Dvě postavy obalené sněhovou krustou se prodírají v bílé tmě krůček po krůčku směrem vzhůru po svahu, který vede až na vrchol Huncovského štítu. Že postupují správným směrem je informuje pouze modrá tečka v aplikaci mapy.cz, jinak přes husté sněžení není vidět na krok. Čelisti jim už namrzly takovým způsobem, že by při vzájemné komunikaci potřebovali překladatele. Výšlap jim vyloženě nechutná (nejen kvůli zmrzlé sanici) a to je ještě pořádný kus cesty před nimi…
Plánování výstupu na Huncovský štít
Asi takto mohl vypadat náš plánovaný výstup na Kežmarský štít (přes Huncovský štít) ve Vysokých Tatrách. Akci jsme měli totiž naplánovanou na termín 3.-5. října, kdy zrovna v Tatrách zavládlo nepříznivé počasí. Pokus o posunutí výpravy o jeden den nevyšel, protože Skalnatá chata měla plné obsazení. Ono by se tím však stejně nic nevyřešilo, protože by nás hnusné počasí ani tak neminulo. Dva dny před odjezdem mě při ranním běhu napadlo, že bysme mohli zkusit akci posunout o 4 dny. To znamená, že bysme odjeli v neděli s úterním návratem.
Na chatě by na konci víkendu a na začátku týdne volno být mohlo a my tak mohli výšlap absolvovat během dvoudenního okénka se slunečním počasím, což by zajistilo zážitek z hor úplně jiného rázu. Nejdřív jsem zkusil svůj nápad představit Milanovi, který ho zprvu zamítl, že už má nahlášenou dovolenou a nejde s tím nic dělat. Smířil jsem se tedy s variantou vánice jako doprovodu při výšlapu. Po chvilce se Milan ozval, že by to možná šlo zařídit a po chvíli jsem měl k dispozici jeho souhlas. Okamžitě jsem volal na Skalnatou chatu a štěstí se na nás usmálo, protože jsme ve vytouženém termínu ubytování skutečně dostali a to v izbe Paráda (pro 4 osoby).
Jenže osud tomu chtěl jinak a Milan na poslední chvíli onemocněl a i když se do poslední chvíle snažil dopovat vším možným, nakonec večer před odjezdem svoji účast zrušil. Nezbývalo mi nic jiného než v zoufalosti rozhodit sítě a zkusit ještě někoho sehnat. Nakonec se podařilo a i když jsem už nedoufal, tak s účastí souhlasil dlouholetý parťák Pepa Šťastný. Opětovně jsem volal na chatu s prosbou o další posunutí termínu, což nakonec v termínu středa až pátek nebyl problém.
Přejezd do Vysokých Tater
Trochu jsem už podvědomě čekal, co se zase stane a akce opět padne, ale nakonec jsme ve středu ráno 9. října opravdu o půl 9 vyjeli z Pohořelic. Po krátké zastávce na splavu, kde jsem si dal ranní osvěžení v řece (Pepa se nepřidal, protože doktor mu řekl, že má nějakej srdeční renonc a vysokej cholesterol), jsme mohli vyrazit do Tater. Pepa měl v batohu zabalenou obligátní “zpocenou” Vysočinu – salám, který ho provází na všech výletech. Chtěl ji vnutit i mě, ale já jsem si poručil méně zapařenou verzi Lovečáku. Cesta do Tater rychle ubíhala. Na pozadí hráli postupně tři Pepovi CD – Lucie, Oasis a U2 a my jsme s Pepou stihli rozebrat všechno možný. Při cestě Slovenskem jsme na jednom místě míjeli sochu bači, který byl v dost vyzývavé pozici za ovcí (upřímně to vypadá dost nechutně, i když autor to možná zamýšlel trochu jinak).
Skalnatá chata – trasa, převýšení
Do Tatranské Lomnice jsme dorazili o půl 3 odpoledne a hned vyrazili na nakup dárečků pro své nejbližší. Pepa totiž v pátