na začátku týdne volno být mohlo a my tak mohli výšlap absolvovat během dvoudenního okénka se slunečním počasím, což by zajistilo zážitek z hor úplně jiného rázu. Nejdřív jsem zkusil svůj nápad představit Milanovi, který ho zprvu zamítl, že už má nahlášenou dovolenou a nejde s tím nic dělat. Smířil jsem se tedy s variantou vánice jako doprovodu při výšlapu. Po chvilce se Milan ozval, že by to možná šlo zařídit a po chvíli jsem měl k dispozici jeho souhlas. Okamžitě jsem volal na Skalnatou chatu a štěstí se na nás usmálo, protože jsme ve vytouženém termínu ubytování skutečně dostali a to v izbe Paráda (pro 4 osoby).
Jenže osud tomu chtěl jinak a Milan na poslední chvíli onemocněl a i když se do poslední chvíle snažil dopovat vším možným, nakonec večer před odjezdem svoji účast zrušil. Nezbývalo mi nic jiného než v zoufalosti rozhodit sítě a zkusit ještě někoho sehnat. Nakonec se podařilo a i když jsem už nedoufal, tak s účastí souhlasil dlouholetý parťák Pepa Šťastný. Opětovně jsem volal na chatu s prosbou o další posunutí termínu, což nakonec v termínu středa až pátek nebyl problém.
Přejezd do Vysokých Tater
Trochu jsem už podvědomě čekal, co se zase stane a akce opět padne, ale nakonec jsme ve středu ráno 9. října opravdu o půl 9 vyjeli z Pohořelic. Po krátké zastávce na splavu, kde jsem si dal ranní osvěžení v řece (Pepa se nepřidal, protože doktor mu řekl, že má nějakej srdeční renonc a vysokej cholesterol), jsme mohli vyrazit do Tater. Pepa měl v batohu zabalenou obligátní “zpocenou” Vysočinu – salám, který ho provází na všech výletech. Chtěl ji vnutit i mě, ale já jsem si poručil méně zapařenou verzi Lovečáku. Cesta do Tater rychle ubíhala. Na pozadí hráli postupně tři Pepovi CD – Lucie, Oasis a U2 a my jsme s Pepou stihli rozebrat všechno možný. Při cestě Slovenskem jsme na jednom místě míjeli sochu bači, který byl v dost vyzývavé pozici za ovcí (upřímně to vypadá dost nechutně, i když autor to možná zamýšlel trochu jinak).
Skalnatá chata – trasa, převýšení
Do Tatranské Lomnice jsme dorazili o půl 3 odpoledne a hned vyrazili na nakup dárečků pro své nejbližší. Pepa totiž v pátek plánoval rychlý odjezd, takže jsme tuto příjemnou povinnost chtěli vyřešit už ve středu. Nakupování trvalo okolo třičtvrtě hodiny, ještě jsme navštívili místní supermarket a mohli vyrazit směr Skalnaté pleso. Začátek trasy na parkovišti byl v nadmořské výšce necelých 900 m n.m. a náš cíl Skalnatá chata se nacházel v 1720 m n.m..
Jakmile jsme se pustili do výšlapu, začalo drobně pršet, což Pepa kromě vyčítavého pohledu, doplnil o pár peprných poznámek (jak to umí jen on) o tom, jaké jsem naplánoval počasí. Skutečnost byla taková, že déšť byl opravdu drobný, takže jsme plynule vystupovali bez nějakých vážnějších komplikací.
Když jsme míjeli zastávku lanovky, tak jsem Pepu lákal na svezení až k plesu. Jenže Pepa z ekonomických důvodů odmítl a tak jsme se pustili do prudšího stoupání k chatě, kterou jsme už měli po celou dobu na dohled. Ani se nechtělo věřit, že nás čeká několik stovek výškových metrů, než budeme v suchu na chatě. Je pravda, že chvíli nám trvalo než jsme se prokousali přes všechny cestičky, balvany a křoviny, ale v 17:40 nás už vítala usměvavá chatařka na Skalnaté chatě. Už pomalu padala tma, když jsme se odskočili ke Skalnatému plesu, kde jsem se osvěžil a rychle jsme se vrátili na chatu.
Stoupání pod lanovkou ke Skalnaté chatě
Skalnatá chata
Skalnatá chata – ubytování, nocleh, strava
Notně protáhlý večer
Převlíkli jsme se do suchého a v jídelně si objednali gulášovou polévku a spišské párky (Pepa klobásu). Samozřejmě jsme to chtěli něčím zapít, takže nejedno pivečko nechybělo na stole.
Pepa doplňuje energii
Na chatě jsme ten večer byli jen my dva, chatařka a dva slovenští lezci, kteří se chystali brzo ráno vyrážet na jednu z okolních stěn. Od jednoho z nich – Joža – jsem se dozvěděl, že si před lety po 30ti metrovém pádu zlomil obratel L2 (já mám L1) a kromě toho utrpěl řadu vážných zranění. To, že tento pád přežil, byl velký zázrak, ale ani to ho neodradilo se k lezení opět vrátit. V době onoho neštěstí měl doma dvouletého syna a žena byla v pokročilém stádiu těhotenství, takže o to víc to tehdy muselo být doma těžké. Slováci se brzy odebrali na pokoj a my se dali do hovoru s chatařkou Majkou, od které jsme se dozvěděli zajímavé zážitky z cestování.
Navštívila například Kilimandžáro, Island i jiné exotické destinace. My se zase vytahovali se svými cestovatelskými zážitky až bylo najednou půl hodiny po půlnoci a byl nejvyšší čas vyrazit do postele. Mně osobně se v noci velmi špatně spalo, probudil jsem se už v 5 a pak do 7 aspoň trochu proklinbal, ale příprava na výstup to byla mizerná. S Majou jsme se předchozí večer domluvili, že na ní počkáme do 9 hod., kdy se mění směna a vezmeme ji s sebou, ale nakonec jsme 7:45 vyrazili bez ní s ohledem na předpověď počasí. Brala to v pohodě “veď je v Tatrách stále” ako vravela.
Výstup na Huncovský štít
Nejprve jsme se drželi červené značky, která nás vedla okolo plesa směrem velkému balvanovitému svahu Huncovského štítu. Na jeho úpatí jsme červenou značku opustili a začali se prodírat nekonečným polem velkých balvanů.
Huncovský štít je plný balvanů
Fyzicky jsme se po předchozím prohýřeném večeru cítili mizerně, což nám při překonávání tohoto velmi nepohodlného svahu zrovna nepomáhalo. A aby toho nebylo málo, foukal silný vítr, který v nárazech dosahoval síly přes sto km za hodinu. Občas s náma doslova házel nebo jsme měli problém si i hodit batoh na záda. Huncovský štít (2359 m n.m.) se zdál být nekonečnou dřinou. Vždy jsme po pár krocích chvíli odpočívali, abychom nabrali trochu sil, ale nakonec se nám podařilo dosáhnout vrcholového plata.
Huncovský štít a pohled vlevo na Lomnický štít a vedlejší Kežmarský štít
Přechod na Kežmarský štít
Z něho jsme opatrně sestoupili do Huncovského sedla.
Huncovské sedloOdpočinek v Huncovském sedle
Zde jsme se zbavili otravné zátěže v podobě batohů a nalehko se vydali do stěny Kežmarského štítu.
Svah Kežmarského štítu
Obtížnost a náročnost výstupu
Obtížnost lezení nebyla vysoká. Upřímně jsem si před odjezdem myslel, že to bude trochu náročnější. Šlo jen o to držet správný směr a postupně se prokousávat metr za metrem vstříc vrcholu (2558 m n.m.). Už jsme se blížili ke konci výstupu. Nejdřív jsme netrefili tu správnou skálu a já Pepovi ukazoval, že musíme jít na protější hřeben. Myslel jsem ale skalku, která byla od nás vzdušnou čarou asi deset metrů. Pepa si to ale vyložil po svém a vzal to tak, že se musíme dostat na mohutný skalní hřeben (oddělený mnohaset metrovým srázem), což byl ve skutečnosti vrchol Lomnického štítu.
Pepa se dostává na vrchol Kežmarského štítu
Zcela zničenej se za mnou šoural ke skutečnému vrcholu, který byl jen pár minut od nás. Když uviděl na skalce ceduli Kežmarský štít, oči se mu rozzářily jak malému klukovi, kterého zrovna pustili k vánočnímu stromečku obsypaném samými dárečky.
Na Kežmaráku
Na vrcholu jsme chvíli odpočinuli a pak se pustili do zdolání menšího bratříčka Malého Kežmarského štítu (2514 m n.m.), na který jsme se dostali během deseti minut.
Sestup na Skalnaté pleso
Následoval sestup zpět do Huncovského sedla. Museli jsme jít obezřetně, ale bez batohů se šlo v pohodě. V sedle jsme posvačili – mísila se zde vůně lovečáku a zpocené Vysočiny (vyznavači zdravé výživy by zvraceli) – a pak musely batohy opět na záda. Sestup jsme zvolili suťovitým žlabem a těžko zpětně říct, jestli to byla ta správná volba. Suť byla velmi nestabilní a občas jsme se dostali i do nepříjemných úseků, které se obtížně slézali.
V jednom z nich se Pepa zasekl a najednou nemohl nahoru ani dolů. Já už byl několik desítek metrů pod ním, když mě volal o pomoc. Batoh a hůlky jsem nechal na místě a vydal se na “záchrannou akci”. Nakonec jsme to s Pepou zvládli, když se otočil břichem ke svahu. Chvíli bezmocně kopal nohama ve vzduchu, ale pak se nechal přesvědčit, aby se pustil a já ho při krátkém pádu přitlačil ke stěně. Pepa zůstal v bezpečí na místě a mohli jsme pokračovat v sestupu až ke Skalnatému plesu.
Skalnaté pleso
Zde jsem si dopřál opět relax v podobě krátké koupele a Pepa se mezitím vydal na lehátko, které bylo umístěné u nedaleké lanovky. V místě se pohybují ochočené lišky a jednu z nich jsme si mohli bez problémů vyfotit téměř z metrové vzdálenosti.
liška bystrouška
Pohodlí na Skalnaté chatě
Vítězné pivo proběhlo na prosluněné terase a za nějakou chvíli se objevili unavení Slováci, kteří si k nám přisedli a začali vyprávět dnešní zážitky. Jeden z nich se zhoupl pár metrů ve stěně a od té doby byl pro něho výstup jedno velké utrpení. Slováci brzy odešli a i my jsme se odebrali do útrob chaty, protože se zatáhlo a teplota citelně klesla.
Tentokrát jsme na chatě pobývali jen my, chatař Tom a jeho kamarádka. Tom nám připravil opět jídlo, co jsme si poručili, ale tentokrát jsme vydrželi sedět jen do 8.hodiny večerní. Přecijen se na nás podepsala únava. Jinak na Skalnatou chatu můžeme říct jen samou chválu. Ubytování jsme měli komfortní a obsluha byla oba dva dny skvělá.
Sestup do Tatranské Lomnice
Druhý den ráno jsme za drobného deště sešli za hodinu a půl do Tatranské Lomnice, kde ještě dokoupili několik suvenýrů a vyjeli směr jižní Morava. Já ještě Pepovi vylil v autě téměř půl lahváče, což jsem se snažil vytřít ručníkem. Pepa to přešel stoickým klidem a ledově chladným pohledem. Sprostá slova, která se mu honila v hlavě, jsem naštěstí nedokázal indentifikovat. Cesta zpět opět proběhla v pořádku a tak mě Pepa mohl vysadit 14:30 doma v Pohořelicích. Dále spěchal domů se jen převléct, protože ho čekala cesta do Prahy na fotbal, Ligu národů proti Albánii.
Zkušenosti z výstupu
Po všech těch peripetiích se nám akce vydařila, vrcholový den vyšel perfektně a je vidět, že i říjen může být skvělou volbou pro výšlap na některý z tatranských štítů. Tatry jsou v tu dobu téměř prázdné a i počasí může být krásné. Hlavně nehrozí pravidelné letní odpolední bouřky.
Užitečné tipy a odkazy
Popis a výběr vhodné trasy výstupu na Kežmarský a Huncovský štít můžete vybrat na skvělých webovkách goat.cz.
Výstup na Huncovský štít je bezpochyby náročná vysokohorská túra a je potřeba k němu přistupovat s respektem. Stejně jako u jiných tatranských vrcholů hraje zásadní roli roční období. Já osobně vycházím ze zkušeností z letních a podzimních výstupů, kdy bývá počasí stabilnější a terén bez sněhu.
Za předpokladu dobrého počasí (bez bouřek, silného větru či mlhy), je Huncovský štít dostupný pro fyzicky zdatné a zkušenější turisty, kteří jsou zvyklí na pohyb v neznačeném a místy exponovaném terénu. Zásadní je dobrá orientace a předchozí nastudování výstupové linie. Na běžné trase se objevují lehké lezecké pasáže, zpravidla do obtížnosti kolem UIAA I–II, které však mohou být v mokru nebo při nejistotě pohybu psychicky náročnější.
Jak náročný je výstup na Kežmarský štít?
Výstup na Kežmarský štít patří mezi náročné vysokohorské túry a proto počítejte s delším a fyzicky vyčerpávajícím dnem. Stejně jako u jiných tatranských vrcholů je klíčové roční období. V letních a podzimních podmínkách, za stabilního počasí, je výstup výrazně bezpečnější a přehlednější. Zimní výstupy představují samostatnou kapitolu, která vyžaduje kompletní zimní výbavu a zkušenosti s pohybem v alpinském terénu.
Za předpokladu dobrého počasí (bez bouřek, silného větru či mlhy) je Kežmarský štít dosažitelný pro fyzicky velmi zdatné turisty se zkušenostmi z neznačených tatranských tras. Důležitá je orientace, jistý krok v suťových svazích i ve skalnatém hřebeni a pečlivé nastudování trasy. Na klasické výstupové variantě se objevují lezecké pasáže přibližně do obtížnosti UIAA II (místy krátce i více podle zvolené linie), které sice nejsou extrémně technické, ale v exponovaném terénu vyžadují klid a zkušenost. Celkově jde o túru, která kombinuje fyzickou náročnost, délku výstupu a místy vzdušnější pasáže, a proto je vhodná pro zkušenější návštěvníky Vysokých Tater.
Je potřeba horský vůdce?
Na všechny túry ve Vysokých Tatrách, které nevedou po oficiálně značených turistických stezkách, platí povinnost pohybu v doprovodu horského vůdce nebo instruktora s příslušnou kvalifikací. Výjimku mají členové horolezeckých oddílů a členové ČHS (Českého horolezeckého svazu), kteří splňují podmínky stanovené návštěvním řádem TANAPu. Při splnění administrativních náležitostí, za příznivých klimatických podmínek a při důkladné přípravě zvládne zkušený vysokohorský turista výstup i bez doprovodu horského vůdce.
Jaké je převýšení?
Převýšení ze Starého Smokovce na Skalnaté pleso, které bývá častým východiskem pro túry v oblasti Huncovského štítu, je přibližně 850–900 metrů (podle zvolené varianty – pěšky či kombinace s lanovkou).
Ze Skalnatého plesa (1 751 m n. m.) přes Huncovské sedlo na Huncovský štít (2 359 m n. m.) počítejte s převýšením přibližně 600 výškových metrů, reálně o něco více v závislosti na konkrétní linii výstupu. Obtížnost se na běžné trase pohybuje převážně v rozmezí UIAA I–II, místy se objevují exponovanější pasáže, které mohou působit náročněji zejména za zhoršených podmínek.
Přechod z Huncovského štítu (2 359 m n. m.) na Kežmarský štít (2 558 m n. m.) představuje výrazně náročnější hřebenovou túru, která už má charakter lehčí horolezecké akce. Nejprve musíte sestoupit do Huncovského sedla, odkud následuje výstup na Kežmarský štít. Čisté převýšení ze sedla činí přibližně 200–250 metrů, nicméně kvůli členitosti terénu je reálně nastoupaných metrů více.
Kolik trvá túra?
Délka trasy ze Starého Smokovce na Skalnaté pleso při pěším výstupu činí zhruba 6–7 km a časová náročnost se pohybuje okolo 3 hodin dle fyzické kondice. Samotný výstup od plesa na Huncovský štít obvykle trvá 2–3 hodiny.
Jaká je potřeba výbava?
Pevné vysokohorské boty s tvrdší podrážkou
Přilba (často půjčí vůdce)
Sedací úvazek (většinou zajistí vůdce)
Ferratové rukavice nebo tenké lezecké rukavice
Funkční oblečení ve vrstvách
Nepromokavá bunda (vítr je nahoře běžný)
Čepice / čelenka
Sluneční brýle (velmi důležité)
Opalovací krém
1,5–2 l vody
Energetická svačina
Lano
Jistící pomůcky
Smyčky
Karabiny
Výstup se dá však absolvovat i bez lana a karabin – po normálkách za dobrých podmínek
Na letošní výpravu do Vysokých Tater přibíráme s Honzou Weissem horalskýho nováčka – našeho dobrýho kamaráda Milana Mužíka. S Milanem jsme se seznámili během našich krásných brigádnických let na koupališti Riviéra, kde jsme pracovali několik letních sezon na kase a Milan nám dělal hlavního pokladního. Pod jeho vedením začala celá firma Starezsport (která měla koupaliště pod správou) konečně prosperovat a koupaliště zažívalo zlaté časy. 🙂 Milan se dřív našich horských akcí neúčastnil, ale letos na jaře projevil zájem a stal se tak třetím účastníkem výletu.
Cesta do Smokovce
Akci máme naplánovanou na tři noci od čtvrtka do neděle – dvě přenocování na Téryho chatě a jedna noc v kempu u Starého Smokovce. Milan mě svým autem vyzvedává ve čtvrtek ráno o půl 8 a ve čtvrt na 9 nabíráme Honzu na sídlišti v Bohunicích. Cesta na Slovensko probíhá poměrně poklidně a do Smokovce přijíždíme někdy okolo 14.hod.
Při příjezdu začíná pršet, na parkovišti se nám z auta moc nechce, ale uvědomujeme si, že nás na Téryho chatu čeká pořádná porce výškových metrů. Přesně řečeno tisíc metrů převýšení. Nedá se nic dělat – sebe i batohy obalujeme do pláštěnek a vyrážíme. Asi po pěti minutách se Honza z ničeho nic zastavuje, protože si uvědomil, že v autě nechal jídlo. Stojíme tedy s Milanem na dešti a čekáme, až se Honza vrátí z parkoviště. Čas ubíhá, ale Honza nikde. Až zhruba po čtvrthodině se objevuje a vysvětluje, že musel na parkovišti po domluvě s hlídačem přeparkovat auto.
Výstup a trasa k Téryho chatě
Můžeme tedy pokračovat. Nejprve přes Hrebienok (1285 m n.m.) dál k Zámkovského chatě (1475 m n.m.), která je letos v rekonstrukci. To už jsme naštěstí bez pláštěnek, protože přestává pršet. Od Zámkovského chaty následuje pasáž lesem, později kosodřevinou za níž se už objevuje výhled na Téryho chatu (2015 m n.m.). Musíme překonat nekonečné serpentiny, abychom se k ní někdy okolo půl 7 konečně dostali.
Odpočinek při stoupání na Téryho chatu
Příprava na výstup na Pyšný štít
Zatímco Honza mění na chatě dvoueurovou minci za žeton a míří do sprchy, já se jdu s Milanem vykoupat do Prostredného Spišského plesa. S ohledem na počasí i pokročilou hodinu okolo nikdo není, takže nikoho nevzrušíme, nepohoršíme ani žádná dáma neomdlí při pohledu na naše nahá těla v plesu. Nedostavil se ani známý fotograf Jan Saudek, takže to letos bude opět bez kalendáře.
Bezesná noc na Téryho chatě
Po koupeli sedáme na chatě k volnému stolu a posilňujeme se polévkama nebo z vlastních zásob. Především Milan má s sebou tolik jídla, že by si mohl otevřít vlastní bufet. V okýnku nám potvrzují, že obě noci máme v šestilůžkovém pokoji, jehož vchod je přímo z restaurace. Pokoj má přibližně šest čtverečních metrů, které jsou vyplněné dvěma třípatrovýma postelema a skříňkama. Zabíráme postele, přičemž já s Milanem si vybíráme třetí patro. Z té trojky je to už pořádná výška a v noci z ní spadnout by nejspíš byla konečná.
Celkem výška…
Na postelích máme celkem pohodu a docela rychle usínáme. V tu dobu netušíme, že to jsou nejpříjemnější chvíle v izbe, který nebudou trvat dlouho. Později večer totiž osazenstvo pokoje doplňuje starší polský pár a jeho mužská polovina se nám postará o bezesnou noc. Polák chrápe jak dřevorubec – nepomáhají špunty do uší ani sluchátka s hudbou. Je pravda, že když se v noci probouzím, tak v první chvíli netuším, kdo je zdrojem toho otravnýho zvuku.
Nejdřív podezřívám Honzu Weisse a v duchu si opakuju, jak s ním Evča vydrží spát. V jednu chvíli už to nevydržím a nakláním se k Honzovi o patro níž se svítilnou na mobilu v jedné ruce a polštářem ve druhé (abych se ho pokusil přidusit). Honza se ale okamžitě brání, že to není on, ale Polák z “přízemí”. Ve zbytku noci ho máme chuť zabít a když konečně k ránu usneme, tak Poláci zrovna začínají dělat na pokoji rachot, protože se chystají na brzkou túru do hor. Polák je krásně vyspanej, ještě má růžový tváře z toho, jak parádně si v noci zchrupnul.
Výstup na Malý Pyšný štít
Před půl sedmou musím navštívit toaletu a vzápětí dost rozlámaní snídáme a vyrážíme na Pyšný štít.
Nejprve obcházíme Prostredné Spišské pleso, za kterým si odkládám hole, protože mi překáží při navigaci v terénu. Stejný nápad dostává po dalších deseti minutách Honza, ale v tu chvíli netuší, že své hole vidí naposledy. Postupně se přesouváme lehce vlevo do Mačacího kotle, ve kterým stoupáme terénem s velkými balvany.
Ty později střídá drobnější suť. Po celou dobu se jedná o lehké lezení, které však komplikují nestabilní kamení, které je navíc vlhké po dešti z předchozího večera.
Ve třičtvrtě na deset se konečně dostáváme do Pyšného sedla.
Milan dochází do sedla
Odsud už pokračuje lezení po kompaktnější skále. Kluci chvilku zvažujou, jestli pokračovat, ale nakonec si dodávají odvahy a statečně překonávají výškové metry na Malý Pyšný štít. Na jeho vrcholu (2590 m n.m.) si pořizujeme společné fotky v 10:20.
Honza s Milanem na hřebenu Malý Pyšný štít
Pyšný štít
Kluci jsou rozhodnutí už dále nepokračovat. Domlouváme se, že se pomalu pustí do sestupu a na Pyšný štít si vylezu sám. Docela rychle se mi daří najít trasu vedoucí z Malého Pyšného štítu a okolo zvláštního skalního útvaru (Loktibrada) pokračuju k hlavnímu masivu Pyšného štítu. Tato část výstupu se mi jednoznačně líbí nejvíce. Ani v mapách nesleduju vyznačenou trasu a co nejpřímočařeji lezu k vrcholu (2621 m n.m.). Na něj se dostávám v 10:45.
Pyšný štít
Široko daleko není ani živáčka, bohužel jsem zrovna obklopený oblaky, takže se výhledy moc kochat nemůžu. Po krátkém odpočinku tedy vyrážím nazpět. Na Malém Pyšném štítu se na chvíli roztrhá oblačnost, takže si konečně můžu užít masiv Pyšného štítu.
Pohled na Pyšný štít
Nasvačím se a pokračuju v sestupu. Občas se dostávám do těžšího terénu a jednou mi podklouzne noha. Propadám se asi o půl metru vzduchem a zarážím se loktama o skálu. Výsledkem je naražený loket, ale nejedná se o nic vážnýho. Ze sedla – přibližně sto metrů pod sebou – vidím kluky a ještě jeden horolezecký pár. Při sestupu se mi ale moc nedaří se k nim přibližovat. Kluky dobíhám až téměř na úpatí kotle.
Snažím se přiblížit k sestupujícím klukům
Sestup k Téryho chatě
Společně pak dokončujeme zbytek sestupu a hledáme přitom naše hole. Vzhledem k mlze se trošku hůře orientujeme a samozřejmě ani jeden z nás hole nenachází. Já se pro ně později odpoledne za hezčího počasí vracím a podaří se mi je nalézt opřené o skálu. Před odchodem na chatu se ještě krátce koupu v plesu. Chata je v tuto chvíli úplně natřískaná. Dáváme na topení sušit věci a po té se nám daří najít volné místo u stolu. Můžeme se aspoň posilnit zelňačkou a smaženým sýrem. V přecpané jídelně se nám sedět nechce a tak se přemisťujeme na pokoj. Zde se rozvalíme jak vepři a těšíme se, jak si během odpoledne dáchneme.
Vystěhováni z pokoje
Bohužel pohodička netrvá moc dlouho. Otvírají se dveře a na pokoj se začíná dobývat parta dalších čtyř Poláků. Počítají volná místa a my je suverénně vypakujeme s tím, že místo je tu volné jen jedno. Zdar a neotravujte. Jenže za chvíli se objevují na pokoji znovu v doprovodu jednoho chalana z místní samosprávy. Ten nám oznamuje, že máme smůlu a dnes v noci spíme v jídelně. Z postelí se nám teda vůbec nechce, ale po půl hodině se přece jen zdekujeme a jak zmoklé slepice se přesouváme do jídelny. Na posteli se rozhodně vegetilo pohodlněji a vidina celého odpoledne a večera stráveného na tvrdých židlích není příliš lákavá.
Bezesná noc na Téryho chatě
Venku přestává pršet a já se vydávám hledat hole a následně si zopakuju koupání v plese. Po dlouhé túře a předchozí noci jsme dost unavení a tlačíme očima čas směrem k desáté, kdy se z jídelny stává noclehárna. Na zemi se ocitá sedm rozkládacích matrací, z nichž šest jich je na sobě naprosto namáčknutých. Vypadá to na další sladkou noc. Naštěstí chrápání není tak intenzivní jako předchozí noc, mně se ale stejně nedaří usnout. Když už zabírám, v jídelně najednou kdosi dělá velký rachot. Nějaká holka se v noci vrátila (nejspíš) z túry a vybaluje si v nočním tichu svůj vercajk. To už se zdá být úplně jako zlej sen. Ráno sedíme u stolu jako mrtvoly a holčina si spokojeně chrupká na stole.
Výstup na Baranie rohy
Radši co nejrychleji opouštíme chatu a za krásného slunečného počasí obcházíme zprava Prostredné Spišské pleso a míříme tentokrát ke Kotlině Pěti Spišských ples. Orientace je výrazně snazší než předchozí den, protože cesta je hezky vyšlapaná a pomáhají i mužíci. Navíc jednoho Mužíka (Milana) máme s sebou, takže když si nevím rady, stačí se otočit za sebe a hned vím, že jsem na správné trase. Rychle stoupáme k sedlu. Blíže u sedla je terén strmější, ale není to nic, co by se nedalo zvládnout.
V sedle je třeba zahnout vlevo a překonat několik lehčích lezeckých úseků. Závěrečný úsek probíhá ve snadném kamenitém terénu. Z vrcholu na mě volají dva Poláci, že už to mám jen kousek. Říkám si, že v okolí Téryho chaty jsme vlastně potkali mnohem víc Poláků než Slováků. Pár minut po osmé hodině přicházím na vrchol a několik minut po mně i kluci.
Vrcholové okénko Baranie rohy
Děláme několik vrcholových snímků, svačíme a kocháme se výhledem po okolních štítech. Poláci mezi tím sestupují a my je následujeme přibližně po deseti minutách.
Baranie rohy – sestup
Při sestupu z vrcholového plata potkáváme vůdce, který má k sobě na laně přivázaného klienta. V tomto snadném terénu to vypadá trochu komicky a děláme si srandu, že příště je potkáme navázané při sestupu z Lysé hory. Ale to je jen nadsázka. Chápeme, že vůdce má za klienta plnou odpovědnost a dost míst na výstupové trase na Baranie rohy není úplně bez rizika.
Po chvíli potkáváme v protisměru Poláky, se kterými jsme se setkali na vrcholu. Vypadá to, jak kdyby se znova vraceli na vrchol. “Kam zas jdete?” ptám se jich a oni odpovídají, že šli špatně. Že pokračovat v sestupu v této trase je nemožné. Mně se to moc nezdá, protože jsme přímo na trase, kterou jsme vystoupili. Kluci se nechají zvyklat a oblízají “neslezitelné” místo vrchem, což se nakonec ukazuje jako obtížnější varianta. Když totiž sestupuju trasou jak bylo v plánu, ukazuje se, že polští kluci zbytečně panikařili, protože se jedná o zcela snadné lezení. Na kluky chvíli čekám a společně pak pokračujeme přes sedlo a žlab k plesu.
Z Téryho chaty do Starého Smokovce
Na chatě pobalíme zbytek věcí a ještě si na chvíli sedáme u plesa na krátký odpočinek. Teď nás čeká nekonečný sestup tisíc výškových metrů až do Smokovce. Výstup na turisticky neoznačené štíty je naprosto jiný svět než ten, ve kterém se ocitáme při sestupu od Téryho chaty. Potkáváme v protisměru desítky až stovky lidí a v tomto duchu se sestup táhne až k Zámkovského chatě. U ní hustota zalidnění ještě roste a my jsme moc rádi, když se po 14. hodině dostáváme na parkoviště ve Starém Smokovci. Honza mě na parkovišti láká na svůj turistický tip – údajně někde v lesíku za parkovištěm se čepuje výborná smokovská kyselka. Jdu se tam podívat. Jediné, co však v lesíku najdu, je výživné místečko s použitými toaletními papíry, které se očividně používá jako veřejný záchod. Věřím tomu, že půda je zde hodně kyselá…
Návrat domů a zkušenosti z výstupu
Odjíždíme z parkoviště a ještě zastavujeme v centru Smokovce, kde kupujeme dárečky pro svoje blízké. Rozhodli jsme se poslední noc v kempu nepřespávat a raději se jet pořádně vyspat domů. Čeká nás asi čtyřhodinový přejezd. Je třeba ocenit Milana, který celou cestu odřídí i přes únavu s naprostým přehledem. Nejprve vysazujeme Honzu v Šelešovicích, kde si ho vyzvedává natěšená žena Evča a spokojeně nám děkuje, že jsme ji ho v pořádku vrátili.
Dál už pokračujeme jen s Milanem, který mě u domu vyhazuje chvíli po čtvrt na devět. Otevřít mi přibíhají natěšené děti, které jsou zvědavé, co jsem jim přivezl. Spokojeně pak odcházejí spát. Akce Tatry 2023 máme úspěšně za sebou a já můžu jen ocenit kluky za skvělý výkony, který v nelehkým tatranským terénu předvedli. Kromě odvahy ukázali i respekt a rozvahu, když se dokázali správně rozhodnout, kdy je třeba nepřeceňovat síly a otočit se k návratu. Po vstřebání zážitků se jim už v hlavě rodí určitě další plány, kam vyrazit příště.
Užitečné tipy a odkazy
K výběru vhodné trasy mohu doporučit stránky goat.cz – jak pro Baranie rohy, tak pro Pyšný štít
Výstup na Pyšný štít je určitě náročná vysokohorská túra. Určitě je třeba odlišit roční období, ve kterém je výstup uskutečněn. Já mám zkušenost s túrami v letním období nebo na podzim, kdy je počasí obecně nejstabilnější. Zimní výstupy jsou samostatná kapitola, které se teď nebudu věnovat. Předpokládáme-li, že se výstup odehrává za slušného počasí (není bouřka, průtrž mračen, extrémní vítr nebo mlha), tak je dle mého názoru výstup na Pyšný štít v pohodě dostupný pro fyzicky zdatné turisty, kteří mají zkušenost s podobný horským terénem. Je třeba si předem dostatečně nastudovat trasu. Na klasické výstupové trase se horolezec nesetká s lezeckými místy, které by technickou náročností převyšovaly náročnost UIAA 3.
Jak náročný je výstup na Baranie rohy?
Náročnost výstup na Baranie rohy je na velmi podobné úrovni jako na Pyšný štít. Technicky se jedná o snažší výstup. Podobně jako u Pyšného štítu je potřeba si předem nastudovat a připravit výstupovou trasu. Ani na Pyšný štít ani na Baranie rohy nevede značená stezka. Za pěkného počasí, s dobrou fyzickou kondicí a základními lezeckými dovednostmi se jedná o velmi pěknou tatranskou túru.
Je potřeba horský vůdce?
Na všechny túry ve Vysokých Tatrách, které nevedou po oficiálních značených stezkách, je povinnost se pohybovat v doprovodu horského vůdce nebo instruktora. Výjimku mají členové horolezeckých oddílů nebo členové ČHS (Českého horolezeckého svazu). Při splnění byrokratických podmínek, klimatických podmínek i pečlivé přípravě na výstup je realistické zvládnout výstup i bez doprovodu horského vůdce.
Jaké je převýšení?
Převýšení ze Starého Smokovce na Téryho chatu, která je základnou výstupů na mnoho tatranských štítů, je 860-900 metrů. Délka trasy je přibližně 5,5-6 km a trvá v závislosti na fyzické kondici okolo 3-3,5 hodin. Z Téryho chaty (2015 m n.m.) na Pyšný štít (2623 m n.m.) se jedná o 608 výškových metrů, reálně horolezec nastoupá 620-650 m – dle zvolené trasy. Výstup trvá 2-3 hodiny. Obtížnost je převážně 1-2 UIAA, výjimečně 3. Z Téryho chaty na Baranie rohy (2526 m n.m.) se jedná o 511 výškových metrů. Obtížnost je převážně 1-2 UIAA.
Kolik trvá túra?
Výstup z Téryho chatu na Pyšný štít trvá 2-3 hodiny. Na Baranie rohy se jedná o podobný časový úsek.
Jaká je potřeba výbava?
Pevné vysokohorské boty s tvrdší podrážkou
Přilba (často půjčí vůdce)
Sedací úvazek (většinou zajistí vůdce)
Ferratové rukavice nebo tenké lezecké rukavice
Funkční oblečení ve vrstvách
Nepromokavá bunda (vítr je nahoře běžný)
Čepice / čelenka
Sluneční brýle (velmi důležité)
Opalovací krém
1,5–2 l vody
Energetická svačina
Lano
Jistící pomůcky
Smyčky
Karabiny
Výstup se dá však absolvovat i bez lana a karabin – po normálkách za dobrých podmínek
Časy, kdy jsme na každoroční pánskou jízdu po evropských horách vyráželi v osmi lidech, jsou pryč. Už loni nás bylo při cestě do Tater v Transitu jen pět. A v roce 2021 zbylo z naší party jen torzo. Pepa staví dům a Michal očekává druhého potomka. Na poslední chvíli vypadává i Honza Novotný, který to zdůvodňuje svým typickým láskyplným způsobem – “stará nastupuje do práce a já musím hlídat děcko”. Takže Pyreneje proběhnou jen ve dvou – já a Honza Weiss. Pro dva je Ford Transit zbytečným luxusem. Půjčíme si tedy osobák.
Odjezd do Pyrenejí
V jedné z brněnských půjčoven aut rezervujeme Fabii Combi, stíháme kompletní očkování proti Covidu, a to i s dvoutýdenní rezervou na platný Covid pas. V sobotu 24.7. o půl 4 ráno mě Honza vyzvedává v Pohořelicích. Místo Fabie Combi mu půjčovna bez omluvy nebo vyjednávání dodala starý Seat Altea, který nemá v kufru rezervu a v ostřikovačích není žádná kapalina. I když jízdní vlastnosti vozu nejsou příliš přesvědčivé, bezpečně projíždíme Rakouskem i Itálií. Prvním cílem je San Marino, především jeho pevnost La Fratta, která je i nejvyšším bodem tohoto evropského ministátečku.
Nejvyšší vrchol San Marina
V San Marinu trávíme příjemné odpoledne. Krásné ulice s historickými budovami jsou téměř liduprázdné a pouze v okolí pevnosti se pohybuje více lidí. Já se snažím opatrně rozhýbávat levou nohu (operovanou), která mě v posledních týdnech dost pozlobila. Po zářijové plastice předního křížového vazu jsem nohu postupně zatěžoval a posiloval. V posledním půl roce jsem jezdil na kole, chodil a dělal dřepy. Nakonec mi to nedalo a zkusil jsem i běhat. Tento pohyb a velká zátěž na úpony se ukázaly jako problematické, což jsem odnesl opakovaným zánětem úponu a šlach na operované noze. I těsně před odjezdem mě noha bolí, snažím se jí pravidelně léčit ve studené vodě a jen doufám, že alespoň na nějaký vrcholek dolezu. V San Marinu se to daří bez větších problémů. Na noc zajíždíme do kempu v Rimini, kde se večer i ráno koupeme v moři.
Nejvyšší vrchol Monaka
V 9 už pokračujeme směrem do Francie a tentýž den dojíždíme do Monaka. Honza má skvělý nápad zastavit na hlavní ulici, která je v kopci nad Monakem. Vyhneme se tak hektickému provozu v centru města i placenému parkovišti. Naše kroky vedou nejdříve k místu zvanému Monaco High Point – což je nejvyšší bod ministátečku nacházející se na ulici Chemin des Révoires (161 m n.m.). Místo bychom bez aplikace mapy.cz hledali jen velmi těžko, protože není nijak zvlášť označené.
Vítězné gesto po vyčerpávajícím výstupu na nejvyšší bod Monaka
Po několika fotkách sestupujeme k pobřeží, kde lze vidět hlavní zajímavosti Monaka.
Monako
Jednoznačně největším zážitkem je koupání na maličké pláži Crique des Pêcheurs, kterou najdete kousek od Oceánografického muzea přímo pod budovou věznice Maison d’Arrêt de Monaco.
Plážička, která má dokonce i vlastní sprchu, je pravidelně masírována docela slušnými vlnami a koupání zde je skvělým zpestřením prohlídky rozpáleného města. Na závěr dne se noříme do slané vody i na přelidněné pláži Larvotto. Stovky schodů nás následně vedou až k zaparkovanému autu. Noc trávíme v přírodě nedaleko dálnice a ráno míříme do Pyrenejí. První chodem bude nejvyšší hora Andorry – Coma Pedrosa.
Příjezd do Andorry
Hlavní město pyrenejského ministátu – Andorra la Vella – nás vítá hektickým dopravním provozem. V centru města se nám daří díky navigaci rychle zaparkovat a vyrážíme na prohlídku centra města.
Free WiFi v blízkosti informačního centra využíváme k bezplatnému telefonátu našim rodinám, kontrole olympijských výsledků a předpovědi počasí na další dny. Projít centrum města netrvá příliš dlouho a navíc začíná pršet, tak se vydáváme zpět k autu s tím, že ještě chceme dokoupit proviant v nějakém supermarketu. Místní supermarket je opravdu luxus – obrovský výběr zboží všeho druhu a hlavně v sekci ovoce/zelenina člověk žasne nad kvalitou nabízených potravin.
Arinsal – výchozí místo na Coma Pedrosu
Do Arinsalu, který je výchozím místem výstupu na Coma Pedrosu, přejíždíme odpoledne za již pěkného a slunečného počasí. Parkujeme na velkém bezplatném parkovišti v nadmořské výšce okolo 1560 m n.m.. Kromě nás tu parkují asi dvě nebo tři auta a celkově tu vládne naprostý klid. Od dvou německých turistek získáváme nějaké informace o provozu parkoviště i o zdroji pitné vody v nejbližším okolí. Po svačince a přebalení věcí vyrážíme doplnit vodu, což se pro následující hodiny stává klíčovým okamžikem.
Výběr tábořiště
Zdroj pitné vody je totiž přímo u začátku treku na Coma Pedrosu a navíc ho obklopuje potok s čistou vodou a stoly i lavice na piknik. Honza od prvního okamžiku místo mlsně okukuje a je vidět, že mu cosi šrotuje v hlavě. Svůj plán si pro sebe nenechává příliš dlouho. Svěřuje se, že by chtěl místo parkoviště přenocovat zde, u vody. Má to malý háček – toto místo je totiž ozdobeno značkou „zákaz vjezdu osobním vozům a motorkám!“, což však pro Honzu nepřestavuje téměř žádnou překážku. Po jistém váhání s přesunem souhlasím. Auto parkujeme hned za značku a okolo půl 7 jdeme stavět stany na malou louku – asi 10 výškových metrů nad místem pro piknik.
Andorra la Vella
“Parádní” noc před výstupem na Coma Pedrosu
Pokud je Honza v něčem jistej šampion, tak je to ve stavění stanu a zmizení v něm. Po chvilce po něm není ani vidu ani slechu. Teda… slechu trochu jo, no. Ale jen trochu. Tak zalízám do stanu taky, chvíli si čtu, ale nějak se nemůžu zbavit jistého tísnivého pocitu…
Honza mizí ve stanu jak David Copperfield
Jak to řeší opravdový drsňák
Padá na mě dřímota, ze které mě probouzí nedaleké hlasy. Po pár minutách mi to nedá a vylízám ze stanu. První, co vidím, jsou blikající majáčky policejního auta. Je jasné, že máme problém… Rychle se oblíkám, budím Honzu a běžím dolů k autu. Dva andorští policisté zrovna zkouší, jak našemu Seatu sedne slušivá botička. Problémy řešíme jako správní drsňáci. Na jednoho z policajtů okamžitě spustím: „… tak poslouchej kamaráde.. ty teď půjdeš za svým kámošem a řekneš mu, aby vzal okamžitě klíč a sundal tu hnusnou věc z našeho auta, kapišto?!! A nezdržuj, protože zítra máme výstup a chceme se trochu vyspat!!“ Policajt poslušně přikývne a po chvilce slyším, jak španělsky hovoří se svým parťákem. Ten urychleně přibíhá a naše kola jsou během okamžiku opět volná. Oba se nám ještě omlouvají a ve chvilce mizí pryč do centra Arinsalu.
A jak my…
No, dobře… takhle to úplně nebylo. Po tu botičku přicvaklou na kolo ano, zbytek se mi asi zdál v noci. Takže ta skutečná verze je následující – k autu jsme přišli jak spráskaní psi, policajti nám dali kartáč, my uznali chybu, asi tak desetkrát jsme se omluvili a andorští strážci zákona byli té lásky, že si botičku vzali s sebou. Rychle přenášíme věci do auta a míříme zpět na parkoviště v domnění, že teď už bude všechno v cajku. Já ulehám vedle auta do bivakovacího pytle a Honza si leze do stanu, který nemá konstrukci. Oba se tak dlouho převalujeme a nemůžeme usnout, že nakonec navrhuju, že si na prázdném parkovišti postavíme vedle auta plnohodnotné stany. Po pár minutách je hotovo a spokojeně si libujeme, že to je jiná garsoniéra.
Daří se nám i usnout, jenže po půlnoci na mě někdo ve snu volá „Hola, hola!!“. Otevírám oči a on to není sen. Naši staří známí policajti se rozhodli otestovat, co udělá s výkonem v horách spánková deprivace. Se sladkým úsměvem nám oznamují, že se na parkovišti kempovat nesmí. Loučí se s ironickým přáním dobré noci a my padáme do auta na přední sedadla. Opět nemůžeme usnout, takže potají ruším budíčka na půl 5, protože v ten čas by z nás byly leda tak trosky. Nakonec se nám daří trochu zabrat a probouzíme se chvíli po 6 hodině.
Výstup na Coma Pedrosu
Naspáno máme tak 3-4 hodiny, navíc mizerné kvality, ale každá hodina dobrá. Po rychlé snídani a dalších nezbytných procedurách vyrážíme před 7 hodinou. Nejprve jdeme okolo místa na piknik, ze kterého nás předchozí večer vypakovali. Trek vede lesíkem podél potoka a po několika minutách se napojuje na značenou trasu k chatě Refugi de Coma Pedrosa a samotnému vrcholu Coma Pedrosa. Mírnější výstup lesem postupně nabírá na strmosti a začíná se pořádně klikatit. Po dvou mostech přecházíme dvě říčky Riu Pollos a Riu de Comapedrosa a poměrně svižným tempem dorážíme o půl 9 do sedla (a rozcestí k chatě Coma Pedrosa) Collet de Comapedrosa (2223 m n.m.).
Collet de Comapedrosa
Krásné prosluněné místo s výhledy na pyrenejské hřebeny je přímo stvořeno k odpočinku. Této pobídky samozřejmě využíváme k doplnění energie a tekutin. Během dalšího stoupání postupně ubývá zeleně a okolní krajina se převléká do trochu drsnějšího kabátu. Trasa se stáčí prudce doprava ke dvěma jezerům – menšímu Estany de Comapedrosa a především k horské perle Estany Negre (2628 m n.m.), u kterého se objevujeme před desátou hodinou. Hladina jezera hraje různými odstíny modré a zelené a my už si plánujeme, jak si zde po výstupu uděláme lázeňskou pohodu. Nyní u jezera posedíme jen chvilku a pokračujeme dál. Viditelnost je parádní a když se během prudkého stoupání k vrcholu chceme vydýchat, tak se stačí jen otočit a kochat se pohledem na Estany Negre.
Pohled na Estany Negre
Nejvyšší vrchol Andorry a exkluzivní koupání
Závěrečný finiš k vrcholu probíhá čistě po kamenech a suti a v čase 11:05 můžu konečně šlápnout na vrcholová místa nejvyšší hory Andorry (2942 m n.m.). Honza se ke mně po dvou minutách připojuje a společně sledujeme místní „sky-runnery“, jak se říká běžcům, kteří téměř nalehko běhají na vrcholky hor. Jeden z nich – tipujeme, že pán ve věku okolo 55 až 60 roků – nám dělá společnou fotku na vrcholu.
Na oplátku uděláme vrcholový snímek i my jemu. Bohužel neumí anglicky, takže mluvíme každý svým jazykem za pomocí gestikulace. Chlapík je evidentně ve skvělé kondici – večery asi většinou netráví po hospodách při pivíčku a rumu. Po více než půlhodině začínáme sestupovat a za pár desítek minut nás opět vítají břehy jezera Estany Negre.
Neváhám a okamžitě se ponořím do jeho studené vody (odhad teploty 10-12 stupňů). Je to nádhera a hecuju Honzu, že do něho musí taky jít. Moc se mu nechce, nakonec ho však vyhecuju a Honza se do studené vody na chvílí ponoří taky. Jen je u toho trocha křiku. Nakonec si dávám ještě jednu koupačku. Koupání v Estany Negre bylo super – možná nejlepší koupání, co jsem kdy zažil. Teď nás už čeká jen sestup do Arinsalu, kde ještě ve studeném potoce chladíme unavené nohy. Po nákupu potravin navečer přejíždíme přes Pyreneje, kde na jedné z krásných luk přečkáváme noc.
Výstup na Coma Pedrosu je klasický trek. Za pěkného počasí navíc nádherný. Hlavním předpokladem je dobrá fyzická kondice, která vám umožní převýšení 1400 metrů zdolat. Na trati nejsou žádné lezecké, technicky náročné nebo nebezpečné pasáže.
Je potřeba horský vůdce?
Horský vůdce není na tuto túru určitě potřeba. Stačí si dobře nastudovat trasu, která je navíc dobře značená. A být také připraven na případné prudké změny počasí.
Jaké je převýšení?
Převýšení z Arinsalu (cca 1 560 m n. m.) na vrchol Coma Pedrosa (2942 m n.m.) je necelých 1 400 výškových metrů.
Jak dlouho trvá túra?
Túra trvá odhadem 4-5 hodin. Na sestup je třeba počítat s dalšími 3-4 hodinami
Je 10. května, něco málo přes měsíc od artroskopie kolena, která odhalila, že jsem si na začátku března na fotbalovém tréninku rozdrtil část vnějšího menisku a přetrhnul přední křížový vaz. Noha se mi stále nedaří pořádně rozhýbat, otéká a o normální chůzi se mi zatím může jenom zdát. Na červenec máme s klukama naplánovaný Vysoký Tatry a představa, že budu lézt po ostrém tatranském hřebenu, mi teď připadá jako naprostá utopie.
Do společné skupiny Honzovi Novotnýmu píšu, ať se mnou na Ľadový štít nepočítá a radši se přidá ke skupince, která půjde na Gerlachovský štít. V následujících týdnech však svitne jiskra naděje – noha se začíná konečně lepšit. Bolestivé rozhýbávání do krajních poloh společně s pravidelným ježděním na kole přinášejí vytoužené zlepšení. Na konci června už vím, že do Tater pojedu a prostě jen zkusím vyjít tam, kam až to půjde. Za poslední půlrok jsem toho totiž mnoho nenachodil ani po rovině, natož abych překonával velké převýšení ve vysokohorském terénu.
Pojízdný Šťastný bufet
Do Tater nás převáží náš věrný modrý Ford Transit (už je to 11 let, co jsme s ním jeli poprvé). Jeho prostory však tentokrát okupuje rekordně nízký počet cestujících – je nás pět. Jako posledního nabíráme v Čejkovicích Pepu Šťastnýho. Pepu (přízemí jeho domu připomíná skladiště pašeráka zboží) okamžitě podezříváme, že si v tatranském kempu RIJO hodlá otevřít bufet. Veze si totiž obrovskou tašku různých potravin (stejnou tašku používal na začátku devadesátek můj děda, když kšeftoval s cigaretama a jezdil je kupovat na burzu do Karlových Varů).
Pochutiny, které si Pepa převáží, jsou jako vždy energeticky hodnotné. Zdá se, že vybrakoval kiosek u fotbalového hřiště v Branišovicích. Kromě pár lahváčů a dvou štanglí zpocené Vysočiny si veze několik tub Pikaa a Pikniků, polomáčené sušenky, sušenky Opavia, paštiku, tavený sýr, dva pytle krájeného chleba a spoustu dalších tovarů plných „vitamínu E“. Musím být však fér. Od prvního výletu do Albánie udělal značný gastronomický pokrok. Tehdy nám jednoho večera servíroval nejlevnější (stála prý 6,-) a nejodpornější polívku ze sáčku, co jsem kdy měl. Cesta do Starého Smokovce probíhá bez větších problémů a jestě stíháme na Strání navštívit kamaráda z práce – Pepu Popelku – který nám před barákem nalívá pár panáků slivovičky.
Za pár let pojede Honza Weiss Transitem úplně sám…
Ze Starého Smokovce na Zámkovského chatu
Ve Starém Smokovci vystupujeme okolo 13:30 s Honzou Novotným z Transitu, loučíme se s klukama a stoupáme podél pozemní lanovky na Hrebienok. Na Hrebienoku padá pár kapek, na pořádný déšť však naštěstí nedojde a my pokračujeme za sucha dál na Zámkovského chatu.
Hrebienok
Volíme delší, zato však hezčí trasu vedoucí okolo vodopádů. V pohodovém tempu docházíme na Zámkovského chatu a přihlašujeme se k ubytování. Čekání na jídlo si spestřujeme u horského potoka. Janko je totiž vášnivý otužilec a jakmile vidí nějaké jezero, potok, řeku nebo pleso, automaticky letí trencle vzduchem. Následuje hluboký ponor celého těla a po vynoření z ledové vody klasický Jankův komentář „tak teď bych se v pornu neuživil!“. I tak je Honza maximálně spokojenej a můžeme vyrazit si naprat břicha na Zámkovského chatu.
Ledová koupel u Zámkovského chaty
Zvládáme několik chodů – strapačky, čočkovou polívku a čučoriedkové gule. Do toho nějaké pivo a Janko ještě tak tři panáky Hořce. Při večeři ještě chvilku kecáme s českou medičkou Kristýnou, která po Tatrách chodí sama, a pak se vydáváme na odpočinek do dvoulůžkové minikajuty.
Dvoulůžkový pokoj na Zámkovského chatě
Na Téryho chatu a Sedielko pod dohledem kamzíků
V noci nemůžu pořádně zabrat. Nejdřív mě zvenku ruší rány, jak kdyby někdo klepal koberce, potom vrzání ve vedlejších pokojích. Když ve 3:30 zvoní budíček, tak toho moc naspáno nemám. Zažil jsem to už mockrát a vím, že po pár minutách chůze se tělo i tak dostane do správného provozního režimu. Po 4 ráno opouštíme Zámkovského chatu. Za svitu čelovek postupujeme ve svižném tempu lesem a později kosodřevinou. Malá Studená dolina je v tomto čase oázou klidu. Společnost nám dělají pouze kamzíci a jelen, kterého vidíme až na hranici kleče a suti.
Malou Studenou dolinou k Téryho chatě
U Téryho chaty usedáme 5:30, dlouho se však nezdržíme a pokračujeme směrem k sedlu Sedielku. Po okolní suti pobíhají další kamzíci. Jeden se vůbec nebojí a vypadá, že čeká, až si ho přijdu pohladit. Vznešeně stojí na jednom z kamenů a zcela v klidu pozoruje, jak se k němu blížíme. Vytahuju kameru, abych si ho natočil. Současně trochu tuším, že mě chce tahle „horská koza“ napalit, takže nahlas přemítám „beztak zmizíš, jakmile vytáhnu kameru“. A kamzík si mě chce nejspíš opravdu vychutnat, takže než spustím nahrávání, kamzík se otáčí a mizí mezi kameny.
Už jsou to téměř čtyři roky (konkrétně na konci září 2015), co jsme se o výstup na Vorder Grauspitz pokoušeli poprvé. Sníh a špatná viditelnost v kombinaci s neznalostí hory a jejího okolí zapříčinily, že jsme se nakonec vyškrábali jen na o něco nižší Hinter Grauspitz a účty s hlavním vrcholem tak zůstaly „nevyřízené“. Druhý pokus byl stanovený na víkend 27.-28. 7. 2019 a pro větší zájem jsme se rozhodli pronajmout modrý Transit, který nás provázel už na mnoha výpravách za evropskými vrcholky.
Deštivá předpověď
Poslední týden před odjezdem jsme začali podrobněji sledovat
předpověď počasí, která od samého počátku nevěstila nic dobrého. Na Grauspitz
byl totiž hlášen déšť a ani
při výběru alternativních destinací se nám nedařilo zvolit lokalitu, slibující
ideální počasí. S blížícím se pátečním odjezdem se předpověď příliš neměnila,
nervozita rostla a jeden člen výpravy rezignoval. Nakonec to celé dopadlo tak,
že jsme se rozhodovali až těsně před odjezdem…
Odjezd a urvaná klika
Jihomoravská vesnička Trstěnice, pátek ráno 8:15: zvoní mi telefon – Honza Weiss oznamuje, že “Modrá ústřice” už čeká před domem. Tento vůz s námi v uplynulých letech zažil středověk a jeho přezdívka by také mohla být “Modré ponížení”, protože v jeho útrobách jsme se při vzájemném špičkování stihli už tolikrát zesměšnit, že nás už v reálném životě jen tak něco nepřekvapí. Občas to vypadá, že se svým jednáním snažíme ponížit i samotný Transit, který nám to už nejspíš trochu vrací… jako například když najednou nejdou otevřít posuvné dveře.
Honza zabere za kliku trochu víc a … klika mu zůstává v ruce. Hmm, to je začátek… Ani jsme pořádně nevyjeli a už nemáme kliku. Loučím se s rodinou a s Honzou odjíždíme do Olbramovic, kde na nás čeká téměř kompletní zbytek týmu. Honza se snaží nastražit past, aby klika zůstala v ruce někomu jinýmu, ale Michal se nachytat nenechá. Poslední konzultace u otevřeného počítače u Štefaniků na dvoře a rozhodujeme se, že Grauspitz zkusíme.
Kořalka teče
Pepa Šťastný volá do Kladna Pepovi Hromádkovi, že nakonec pojedeme na Prahu a jestli má zájem, tak ho tam můžeme vyzvednout. Cesta do Prahy ubíhá rychle a bez komplikací. Nejvíce je slyšet Honza Novotný, jehož hlas je utišen jen ve chvílích, kdy do jeho hrdla tečou další doušky kořalky. Síla ohnivé vody ho však přeci jen přemáhá a ještě při jízdě na D1 upadá do zaslouženého hlubokého komatu. Pepu Hromádku máme vyzvednout na Zličíně u fast foodu a při hledání parkovacího místa si střihneme asi šest koleček na kruhovém objezdu. Hlava se nám z toho točí ještě při vystupování a jestli nás v tu chvíli někdo pozoruje, musíme vypadat jak banda sjetejch perníkářů.
Na zaďáku sedí ti nejzkušenější mazáci
Téměř skalpovaný
Transit
Na Zličíně chtějí kluci dokoupit ještě nějaký zásoby potravin a tekutin a tak zajíždíme na podzemní parkoviště u Globusu. Po následném odjezdu máme další vrásky na čele a Transit šrámy “na těle”. Tomáš zamíří k výjezdu, který se ukazuje pro náš Transit jako příliš nízký. Hlasité drcení plechu nás probírá z letargie. Po vycouvání hodnotíme škody na voze – urvaná anténa a drobné poškrábání střechy vozu jsou ještě poměrně milosrdným výsledkem. S anténou v ruce pokračujeme v cestě a naštěstí už bez dalších škod na majetku i sebevědomí.
S Tomášem traumatický zážitek kupodivu vůbec neotřásl, jede po zbytek dne jako stroj a celou cestu až do Jenins zvládá odřídit sám. K přenocování si vybíráme louku nad švýcarskou vesnicí Jenins. Výhodou tohoto místa je i to, že se nachází hned u začátku značené trasy směrem na Grauspitz. Před soumrakem zde stavíme stany, večeříme a balíme věci na následující ráno. Postupně se začínáme trousit do stanů na noční odpočinek a mezi 10 a půl 11 hodinou se začíná ozývat první chrápání a mručení.
Louka na vesnicí Jenins
Start výstupu z Jenins
Noc je velmi teplá – spacák (natož jeho zimní varianta) se ukazuje jako zcela nadbytečná výbava. Ani předpovídané noční srážky se nedostavily a tak o půl 4 ráno vstáváme do příjemného sucha. Po rose také ani památky. Ranní přípravy jsou opět trochu delší než je v plánu a tak z nadmořské výšky 660 m n.m. vyrážíme místo plánované 4:00 o 20 minut později. Za svitu čelovek se zdá být stoupání lesem nekonečné.
Okolo hradu Aspermont
Dlouhou dobu jdeme po asfaltové cestě, brzy míjíme rekonstruovaný hrad Aspermont až po několika set metrech opouštíme asfalt na nezpevněnou cestu, která nás dále vede lesním porostem. Už za svítání probíhá doplňujeme energii na lavičce s pěkným výhledem do krajiny. Před sedmou hodinou ranní se konečně dostáváme k horní hranici lesa, otevírají se nám první pastviny, na kterých se spokojeně pase dobře stavěný dobytek.
Stoupání do sedla Kamm Pass
Sedlo Kamn pass
O půl 8 dorážíme do sedla Kamm pass (2030 m n.m.), kde si užíváme parádní výhled a vydatnou svačinu.
v sedle Kamm Pass
Konec značené trasy u
farmy Ijes
Následuje spíše odpočinkový úsek – traverz k jezeru Mittlerer See, při kterém klesáme o přibližně dvě stě výškových metrů. Za jezerem následuje méně záživný úsek, kdy se musíme prodírat mezi křovinami. Nacházím zde proteinovou tyčinku a Honza Weiss se hned nabízí, že mi ji u farmy Ijes pomůže zlikvidovat. Po překonání křovinatého úseku se dostáváme na asfaltku. Z ní jsme se před traverzem odpojili a ušetřili se tak výraznější ztrátě výškových metrů. Ještě před farmou procházíme skrz dva tunely ve skále a před devátou se nám otevírá pohled na farmu Ijes, kde končí značená trasa.
U farmy Ijes U farmy Ijes – po travnatém hřebenu vede další část výstupu
Více než polovina týmu se v okolí farmy zbavuje vyhořelého paliva a okolo půl desáté pokračujeme ve výšlapu směrem k travnatému hřebenu. Teď začíná ta náročnější část výstupu. Třebaže se to na první pohled nezdá, je stoupání velmi strmé a unavené nohy začínají vypovídat službu. Intuitivně razím cestu směrem ke klíčovému místu – sedlu, ze kterého budeme muset sestoupit do kamenitého žlabu.
Pohled zpět k farmě Ijes
V poslední třetině travnaté pasáže se před nás dostávají dva Němci, kteří mají dohromady jeden batoh. Ten nese jejich lídr, který je očividně v dobré formě, zatímco ten druhý si nese závaží ne na zádech, ale rovnoměrně rozložené po celém těle.
Úspěšné dokončení výstupu naVorder Grauspitz
Po úmorném stoupání se konečně dostáváme ke hřebenu, po kterém jsme před 4 lety stoupali na Hinter Grauspitz. Tentokrát však ke kříži namířeno nemáme. Ze hřebenu se na nás otevírá pohled na celý masiv Grauspitze se dvěma vrcholy – Vorderem a Hinterem. Pod ním je kamenitý žlab se zbytkem sněhového pole a právě do tohoto žlabu teď musíme sestoupit.
Na hřebenuPohled ze hřebenu na celý masiv dvouvrcholové hory Grauspitz
Klukům se to vůbec nepozdává, protože z našeho pohledu teď Grauspitz vypadá jako nezdolatelná, téměř kolmá stěna. Zatímco špekulují na hřebenu, vydávám se dolů ze hřebene do žlabu, kde zahazuju batoh a sleduju oba Němce, kteří postupně překonávají suť, sněhové pole a začínají stoupat po mixu suti a trávy do sedla mezi oběma vrcholy. Konečně dochází oba chybějící kluci – Michal s Tomem – a můžeme vyrazit na poslední úsek výstupu. Následuju výstupovou trasu, po které se Němci vydali a postupně se jim pomaličku přibližuju.
Stoupání do sedla
Zdola se ke mně zase blíží oba Pepové – Hromádka a Šťastný. Konečně se mohu posadit v sedle a kochat se parádním výhledem na Hinter Grauspitz a okolní vrcholky.
Hinter Grauspitz ze sedla
Lezecké zpestření na závěr výstupu
Po krátkém odpočinku se po skalnatém hřebenu vydávám na závěrečný úsek výstupu. Lehoučké lezení je pro mě vůbec nejpříjemnější částí celého výstupového dne. Po suché bezpečné skále (až na jedno, dvě vzdušnější místa) se mi jde parádně, což je po mém osobním utrpení na travnatém hřebenu markantní rozdíl.
Atraktivní závěrečná hřebenovka
I blížící se vrchol je slušným motivátorem. Na posledních metrech ještě předcházím oba Němce a okolo 11:30 si společně plácáme na nejvyšším vrcholu Lichtenštejnska – Vorder Grauspitzi (2599 m n.m.).
Vorder Grauspitz (2599 m n.m.)Pohled z vrcholu
Odpočinek na vrcholu
Počasí je perfektní – sluníčko, lehký vítr, prostě paráda. V následující půl hodině se na vrchol trousí i zbytek party a kdo je zrovna přítomen, fotí, točí videa nebo zapisuje vzkaz do vrcholové knihy. Očividně nová kniha má popsaných jen pár stránek, ale už i tak se z ní kvůli nekvalitní vazbě trhají stránky.
Vrcholová kniha
Sestup a blížící se
déšť
Při sestupu se rozhodujeme sejít z hřebene mezi oběma vrcholy už před sedlem a opatrně traverzujeme po suti směrem ke sněhovému poli. Po jeho překonání musíme vystoupat pár desítek metrů na hřeben a dále nás čeká zdlouhavý sestup travinou k farmě Ijes. Těsně před farmou se osvěžujeme v potoku a na farmě pak doplňujeme zásoby pitné vody. Dlouho se zde zdržovat nemůžeme, protože nás čeká ještě zdlouhavý návrat do Jenins.
Farma Ijes
Z kopce se jde dobře. Hlavě, která je nastavená na sestup, však dělá problém přepnout na režim opětovného stoupání do sedla Kamm Pass. Ještě kousek před ním míjíme koryto s vodou, čemuž Janko nedokáže odolat a ponoří zde své zapařené tělo. Ze sedla nás čeká ještě sestup čítající přibližně 1400 m výškových.
Piknik v sedle Kamm Pass
Teď už to jde ale poměrně rychle. Za několik desítek minut se dostáváme do lesa a ukrajujeme další výškové metry. V údolí se již shlukují bouřkové mraky, a tak se s Honzou W. snažíme přidat do kroku, abychom se vyhnuli průtrži mračen. S ubíhajícím časem se pomalu přibližujeme k hradu Neu Aspermont, od kterého to k našemu vozu není daleko. Obloha nad námi se však zbarvuje do čím dál zlověstnějších barev.
Nečekané taxi
Zhruba 300-400 výškových metrů nad „parkovištěm“ nás míjí terénní auto, ze kterého na nás halekají Michal s Tomášem. Auto projíždí okolo nás, za zatáčkou však zastavuje. Kluci na nás volají, jestli nechceme svézt. S ohledem na počínající déšť je to jak na zavolanou, takže neváháme ani chvilku. Nakonec se dozadu musíme namačkat čtyři a o pohodlí nemůže být ani řeč. Venku se mezitím rozpršelo, takže si nikdo nestěžuje. Dokonce i Tom v sobě najde dostatek ohleduplnosti a své střevní plyny se rozhodne na chvilku zadržet a nevypustit je do přeplněného auta.
Vzhledem k nedostatku vzduchu ve voze by hrozil kolaps kompletní posádky včetně řidiče a jeho spolujezdkyně – postarší dámy. Projiždíme okolo paloučku, kde si v dešti hrají dvě srnčata. Tomáš se ptá, jak se řekne večeře. Lingvisticky založený Michal hned střílí slovíčko „Abend“ a já vzápětí opravuju na „Abendessen“. Když to zaslechne švýcarský řidič, hned se s úsměvem otáčí a říká „abendessen für mich in zwei Jahren“. A pak krčí rameny a dodává „möglich“. K Transitu dojíždíme za silného deště. Řidiči děkujeme a silným stiskem ruky se s ním loučíme. Po rychlém přesunu do našeho vozu začíná průtrž mračen a Honza Weiss dostává nápad. Tričko přes hlavu, kraťasy padají pod kotníky, do ruky sprcháč a už stojí před Transitem, kde si vychutnává luxusní sprchu pod širým nebem.
Hygiena musí být…
Po chvilce ho následuje Michal a před modrou ustřicí se tak rázem vlní dvě nahá těla. Jedině co chybí k dokonalosti jsou tóny známé gay melodie z filmu Policejní akademie.
Pepa neŠťastný
Během několika minut přibíhá zcela promočený Pepa Šťastný, následován podobně mokrým Honzou Novotným. Honza Weiss s Michalem zrovna dokončují očistu, což se Josef rozhoduje následovat. Bohužel nemá svůj den.. Jen co sundá mokré oblečení a kompletně se namydlí… přestává pršet. Tedy – pršet dostatečně na smytí mýdla. Pepa kompletně pokrytý mýdlovou pěnou kouká bezmocně na nebe a přemýšlí co dál. Do toho kousek od něho parkuje cizí vozidlo, jehož posádka si nyní užívá pohled na namydleného naháče.
Najednou Pepa dostává nápad. Na zemi totiž leží petka s tekutinou, kterou otvírá a snaží se spláchnout pěnu z těla. Jenže když je ta smůůla…. „Ty vole, to je limonáda!!!“, slyšíme zoufalý křik. Takže teď je parádně namydlenej a dokonce i hezky slaďoučkej a lepivej. Naštěstí pro Pepu to je konec veškerého neštěstí a konečně mu někdo podává petku s vodou, kterou se může kompletně opláchnout. Mezitím přijíždí jiný džíp, z něhož vystupuje mokrý Pepa Hromádka. Oddělil se od Michala a Toma před odbočkou do lesa a přišel tak o suché svezení. Panuje trochu zmatek, protože několik osob souběžně hledá své věci a převlíká se do suchého, ale nakonec z Jenins po čtvrthodince odjíždíme.
Návratdo Česka přes Feldkirch
Innsbruck
V sobotu večer ještě stíháme návštěvu malého rakouského městečka Feldkirch, kde zakotvíme v zahulené irské hospodě. Po její návštěvě si ještě procházíme velmi pěkně centrum města, kupujeme kebab a sledujeme pouliční přestavení. Moc času nazbyt však nemáme, protože padá tma a my nevíme, kde přenocujeme. Následuje přesun za město, kde nad jednou z vesnic nakonec nacházíme pěkný palouk – ideální k přenocování. Noc i ráno jsou deštivé a protože ani předpověď počasí neslibuje velké změny, rozhodujeme se zkrátit výlet o den. Dopoledne ještě navštěvujeme krásné město Innsbruck, kde utrácíme „éčka“ za suvenýry a přes Prahu se vracíme domů na jižní Moravu.
Výstup na Grauspitz je náročný vysokohorský výstup, rozhodně těžší než běžná turistika. Připraveni musíte být na sypké kameny a suť, místy exponovaný hřeben a lehké lezecké pasáže UIAA I-II. Pohybovat se budete v orientačně náročnějším terénu. U farmy Ijes končí značená turistická stezka. Výstup je vhodný pro zkušené horské turisty, kteří mají jistý krok v suťovém a skalnatém terénu a nemají strach z výšek. Naopak je nevhodný pro začátečníky a lidi bez zkušeností s exponovaným terénem. Je třeba také zmínit, že trasa není příliš frekventovaná. Proto nelze spoléhat, že se při výstupu budete orientovat podle ostatních horalů.
Je potřeba horský vůdce?
Výstup se dá zvládnout i bez doprovodu horského vůdce. K tomu je třeba ale dostatek adekvátních zkušeností z předchozích výšlapů. A naprosto klíčovou je pečlivá příprava a nastudování výstupové trasy. S horským vůdcem bude celá akce bezpečnější a určitě je větší pravděpodobnost, že jí úspěšně zvládnete.
Jaké je převýšení?
Z vesnice Jenins (630-660 m n.m.) je to na vrchol Vorder Grauspitz (2599 m n.m.). To je převýšení téměř 2000 metrů. Vynikající fyzická kondice je proto naprostým základem.
Kolik trvá túra?
Z Jejins na vrchol Vorder Grauspitz je třeba počítat s 6-8 hodinymi a 3-4 hodinami na sestup.
Jaká je potřeba výbava?
Pevné vysokohorské boty s tvrdší podrážkou
Turistické hole
Horolezecká helma
Lehké lezecké rukavice
GPS navigace, mapy offline
Funkční oblečení (i něco teplejšího do batohu pro případ změny počasí)
Když jsem lidem ve svém okolí říkal své plány na zářijovou dovolenou na Sicílii, většina reakcí byla namířena na místní mafii, případně vulkanickou aktivitu ostrova. Po desetidenní okružní jízdě, při které mě Sicílie naprosto nadchla, se slovo “mafie” dostalo velmi daleko do pozadí. Sopky naopak své výsostné postavení mezi hlavními atraktivitami ostrova utvrdily. Sicílie však nabízí mnohem více. Krásné pláže, čisté a teplé moře, nečetné množství rozmanitých historických památek, gurmánskou kuchyni a milé obyvatele. Ti se snaží pomoci, i když vám třeba ani vůbec nerozumí.
Doprava
Letecky na Sicílii
K dopravě na Sicílii jsme využili služeb nízkonákladové letecké společnosti Ryanair, která pravidelně dvakrát týdně provozovala lety na trase Bratislava – Trapani. Letenka se dala pořídit za nízkou cenu. Ovšem pokud si cestující nevystačili s příručním zavazadlem, na které se vážou zdánlivě přísné limity ohledně rozměrů, bylo nutné připlatit nemalý peníz za odbavovaná zavazadla. Zdánlivě přísné limity zdůrazňuji z toho důvodu, že jsme žasli nad tím, co všechno jsou lidé schopni vydávat za příruční zavazadlo. Až jsme chvílemi uvažovali nad tím, zdali by nám prošly i naše patnáctikilové krosny.
Brno hlavní nádraží – čekání na vlak směr Bratislava
Každopádně jsme si za svá zavazadla na začátku května poctivě zaplatili a proto se cena za zpáteční letenku vyšplhala na 3900,- na osobu. Pořádně jsme se naštvali při zpátečním letu, kdy nám byl zabaven můj poloprázdný, příruční batoh. Protože jsme se netlačili ve frontě na přednostní nástup do letadla, byli jsme mezi posledními cestující, kteří procházeli branami. Ryanair má z bezpečnostních a kapacitních důvodů nastavený maximální počet zavazadel, které se mohou dostat na palubu. Spravedlnost jde však v tomto případě stranou.
Palubní zavazadlové prostory tak okupovaly rozměrné kufry, které byly asi tak pětkrát větší a dvacetkrát těžší než náš batoh, který musel být z bezpečnostních důvodů odbaven. Ani jsem si kvůli nečekanému překvapení a naštvání nestačil vyndat časopis o horách. Při jeho četbě jsem se chtěl během letu zabavit.
Doprava po Sicílii
Po samotné Sicílii jsme se přepravovali místní dopravou – tj. vlaky, autobusy a stopem. Oproti cestování autem z půjčovny to má několik výhod. Jednak úsporu finančních nákladů. Člověk může také při dopravě více relaxovat a především zažije věci, se kterými by se při cestování autem nesetkal. V některých zemích je cestování půjčeným autem naprostou nezbytností, na Sicílii se však cestovatel dostane téměř všude vlakem nebo autobusem. A tam, kam ani autobusy nezajíždějí, potká zaručené nějaká auta a jedno z nich dřív či později zastaví.
Před cestou jsem četl různé články a slyšel varování ohledně nespolehlivosti místních autobusů a vlaků, které si prý jezdí, jak se jim zamane a jízdních řádů se vůbec nedrží. Zkušenost jsme měli naprosto opačnou. V podstatě všechny spoje, kterými jsme se po Sicílii přepravovali, jezdili na čas, a to bez ohledu, jestli se jednalo o vlaky nebo autobusy. Jediné komplikace jsme měli pouze při odjezdu z Palerma, kdy stávkovala železnice a my se tak nemohli dostat do Cefalů. A také na konci cesty v Marsale, kdy v neděli nejel žádný autobus na letiště. Na něho nás tedy musela dopravit domací z B & B, kde jsme byli ubytovaní.
Kvalita dopravních prostředků
Autobusy i vlaky byly na Sicílii čisté a pohodlné. Při každé jízdě všichni cestující seděli a především kvalita a čistota sicilských vlaků byla v porovnání s těmi českými do očí bijící. Musím zdůraznit, že si řidiči autobusů získali můj velký obdiv. Jsou to skuteční mistři svého oboru. Obrovské autobusy se často musí prodírat úzkými uličkami, kde se jim do cesty pletou další dopravní prostředky a pobíhající chodci. V kopcovitých městech na ně čeká mnoho prudkých zatáček a zdánlivě chaotická doprava, která má však svůj určitý řád a ve skutečnosti velmi dobře funguje. Přestože je neustále slyšet nějaké troubení, jsou k sobě řidiči mnohem více tolerantní, vzájemně se pouští z různých směrů a hustý dopravní pás tak nějak plyne. Na skútrech se mezi většími vozidly prodírají úředníci v oblecích, patnáctiletí výrostci, pečlivě upravené slečny i postarší dámy. Není divu, že je Itálie naprostou velmocí motoristického sportu a rodištěm mnoha legend jako např. Rossiho, Simonceliho, Capirosiho, Biaggiho a mnoha dalších. Místní svoje dvoukolé stroje ovládají naprosto perfektně.
Vozítka na ostrově Stromboli
Ceny za dopravu
Cestování půjčeným automobilem se prodraží i s ohledem na extrémně vysoké ceny benzínu, které jsou vůbec nejvyšší v Evropě. V době, kdy v ČR stál litr benzínu 36,80, v Itálii se cena průměrně pohybovala v přepočtu nad 50 korunovou hladinou. Přesto jsou ceny autobusů pro cestovatele na přijatelné cenové hladině. Stejně tak jsou příznivé i ceny vlaků. Pouze pokud se jednalo o vlaky Intercity, tak jsme zaplatili téměř dvojnásobek oproti ceně reginálními vlaky. Např. cesta ze Syrakus do Catanie stála vlakem 10 euro na osobu, v porovnání se 6,50 euro vlakem regionálním. Časová délka cesty však byla naprosto stejná a rozdíl v pohodlí velmi diskutabilní.
Ubytování
K přenocování jsme si zvolili v současné době asi nejoblíbenější způsob ubytování formou B&B, který je často nejlepší s ohledem na poměr ceny a kvality. Ceny se pohybovaly mezi 1200,- až 2100,- na noc za pokoj s ohledem na jednotlivé destinace. V drtivé většině jsme byli velmi spokojeni, protože pokoje byly stejně jako koupelny čisté a občas byly součástí ubytování kuchyně, kuchyňský kout či venkovní terasa.
Ubytování v Trapani
Občas se v průběhu pobytu objevil nějaký technický problém, na kterém jsme měli někdy i určitý, i když nezaviněný podíl. Třikrát jsme narazily na rozbitá záchodová prkénka, jednou jsem vytáhl rolety tak, že už nešly stáhnout dolů a v Giardiny-Naxos Pavlínka zavřela dveře na terasu tak důkladně, že už nešly otevřít. Přivolaný domácí je násilným způsobem “opravil/otevřel”, vzápětí však přišlo krupobití, které jsem ještě v životě neviděl a dveře jsme zase rychle zavírali.
Protože bývají ve Středomoří velmi teplé noci, jsou všechny domy a byty vybaveny nezbytnou klimatizací, která však na některých místech nefungovala. Vadilo nám to především v Palermu, kde jsme měli okno do rušné ulice a otevřít okno nebylo možné. Po dlouhých tahanicích jsme si nakonec vyhádali jiný pokoj. Jak jsme později zjistili, byl to pokoj, ve kterém měla během noční spát samotná recepční… Přestože jsme byli s většinou ubytovacích zařízení spokojeni, s návratem do naší ložnice jsme si připadali jako v ráji spánku. Téměř na všech místech nás trápil velký hluk z ulice, kvůli kterému jsme především na konci cestování velmi špatně spali.
Nocležiště na ostrově Stromboli
Lidé
Při cestování po zahraničních zemích velmi rád pozoruju místní obyvatele, jak se chovají a jak reagují v různých situacích. Sicilané na mě rozhodně nepůsobili jako horkokrevní mafiáni, kteří by vzájemné spory řešili nekompromisní střelbou z kulometu. Naopak jsem po několika návštěvách různých míst Itálie nabyl dojmu, že se vyhlášený temperament Italů neprojevuje hlasitým pokřikováním na veřejnosti a divokou gestikulací. Naopak se chovají velmi klidně a slušně. A jestli je pojem “italská domácnost” založená na skutečnosti, jsme neměli možnost na Sicílii poznat. Největší divočinou je silniční provoz s rychle kličkujícími skútry v úzkých uličkách, takže je chodec v neustálém napětí, kdy se na něho zase vyřítí šílenec na motorce.
Zaujalo mě však, jak se k sobě lidé na Sicílii velmi vřele chovají. Přišlo mi, že si vzájemnou náklonnost umějí mnohem více dávat najevo. Neměl jsem vůbec pocit, že by se jednalo o nějakou přetvářku, se kterou jsem se občas setkal v anglicky mluvících zemích. Často jsou vidět i vícegenerační rodiny, kdy se večer u stolu sejdou děti, rodiče i prarodiče. Překvapila mě velmi slabá znalost angličtiny.
Že se člověk nedomluví se starší generací bych ještě pochopil, co mě však zarazilo, byly mizerné znalosti i u lidí, kteří pracují přímo v turistickém ruchu. Pronajímají své byty turistům, a dokonce i u mládeže, na kterou se v dnešním globálním světě chrlí angličtina ze všech stran. I přes jazykové mezery se však Sicilané snaží poradit a pomoci, co jim síly stačí. A vůbec jim při tom nevadí, že jim nerozumíte ani slovo. Krásnou italštinou pomalu artikulují v domnění, že budete lépe rozumět.
Zážitky s lidmi
Samozřejmě ne vždy jsme narazili na ochotné a milé lidi. Všude potkáte dobré duše i nevrlé bručouny. S arogancí a neochotou jsme se setkali především, když jsme se zaměstnanci společnosti Siranmar řešili zpožděný trajekt z ostrova Stromboli do Milazza. Kvůli tomu jsme nestihli další navazující spoje do místa našeho následujícího ubytování. Těch pozitivních zážitků však bylo mnohem více.
Jeden z nich se odehrál v blízkosti vlakového nádraží v Milazzu. Milazzo je navštěvované především z toho důvodu, že je v něm velký přístav, ze kterého každý den odjíždí lodě směrem na Liparské ostrovy. Vlakové nádraží pro nás bylo nemilým překvapením, protože jsme po vystoupení z vlaku měli pocit, že jsme se ocitli někde na venkově, daleko od jakéhokoliv města. Do odjezdu trajektu na Stromboli nám zbývala hodina a než jsme se na nádraží zorientovali, bylo dalších dvacet minut pryč.
Hromadná doprava nikde, jeden taxík probral skupinku cizinců a my jsme se zoufalí vydali na pochod směrem do přístavu. Neměli jsme však ani potuchy o správném směru. Přibližně po tříset metrech, během chvíle, kdy jsem si odběhl do struhy, zastavilo u Pavlínky auto. V něm seděl děda, který nám chtěl očividně pomoci. Anglicky sice neuměl ani pozdravit, ale nějak jsme se už shodli na tom, že potřebujeme do přístavu. Dovezl nás až k molu, od kterého vyplouvali lodě na Liparské ostrovy. Za to jsme mu byli strašně vděční, protože nás zachránil. Poslední loď na Stromboli bysme daný den jistojistě nestihli. Na tento ostrov, který byl tím nejlepším z celého cesty po Sicílii, se nedostali, propadlo by nám rezervované ubytování a museli navíc řešit, kde tu noc přespíme
Pohádkový děda
Další takový pohádkový dědeček se objevil, když jsme z Agrigenta vyrazili autobusem směr Porto Empedocle na krásné vápencové útesy Scala dei Turchi. Tento výlet nebyl původně planovaný, proto jsme o daném místě neměli příliš mnoho informací. Předpokládali jsme, že Porto Empedocle bude cílovou stanicí, ze které to nebude daleko na vysněnou pláž. To jsme se však přepočítali. V Porto Empedocle autobus zastavil již na několika zastávkách, seděla v něm však stále polovina školáků z původního množství, které v Agrigentu nastoupilo. Už jsme začínali pomalu nervóznět, kdy jsme za jednou ze zastávek všimli směrovky Scala dei Turchi. Tavšak ukazovala úplně jiným směrem, než pokračoval autobus.
Další zastávka byla až za dva kilometry, které jsme navíc urazili po velmi rušné silnici, jež nebyla rozhodně vhodná pro pěší turistiku. Hned na zastávce jsme se vrhli na řidiče, na kterého jsme spustili, kam se potřebujeme dostat. Italsky nám začal něco zuřivě vysvětlovat, jeden ze školáku nám alespoň přeložil, že to je k odbočce dvacet minut. Vystoupili jsme z autobusu, chvíli zoufale bloumali po okolí a pak se pustili do ještě zoufalejšího stopování. Na zvednutý palec nás všichni řidiči odmítali, až mi došla trpělivost a jednoznačným gestem jsem jednomu řidiči přikázal, ať zastaví. Ten můj pokyn pochopil správně a poslušně přijel přímo k nám. Řekli jsme mu naši cílovou destinaci.
Nevím, jestli jsme vypadali tak zoufale nebo autoritativně, děda nás však každopádně naložil do auta a vezl, jak jsme později zjistili, až úplně k pláži. Po cestě nám vysvětloval, že spěchá do práce a pak nám něco italsky vyprávěl. Alespoň jsme mu patolízalsky přikyvovali. Brada přitom klesla k zemi, když jsme od odbočky, kde jsme měli vystoupit z autobusu, ujeli další dva kilometry až k samotnému místu. Dědovi jsme opět srdečně děkovali, protože nám pomohl ze svízelné situace a my si tak mohli užít krásné odpoledne na výjimečném místě.
Krásné vápencové útesy Scale del Turchi
Déšť na Sicílii
Zážitek číslo tři se odehrál v Syrakusách. Po krásném a slunečném předchozím dnu jsme se probudili do deštivého rána. Po snídani déšť zeslábl a my z krosnami chtěli rychle přeběhnout na 15 – 20 minut vzdálené vlakové nádraží. Když jsme však hotýlek opouštěli, déšť opět zesílil a my bezradně stáli ve dveřích a přemýšleli, jestli počkat nebo se vrhnout do lijáku. Tu se najednou objevil jeden z místních (ani jsme nevěděli, jestli se jednalo o zaměstnance hotelu) a autem nás odvezl na nádraží.
Nikoho jsme při tom o nic neprosili, služba to však pro nás byla ohromná. Čím jsme se na Sicílii rozhodně nevybavili, byly pláštěnky. Pěkně v suchu jsme tak mohli čekat na nádraží na vlak a pobaveně sledovat neskutečně obézního hudebníka, který se pět minut těžkopádně soukal do taxíku. Po úspěšné proceduře, při které bylo prolito množství potu, se celé auto nahnulo silně na pravou stranu a podvozek při odjezdu brousil silnici až jiskry lítaly.
Welcome on Sicily, man!
Poslední z vybraných příhod se udála v Giardini-Naxos, do kterého jsme pozdě večer za tmy přijeli vlakem po složitém přejezdu ze Stromboli. Již dopředu jsem věděl, že tento přejezd bude ze všech dní nejkomplikovanější. Museli jsme se totiž dostat trajektem ze Stromboli do Milazza, z Milazza do Messiny a z Messiny následně do Giardini-Naxos. Místní vlakové nádraží však bylo situované mimo městečko, takže nás navíc čekal pěší přechod. Celou situaci už tak komplikovalo vědomí, že vlakové nádraží v Milazzu je od přístavu poněkud dále, než jsme původně doufali. Aby toho nebylo málo, tak trajekt ze Stromboli měl zpoždění více než hodinu. Kvůli tomuto zdržení nám vlaky z Milazza ujely, naštěstí jsme si zjistili alternativní dopravu autobusem, kterým jsme do Messiny přijeli už za tmy.
S provozním B & B, ve kterém jsme měli na následující dvě noci rezervaci, jsem byl po celou dobu v telefonickém kontaktu. Velkým štěstím bylo, že se všech lidí, které jsme na Sicílii potkali, uměl anglicky suverénně nejlíp. Na vlakové nádraží, které Giardini sdílí se sousední Taorminou, jsme dorazili za tmy v pozdní večerní hodinu. Na místě jsme chvíli luštili jízdní řády a nějaké informace vyzvěděli od dvou taxikářů. Nejdříve nám tvrdili, že do města je to po silnici maximálně jeden kilometr. Po chvíli však vycítili svou šanci a jeden z nich nám začal nabízet své služby s tím, že do města to jsou minimálně tři kilometry.
O svezení za deset euro jsme však neměli zájem a udělali jsme dobře, jak jsme později zjistili. Rozhodli jsme se zbývající část cesty zdolat po svých. Na záda jsem hodil svou krosnu, z druhé strany nasadil Pavlínčinu a po silnici jsme si štrádovali do Giardini-Naxos. Neušli jsme ani tři sta metrů, když mi zvonil telefon. Náš ubytovatel Tanas se ptal, kde se nacházíme, načež nám sdělil, že se máme vrátit zpět na nádraží, že nás vyzvedne. Domníval jsem, že se mu nakonec podařilo sehnat auto. O to větším překvapením byly dva skútry, které se chvíli po sobě před námi objevily. Divoká jízda s krosnami na zádech, vzájemné předjíždění a kličkování ulicemi to byl opravdu nevšední zážitek. Předjížděli jsme mimochodem další skútr, na kterém jeli dokonce tři lidi. Tanas na mě od řidítek křičel: “Welcome on Sicily, man!”.
Imigranti z Afriky
Sicilie má stejně jako jiné země své specifické problémy. Nejvíce bijící do očí pro nás byla problematika afrických imigrantů. Těch je v celé Itálii opravdu velké množství, jsou vidět v podstatě v každém městě a Sicilie je hlavním místem, kam směřují první kroky těchto zoufalců. Tisíce Somálců se každý rok snaží překonat nebezpečné mořské vody na provizorních člunech. Spousta z nich při této plavbě za “lepším životem” zahyne. Přesto však neustále roste počet těch, kterým se podaří plavbu úspěšně dokončit. Okamžitě nastává otázka, co s nimi.
V lepším případě se tito lidé živí prodáváním laciných suvenýrů na plážích a jiných turistických místech. Častěji se však jen tak potloukají po městských parcích a v blízkosti nádraží, které tak nepůsobí úplně bezpečným dojmem. Italská televize každý den vysílá spoty věnované kriminalitě těchto běženců a ani samotní obyvatelé nejsou pochopitelně z nových krajanů zrovna nadšeni. Somálce čeká při tažení na sever evidentně teplotní šok. I v největších vedrech, kdy jsme se toužili svléci snad i z kůže, jsme je viděli oblečené v péřových bundách. Už jen při tomto pohledu jsem se potil dvakrát více.
Místa
Trapani
Trapani je nejčastěji navštěvované kvůli svému mezinárodnímu letišti, ovšem na mě toto město udělalo velmi dobrý dojem. Celkově jsme se zde cítili velmi příjemně. Na širokých chodnících jsme se nemuseli vyhýbat šíleným jezdcům na skůtrech, v těsné blízkosti centra jsou pěkné pláže s čistou vodou a celkově Trapani působí takovým příjemným, neturistickým dojmem. Z Trapani jsme si první den po příletu udělali pěší výlet do středověkého města Erice, které se nachází přibližně 800 výškových metrů nad Trapani i úrovní moře.
Výšlap do Erice
Středomořská fauna
Byli jsme jediní, kdo se rozhodl pro tento způsob “dopravy”. Všichni ostatní návštěvníci se sem dopravili autobusem, autem nebo lanovkou a u několika Angličanů jsme si při příchodu do Erice získali nefalšovaný obdiv. Výšlap jsme si zpestřili trháním fíků, které v této středomořské přírodě divoce rostly, i házením kamenů po vzteklém psíkovi, který nám v kopci zkřížil cestu.
Středověké městečko Erice
Výšlap se nám moc líbil, zpět na pokoj jsme však přišli naprosto vyprahlí. Večer jsme se ještě na mé přání vydali podle mapy navštívit místní saliny, tedy místa, kde se těší sůl. Bohužel se nejednalo o příliš fotogenické místo. Čistě průmyslový areál, který nepůsobil příliš příjemným dojmem.
San Vito lo Capo
Do San Vito lo Capa se jezdí především na skvělým koupáním. Navíc se zde pravidelně každý rok kona KusKus fest, ke kterému se v době naší návštěvy pomalu schylovalo. Koupačka na zdejších světlých plážích byla opravdu parádní.
San Vito lo Capo
Jeden nebo dva další dny by se zde dalo ještě lenošit, navíc by se dal zdejší pobyt zpestřit výstupem na obrovský útes Monte Monaco nebo návštěvou přírodní rezervace Zingaro.
Palermo
Palermo jsme zhodnotili jako jednoznačně nejošklivější místo, které jsme během našeho cestování navštívili. Špinavé ulice plné odpadků, dusivý provoz, úzké chodníčky. V tomto městě jsme se od samého počátku necítili dobře. Přesto však zde člověk může najít místa, která stojí za navštívení. V první řadě bych doporučil návštěvu botanické zahrady Orto Botanico se spoustou exotických stromů, keřů a rostlin,které u nás rostou v květináčích. V botanické zahradě je člověk obdivoval v gigantických rozměrech.
Orto Botanico
V Palermu se nám ještě líbila místní katedrála, druhý den ráno jsme ovšem velmi rádi spěchali na místní vlakové nádraží, ze kterého jsme se měli přesunout na jiné místo. K našemu překvapení jsme zjistili, že s ohledem na stávku železnic žádné vlaky nejezdí. Naštěstí se posléze ukázalo, že jeden vlak za další dvě hodiny pojede, takže jsme se mohli dostat do Milazza, ze které nám vyplouvala loď na ostrov Stromboli.
Katedrála
Stromboli
S Pavlínkou jsme se shodli, že Stromboli bylo vůbec tím nejlepším z celé Sicílie. I když Stromboli se vlastně na Sicílii nenachází. Stromboli, které je jedním z Liparských ostrovů, vystupuje z Tyrhénského moře jako aktivní sopka, jejíž neustálá činnost je bedlivě sledována.
Ostrov Stromboli je stále aktivní sopka
Černé lávové pláže jsou jasným důkazem neustálé sopečné aktivity
Desítky turistů se každý večer před setměním vydávají na fyzicky namáhavou tůru, aby mohly sledovat pravidelné erupce na vrcholu sopky. Bohužel jsme měli tu smůlu, že sopka vykazovala během naší návštěvy nadměrnou aktivitu.
Výstup na sopku
Přístup byl umožněn pouze do půlky kopce, kde jsme z vyhlídky sledovali lávu, která po svahu stékala do moře. Erupce jsme viděli pouze dvě, ale stejně to byl velký zážitek. Každopádně bych se chtěl na Stromboli ještě jednou vrátit, nejlépe v době, kdy sopka vykazovat svou běžnou aktivitu. Ze sopky jsme sestupovali za svitu čelovek. Nebo spíše čelovky. Moje novější čelovka byla totiž poněkud unavená a svítila tak intenzivně, že jsem si neviděl ani na špičku boty. Sestup byl proto poněkud pomalejší, než jsme zvyklí. Je nezbytné zdůraznit fakt, že čelovka nebo baterka jsou naprostou nezbytností při každé večerní procházce, protože na Stromboli není žádné veřejné osvětlení.
Malebné uličky na ostrově Stromboli
Zážitkem zde bylo i koupání na zdejších černých, lávových plážích. Na první pláži jsem se chtěl vrhnout do vody, když jsem si hned u břehu všiml fialové medúzy. Okamžitě jsem začal podezřívavě zkoumat okolí a zjistil, že stejní tvorové se nacházejí na každém půl metru.
Na jedné z pláží jsme narazili na stovky medůz
Odebrali jsme se radši na jinou pláž
Do vody se mi už samozřejmě chtělo mnohem méně a nepřesvědčili mě ani dvě starší cizinky, které tvrdily, že je medúzy sice požahaly, ale že to jen pálilo a není to nebezpečné. Jiný postarší Ital mi tvrdil opak, takže jsme se po chvíli zvedli a přesunuli se na jinou pláž tvořenou černými lávovými oblázky. Zde nebyla po medúzách ani stopa, voda byla průzračně čistá a parádně teplá. Není divu, že se nám odsud vůbec nechtělo a nejradši bychom zde zůstali ještě další noci.
Soukromá pláž, kde moře vyvrhlo na břeh jednoho vorvaně
Pro letošní rok si naše parta, zvaná Modrá ustřice, zvolila Rumunsko. Při průjezdu Branišovicemi se stejně jako loňský rok děly věci. A opět u domu rodiny Šťastných. Tenkokrát jsme zde pro jistotu nezastavovali, ale Honza Novotný přesto stihl zaperlit. Před domem stál totiž šedivý muž, na kterého Honza v bujaré náladě zařval: “Co čumíš, dědku!” Bohužel pro něho se jednalo o Pepovýho taťku, což mu dal Pepa taky náležitě sežrat.
Samotný odjezd z ČR značně připomínal transport zdivočelých šimpanzů. Úspěšné dokončení Pepova studia se stalo záminkou pro divokou pitku. A že bylo co pít – lahváčky, plecháčky, pleskoně s kořalkou, točený v Olbramovicích pod věží, ananasovice od pana Štefanika, meruňkový likér od Pepovy šéfové a v neposlední řadě i moje láhev kompotovice, kterou mi Michal na podzim prodal pod hlavičkou ananasovice. Když jsem si tuto flašku bral doma z ledničky plnou, nepředpokládal jsem, že stejný den před půlnocí už bude prázdná. Každopádně se tak stalo a z uhlazených sympaťáků se tak během pár hodin stala banda uřvaných prasat. Němčina se střídala s urážkami nevinných řidičů a vzduch v modrém Transitu začal nebezpečně houstnout, až natrvalo převládl těžký alkoholový odér.
Nejdivočejší odjezd v historii Transitu
Noční přejezd do Maďarska
Po půlnočním průjezdu Budapeští, kde jsme Michala přesvědčovali, aby zastavil v nějakém místním Ponrepu, nám naštěstí došly síly a definitivně jsme podlehli opileckému spánku. Závěr noci si většina z nás pamatuje pouze mlhavě. Co se stalo jistě, je fakt, že jsme dojeli na parkoviště v obci Mátraháza (710 m n.m.), kde si každý ustal, jak uznal za vhodné. Největší komfort si dopřál Michal, který rozhodil do vzduchu svůj rychlostan. Ostatní zvolili buď spaní pod širákem nebo v autě a to ve vskutku nevšedním polohách. Pepa použil jako polštář svoje řízky v chlebu – ranní obtisk hořčice na tváři a tričku byl jasným důkazem. Honza Novotný se nezatěžoval jakýmkoliv pohodlím a pro jistotu se ani ničím nepřikryl. Kvůli se ožralosti, která mu otupila všechny smysly, mu naštěstí nebyla ani zima.
parkoviště pod Kékesem
Výstup na Kékes
Ráno bylo bolestivou záležitostí, tedy alespoň pro účastníky divoké pitky. Z kraje dne hned všechny pobavil Kamil historkou o podivném člověku, který nás z neznámého důvodu obcházel. Pak se však vyděsil zvuku Kamilova spacáku a zmizel v lese. Podle Kamilových slov mě Kamil budil i profackováváním, ovšem bez úspěchu. Původní plán vyrazit na Kékes v 6 hodin ráno se posunul o tři hodiny. Po malé snídani jsme něco před devátou vyrazili po modré značce. Ta nás zpočátku vedla po silnici, která končí na samotném vrcholu. Ze silnice jsme však po chvíli odbočili a pokračovali místy prudkým stoupáním do sjezdovky podél podpěrných sloupů lanovky.
jednoduchý výstup po sjezdovce
Cela trasa byla výborně značena, což však stejně nebylo nutné. Nejen, že sjezdovka vede až na vrchol, ale samotný vysílač na vrcholu je jednoznačným orientačním bodem.
Kékes – nejvyšší bod v Maďarsku
Kékes – nejvyšší vrchol Maďarska
V okolí vrcholu lze kromě vysílače nalézt několik dalších objektů – turistické chaty, krámky se suvenýry, symbolický pomník obětem motoristických nehod a kamenná mohyla v maďarské trikolore. Po několika fotkách a krátkém posilovacím tréninku jsme se vydali na sestup a přejezd do Egeru.
Kamil zabušil i na Kékesi
Návštěva Egeru
Eger je menší město s 55 tis. obyvateli a pěkným zachovalým centrem. Z prohlídky města stojí za zmínku návštěva místní baziliky, ze které se během našeho příchodu valil ven velký dav lidí. Jen tak ze srandy jsem se zeptal česky jeden starší účastnice, co se tady děje. Kupodivu se mi nedostalo odpovědi v maďarštině. Oslovil jsem totiž slovenskou občanku, od které jsem se dozvěděl, že se zde jednou za rok konají slavnosti, při kterých jsou vysvěceni noví kněží. Po prohlídce baziliky jsme vzali útokem městské uličky a okolo minaretu jsme pokračovali směrem k hradu. Minaret ani hrad jsme nakonec zevnitř nenavštívili.
Důvod? Na hrad se “překvapivě” platilo vstupné a na minaret se táhla dlouhá fronta. Z Egeru jsme tedy pokračovali do termální oblasti Egerszanto, jehož největší zajímavostí je přírodní útvar, který je takovou miniaturní verzí tureckého Pammukale. Travertinové terasy zde vznikly po roce 1961, kdy byl při hledání ropy navrtán zdroj minerální vody bohaté na minerály vápníku a síry. Při stékání po svahu vznikl tento zajímavý přírodní úkaz.
maďarské Pammukale
Návštěva termálních lázní
V těsné blízkosti terasy se nachází velký Thermal park, který jsem poctili naší návštěvou, a to za poplatek 2200 HUF na osobu. Michal se do šaten dostal až napotřetí. Nejdřív si zapomněl téměr nepodstatnou věc – plavky. Thermal park zatím nudisty šikanuje, takže se pro ně musel velmi nerad vrátit. Po té, co spokojené dorazil s chlebem v ruce, si vzpomněl, že nemá GO PRO kameru, takže následovala další cesta zpět.
V šatně jsme řešili systém zamykání skříněk. Každý si svůj pásek musel nejdříve aktivovat přes terminál, který mu sdělil, jakou skříňku má použít. Když jsem si svou skříňku zamykal, přiběhl za mnou rozzuřený Kamil, že mu nějaký dědek brání použít jeho uložiště. Když jsme nepochopitelně aktivnímu Maďarovi přes terminál ukázali, že má Kamil opravdu číslo 078, stáhl ocas, na znamení omluvy zvedl ruce a sklapl. Celý Thermal park má dvě sekce – vnitřní a venkovní s mnoha bazény, které mají různou teplotu i obsah minerálů. Po více než dvou hodinách jsme řádně vymočení ukončili koupačku a šli se podívat na vyhlídku na terasy. O půl šesté večer jsme přejížděli do Tokaje. Zajímavostí jízdy byl přejezd přes řeku Tisu.
Převoz přes řeku Tisu
Návštěva Tokaje
Kvůli chybějícímu mostu zde našli práci dva převozníci mongoloidního vzhledu. Převoz stál 1600 HUF. V Tokaji jsme překvapivě rychle našli sklepní uličku, kde jsme vzlezli do sklepa s velmi milou obsluhou.
sklepní ulička v Tokaji
Angela ( studuje v Debrecínu doktorantské studium – zemědělská ekonomika) a s Emi se nám staraly o trvalou dodávku džbánků s vínem. Postupně jsme ochutnali suché, polosladké (2012 a 2013) i speciální sladké víno Aszú. Na oplátku jsme děvčata pozvali na pořádný kus českého masa, což je velmi potěšilo a evidentně jim i šmakovalo.
Libor ve společnosti naší hostitelky Angely
Večer vesele ubíhal a pikantní zajímavostí bylo společné focení, kdy Kamil bujaře prohrábl pozadí evidentně znechucené Angely. Nejvíc byl však v podezření vedle stojící a nic netušící Libor. Po ukončení ochutnávky ještě všechny horlivě přesvědčoval Honza Weiss, aby s ním někdo vyrazil na místní diskotéku. Naštěstí pro něho u nikoho neuspěl. Ráno jsme s Kamilem, Honzou W a Honzou N trochu pocvičili a po návštěvě Peny marketu pokračovali směr Rumunsko.
PŘEJEZD DO RUMUNSKA, KEMPING U JESKYNĚ
Celý den byl ve znamení dlouhého přejezdu do Rumunska. Cesta byla zdlouhavá, avšak na bizardní scény velmi pestrá. Cikánské povozy naplněné kradenými řetízky, moderní fotbalové hřiště obklopené pasoucím se dobytkem a čumící lidé, které v hloučku po 4 nebo 5 seděli v každé vesnici před každým třetím domem.
Beznohý John Terry
Tu se uprostřed silnice objevilo stádo koní, tu semafor před rozkopanou silnicí a celou cestu jsme si krátili vzájemným ponižováním se. Především Pepa, pocházející z nejhnusnější vesnice na Znojemsku, musel strpět nemálo příkoře. Občas v tom byl nevinně, jindy si naběhl sám. Třeba jako když Michal zmínil firemní barbecue, kde ho obsluhoval chlapík, co podle jeho slov vypadal jako John Terry. Toho si ale zmatený Pepa spojil s Terym Foxem a neuvážené prohodil inteligentní poznámku, že ten obsluhující měl narozdíl od Terryho dvě nohy. Po mé jízlivé otázce, jestli má John Terry tři nohy, Pepa pochopil, že John Terry a Terry Fox jsou dvě odlišné osoby, a to přesto, že se oba proslavili ve světě sportu.
Pohoří Apuseni a ledová jeskyně
Při příjezdu do oblasti pohoří Apuseni jsme obdivovali krásu zdejší krajiny, obrovské kaňony a svahy s hlubokými lesy. Naštěstí se nepotvrdilo, že poslední úsek k ledové jeskyni Scarisoara vede po štěrkové silnici a měří 17 km. Nová, velmi úzká, asfaltová silnice v délce 10 km se totiž klikatila ve stoupáních, které místy dosahovaly 17%. Bylo nám jasné, že v dřívějších podmínkách bychom tyto pasáže s naším Transitem určitě nevyjeli. Po příjezdu na místo jsme zjistili, že jeskyně už je zavřená, proto jsme se rozhodli najít přenocování v blízkém okolí. Po chvíli jsme v lese našli perfektní plac na kempování. Rozdělali jsme stany, oheň, Libor ugriloval vynikající kuře a s klukama jsme si dali krátký, leč výživný workout.
první kemping v Rumunsku
Večerní sport
Já a Kamil dokonce očarovali obecenstvo prostřednictvím kliků ve stojce. Před jídlem jsme se rozdělili do dvou skupin a zahráli si dvě semifinálová kola v petangue. Z prvního postoupili Libor a Michal, z druhé skupiny suveréně Honza Kaucký a později jsem finálovou čtveřici doplnil já. (nutno poznamenat, že finále se už do konce výletu neuskutečnilo). Po večeři jsme poseděli chvíli u ohně a šli spát.
Ledová jeskyně
Ráno jsme se probudili do deštivého počasí, naštěstí nebylo trvalého charakteru a my mohli vyrazit k jeskyni. Ještě předtím jsme se stavili pro vodu z nedaleké pumpy. Z dálky na nás cosi volala stařenka. Buď nám přála ať se z té vody poděláme nebo nás před tím chtěla varovat. My však chtěli věřit třetí variantě – a to, že na nás volala: “Ať vám chutná a ať se vám v Rumunsku líbí”. Když jsme přišli ke vchodu jeskyně, bylo opět zavřeno. Už jsme zpřádali plány, kterak budeme přelézat plot, když tu se objevil off road. Vylezl z něho místní kápo a prodal nám lístky za 10 lei. K jeskyni jsme museli absolvoval prudké klesaní po kluzských schodech. Ledová jeskyně byla zajímavá obrovskými kusy ledu a údajně druhým největším jeskynním ledovcem na světě.
pohled k ledové jeskyni
Při návratu k autu jsme minuli provizorní stánek, u kterého seděla holčička a 8 láhví (jaká to náhoda…) s jakousi červenou tekutinou. Před výpraskem zachránil dívenku dobrotivý Michal, který si jednu z flašek koupil. Dál jsme pokračovali přejezd do centrálního Rumunska po velmi rozbité silnici. Ve městě Alba Julia jsme chtěli okoštovat něco z místní kuchyně. Zpočátku to vypadalo, že ve městě nejsou žádné restaurace. Ale Honza N oslovil mladého muže, který nám velmi dobrou angličtinou poradil cestu do centra města. Tam jsme si prošli příjemnou promenádu a následně poobědvali v jedné z restaurací.
Alba Julia
Malebná vesnice Biertan
Otravné bylo, že jakýkoliv zákaz či omezení kouření se zde nevede ani v době oběda. Po obědě jsme ještě dokoupili zásoby potravin v Kauflandu a přejeli do malebné vesnice Biertan s opevněným kostelem, chraněným pod UNESCO. Za 8 Lei jsme mohli uskutečnit prohlídku tohoto objektu. Po dřevěnném schodišti jsme se dostali na ochoz, ze kterého byl krásný výhled na celou obec. Aby jsme si vesničku užili až do sytosti, zajeli jsme ještě kus za vesnici k vinohradům. Zde jsem já (svou vlastní trasou) a Honza N s Michalem vylezli na kopec, ze kterého byl krásný výhled na Biertan i s kostelem.
Výhled na Biertan
Rodiště Draculy Sighisoara
Už se smrákalo, ale nás ještě čekala návštěva nedaleké Sighisoary, rodiště slavného Vlada Tepeše, alias Draculy.
Sighisoara
Město je opravdu krásné, dokonce jsme se přimotali ke svatebnímu focení. Ženich s nevěstou stoupali po dlouhých, zastřešených schodech za zvuků romantických tonů dvou kytaristů. My se za nimi táhli jako 8 ocasů. Honzovi W se pak při prohlídce historických uliček splnil sen, když jsme dorazili k rodnému domu Vlada Tepeše, ve kterém dnes sídlí stylová restaurace.
Honza se konečně setkal se svým idolem
Je zde však i pokoj, ve kterém se Vlad údajně narodil a po vstupu do pokoje nás překvapila ponurá hudba a velký mistr Dracul, ležící v rakvi. Po chvíli jsme zjistili, že to není jen figurína ani mrtvola, ale živý člověk, který nás následně trochu vystrašil. S upírem jsme si udělali několik fotek, poslušně u focení držel, ale bylo na něm později vidět, že má této práce plné zuby.
Vlad Napichovač s napumpovaným Kamilem
Na velké u Draculy
My jsme si však tuto krátkou prohlídku užívali a vyfotili se s vážnými tvářemi u kulatého stolu. Honzovi se u Draculů tak líbilo, že zde vykonal i velkou potřebu. Já se začal trochu bát, že se vrátí zpět k Draculovi do pokoje a chlápka vyhodí z rakve, do které si sám lehne. Ještě nás čekalo hledání vhodného noclehu. Před tím jsme však potřebovali nabrat vodu. Padlo rozhodnutí, že vyzkoušíme někoho z místních čumilů/čumilek.
Vybrali jsme si osamocenou babku, která klasicky seděla a čuměla před svým domem. Poslala nás do domu na protější straně ulice. Nesměle jsme se blížili k domku a pořád se otáčeli a ujišťovali, až ženský došla trpělivost a vyrazila za náma. Zavedla nás na dvorek ke studni, kde otočila několik věder s vodou, aby umlčela naše žíznivé PET láhve. Mezitím se zjevil pan domácí, se kterým prohodil Pepa pár slov v němčině. Pokusili jsme se k němu vsocknout, ale jeho protiargument o 3-měsíčním synovi nás v poklidu vyprovodil ven z dvorku.
K přenocování jsme na mapě vytipovali 3 menší vodní plochy, ke kterým jsme dojeli již za soumraku. Rychle jsme postavili stany, udělali večeři, když se před námi objevili dva psi a místní porybný. Po chvíli nás přišli zpovídat, ale krátká debata proběhla v přátelském duchu. Chlapi měli jen strach, jestli jsme jim tam nepřijeli pytlačit.
Ranní probuzení u jezera
Krásné město Brašov
Při cestě do Brašova najel Honza ve velké rychlosti do díry. Hlasité syčení jsme nejprve přisuzovali rozbité plechovce s pivem, pak píchlému kolu, ale důvod byl nakonec prostý. Zdrojem zvuku byli cvrčci, kteří rozehráli svůj koncert. Při kontrole kola nás vylekala mohutná exploze, ke které došlo v okolních kopcích. Exploze se opakovaly a černý kouř valící se nad kopci nás ujistil, že se tam něco děje. Později, když jsme viděli vojáky a kasárny, jsme pochopili, že se jednalo o vojenský výcvikový prostor. V Brašově nás stihla silná bouřka a prudký déšt, který byl trvalého charakteru.
Brašov
V centru jsme na prvním možném místě zaparkovali naštěstí tak šikovně, že jsme mohli přeběhnout do protější restaurace, kde jsme se dobře najedli. Zkontrolovali jsme předpověď počasí a rozhodli se přejet do k bahenním sopkám. Oblast Buzau je vyhlášena díky sopkám ve vesnici Berca.
Sedmý div světa – bahenní sopky v Buzau
Bahenní sopky v Buzau
Jakmile jsme se dostali do blízkosti této obce, počasí se umoudřilo a k sopkám jsme přijeli za azurové oblohy. Na závěr cesty jsme se dostali do zmatečné situace. Nejdříve jsme přijeli na parkoviště, odkud nás místní poslali směrem zpět, ale nakonec jsme se přecejen vrátili na správné místo. Prohlídka sopek proběhla v lehce ironickém duchu. Kluci evidentně čekali nějaké mohutné erupce. Měsíční krajina však nabízela jen několik kalužin s mírným bubláním. Kamil za mnou přišel se slovy: “Dany, děkuju… něco tak krásnýho jsem ještě neviděl.”
Ironii chápu dost dobře, ale pro mě to místo bylo stejně zajímavý a jsem rád, že jsme ho měli možnost navštívit. Po prozkoumání mapy jsme se rozhodli vynechat zastávku u Focul Viu (živý oheň), protože by nás to stálo zbytečné další čas strávený v autě na pochybných cestách. Místo toho jsme se rozhodli jet zpět směrem na Brašov. Opět jsme vjeli do bouřky, která byla tentokrát tak silná, že řidiči měli problém přes prudký déšť vidět na cestu.
Kýbl místo pláštěnky
Aspoň nás pobavil týpek, který běžel po ulici s kýblem na hlavě. Bylo nám jasné, že po takovém přídělu vody bude problém stanovat. Proto jsme se rozhodli pro nocleh pod střechou. V prvním městečku jsme nejdříve vyzkoušeli velmi solidně vypadající hotýlek, kde však bylo plno. Po dalších 300 m nám do oka padl další, tentokrát velmi ošuntěle vypadající objekt. Rozhodli jsme se to zde zkusit a uspěli..
Jednohvězdičkový hotel v Rumunsku
Cena ubytování byla v přepočtu 180,- za noc. Ovšem i to bylo podle úrovně ubytování příliš. Jednohvězdičkový hotel v Rumunsku – to už je strašák sám o sobě. Pokoje byly po třech a povlečení na postelých pamatovalo snad ještě nejlepší roky Ceauceskovy diktatůry. Rozhodli jsme se radši přespat ve spacácích. Voda ve sprchách tekla jen čůrkem a to pouze studená. Naštěstí alespoň v jednom pokoji byl bojler, díky čemuž jsme se po dvou hodinách mohli umýt v teplé vodě.
Obyvatelné byly v tomto hotelu opravdu jen tři pokoje. Horní patro bylo stvořeno pro natáčení dalšího pokračování hororu hostel. Těžko popisovat zdevastované pokoje. Nejlépe vidět na vlastní oči. Rozhodli jsme se radši najít nějakou hospodu a zde se podívat na fotbal. Nakonec jsme skončili v pizerce, kde jsme si dali pizzu a pár piv. Stihli jsme i závěr utkání Uruguay – Itálie i později legendární kousanec Suaréze. Libor nás informoval o své další sázkařské výhře, my zas uzavřeli sázky na trvání výstupu na Moldoveanu a odebrali se do hotelu na nocleh.
Prejmer s opevněným kostelem
Ráno jsme z hotelu co nejrychleji vypadli a při cestě do Brašova byla první zastávkou vesnička Prejmer s opevněným kostelem.
vesnice Prejmer s opevněným kostelem
Kostel jsme si opět prohlídli – zajímavostí na těchto stavbách je, že sloužili jako úkryt v době po všechny obyvatele obce v době napadení. Pevnost měla snad 400 příbytků. A v časech zlých se jednalo o miniverzi vesnice se všemi kompletními službami. Po odchodu z kostela jsme se odebrali k dětskému hřišti, kde jsme trochu pocvičili.
workout na rumunským venkově
Honza N s Kamile se vyfotili s místními děvčaty a my pak pokračovali do Brašova.
Opět v Brašově
Brašov patří mezi největší rumunská města. Jeho centrum je velmi hezky zachovalé a dominantou je Černá věž, který je největším evangelickým kostelem v jihovýchodním Evropě. Z prohlídky města stojí za zmínku úzká ulička, kde se fotili dva novomanželé. Vypadalo to, že se jednalo o místní celebrity, protože okolo zuřivě pobíhala smečka asi 40 fotografů, kteří měli i akreditaci. Na chvíli jsme se připojili k focení, ale pak už nás to nebavilo a vtrhli jsme do uličky a novomanželům po cestě popřáli hodně zdaru.
Po focení jsme s Michalem, Honzou N. a Honzou W. se zastavili na rychlý oběd, který se bohužel kvůli neschopnosti místního číšníka dosti protáhl. Michal si objednal drštkovou polívku, která očividně netáhla, takže toho moc nesnědl. Když Michal něco nedojí, to už musí být. Po obědě jsme dorazili za zbytkem skupiny sedící na zahrádce restaurace na náměstí.
Jezero Lac Balea
Kluci byli zklamaní, protože jídlo, který si objednali se kvůli extrémní pálivosti nedalo vůbec jíst. Zkontrolovali jsme předpověď počasí a rozhodli se, že na Moldoveanu zaútočíme hned následující den. Ještě jsme si v rychlosti proběhli město, nakoupili nějaké dárky, Pepa hledal cokoliv s motivem sovy pro svou Libušku a vyjeli směrem k Lac Balea. Bohužel po cestě se počasí začalo opět kazit, déšť sílil a nám bylo jasné, že v těchto podmínkách nemůžeme u Lac Balea ve výšce více než 2000 m n.m. stanovat.
U odbočky k jezeru jsme uviděli penzion s přístřeškem, kde jsme začali licitovat o podmínkách stanování. Provozní a její anglický zaměstnanec s námi vyjednávali a celá diskuse měla několik zvratů. Nejdříve jsme nesměli stanovat pod přístřeškem a hotel měl plno. Po té se objevila nabídka, že se můžeme ubytovat v nedalekém zařízení, které mělo být údajně velmi pěkně a za skvělé peníze. Když jsme to šli s Michalem tlumočit klukům, došlo najednou k další změně.
Opět zdůrazňuji údajně se někdo objevil v nabízeném ubytovacím zařízení a nabídl velké peníze. Takže nám bylo umožněno stanovat pod přístřeškem. Rozdělali jsme velký Liborův stan a potom se odebrali do restaurace na večeři. Mladý čísník přišel s informací, že když uděláme hezkou útratu, tak nemusíme platit za provizorní ubytování. Vystrojili jsme si docela hostinu. Uzené koleno a fazole byl jednou ze specialit.
Nepříznivé podmínky
Ráno jsme se probudili do mnohem hezčího počasí, ovšem mraky obklopující Moldoveanu dávaly tušit, že podmínky budou mít do ideálních hodně daleko. Nabalili jsme si potřebné věci a vyjeli směr Lac Balea. S příbývající nadmořskou výškou se počasí začalo zhoršovat, až jsme vjeli do pásma deště. U jezera bylo doslova odporně. Déšť, mlha, ani psa by ven nevyhnal.. S Honzou Kauckým jsme se vydali na průzkum terénu, ale nakonec skončili na místní horské chatě, kde využili služeb zdejší toalety.
Během chvíle se silně rozpršelo, takže jsme zkoumali mapy vystavené na zdi a jakmile se trochu umoudřilo, vrátili jsme se za klukama k autu. Ti už postávali venku a společně jsme se domluvili, že zajdeme na čaj do chaty, kde se dohodneme na dalším plánu. Na chatě jsme se tedy u čaje dohadovali, kdy a jestli se vůbec na dlouhý přechod vydávat. S Kamilem a Honzou N. jsme se později přesunuli zpět do Tranzitu, kde si povídali o horách. Po necelé hodině se vrátili i ostatní kluci a rozhodli jsme se okolo 10.hodiny aspoň pokusit o nějaký trek s tím, že uvidíme, co nám počasí a podmínky dovolí.
Výstup na Buteanu
Okolo jezera jsme se dostali do svahu, který okamžitě prudce stoupal. Okolní výhledy bylo nulové, takže jsme jen v silném větru stoupali a stoupali. Několikrát jsme zvažovali, že to otočíme, ale nakonec jsme se dohodli na pokračování až na hřeben. Na hřebenu vítr ještě zesílil. Po shodnocení situace a nahlédnutí do mapy jsem navrhnul výstup na pouhou hodinu vzdálený vrchol. Ten také převyšoval kótu 2500 m n.m. a byl vzdálený jen hodinu cesty. Narozdíl od Moldoveanu, od kterého jsme byli hodin šest. Ostatní souhlasili, tak jsme se vydali vstříc k vrcholu. Kamil zažíval svou premiéru ve vysokých horách a s některými místy trochu bojoval. Později jsme si vyměnili obuv – on si vzal moje pohorky a já jeho běžecké boty.
Na vrcholu Buteanu (2507 m n. m.)
Na vrcholu jsme něco pofotili a vydali se zpět k jezeru. Při sestupu vítr trochu rozfoukal mračna a my se mohli alespoň trochu pokochat výhledy po okolní krajině, konečně jsme pořádně viděli jezero i silnici, která se klikatí z údolí.
Lac Balea
Od jezeru Balea do města Sibiu
Když jsem se s Michalem vracel na parkoviště, oslovil nás Australan s otázkou, co zajímavého se dá v okolí vidět. Když dodal, že má jen 30 minut, tak jsem měl chuť říct, že se tak akorát stihne vrátit zpátky. Řekli jsme mu, že se v daném časovém limitu může projít okolo jezera, že na víc opravdu nebude mít čas. U stánky s kameny jsme pak za dobré ceny nakoupili krásné kousky, abychom obdarovali své blízké. Bylo okolo 14. hodiny, když jsme odjížděli směr Sibiu. Opět krásné město, pohodová atmosféra, lidé sedící na zahrádkách i v čase, kdy by měli být v práci.
Sibiu
Obdarovaný bezdomovec
Na parkovišti jsme se pobavili, když za námi přišel bezdomovec, který dostal jako dárek pytel s odpadky. Pomaličku kousek po kousku vytahoval z pytlíku, který pak spokojeně zastrčil do své tašky. Během prohlídky jiný žebrák zle vyčinil Kamilovi, protože nebyl spokojený s částkou, kterou ho Kamil obdaroval. V přepočtu se totiž jednalo zhruba o tři koruny, což není suma hodna urozeného poustevníka. A opět čekal dlouhý přesun, abychom se dostali co nejblíže k Banátu. Naštěstí byla trasa z velké části po dálnici, takže jsme mohli ukrojit z dlouhé vzdálenosti pořádnou porci.
Kemping u jezera
Jako místo pro nocleh jsme si vytipovali jezero, jehož břeh se nezdál být úplně ideální pro rozdělání stanů. Proto jsme se rozhodli oslovit někoho z místních. Na zahrádce jsem uviděl postarší paní, na kterou jsem uplatnil zbytky svých znalostí německého jazyka. “Wir mochten hier schlafen.” Paní nás poslala nejdříve na plácek, který se nám nelíbil. Když jsem jí řekl, že ji rádi zaplatíme, tak se rozhodla se nad námi slitovat. Pepa dojednal zbytek a za 20 euro jsme měli skvělé místo ke kempování. Rozdělali jsme na zahradě stany, vykoupali se v jezeru, uvařili večeři a u pivečka a slivovice prokecali večer až do půlnoci.
Kamil a dva mazli
Banát
Ráno jsme opět trochu pocvičili, ale po snídani, ke který jsem si dal pečivo s tuňákem, se mi udělalo zle do žaludku. Bohužel v tomto duchu se pak táhl celý den. Při přejezdu do Banátu jsme zastavili u řeky, kde si kluci udělali oběd – rýže, maso. Mezitím jsme se zabavili různými hrami, které se všechny točily okolo házení kamenů. Nejdříve jsme se snažili přehodit kámen na druhý břeh řeky. Tradičně v této disciplíně excelovali Libor a Michal. Potom jsme se snažili házet na přesnost. V Banátu jsme si vybrali vesnici Svatá Helena.
Banát – Svatá Helena
Česká vesnice Svatá Helena
První člověk, kterého jsme oslovili byla česky mluvící paní, což pro nás bylo okamžitě velkým zážitkem. Po chvilce jsme zastavili a oslovili čtyřicátníka, který nám ohledně ubytování doporučil svou tchýni. Dokonce nás i nasměroval k bydlišti Sofie, u které byli kdysi ubytováni rodiče mé Pavlínky. Sofie však nebyla doma. Dali jsme si okruh okolo vesnice, prohodili pár slov s místními. Povzdechli si nad větrnými mlýny, které hýzdí okolí Banátu. Nakonec zakotvili čirou náhodou u tchýně, jak nám bylo po příjezdu do obce doporučeno.
ranní gulášek
Kluci k večeru vyrazili do hospody, kde se seznámili s místními. Nakoupili nějaké sýry, kořalku a poslechli si historku o medvíďatech, které si místní občan spletl se štěňaty a odvezl si je domů, načež rozzuřená medvědice zdemolovala celou vesnici. Na mě k večeru přišla střídavě zimnice a horečka, takže jsem byl rád, že můžu zůstat v posteli. Naštěstí to bylo ráno o mnoho lepší. Dokonce se mi vrátila i chuť k jídlu a zpáteční cestu do ČR jsem mohl bez problémů absolvovat.
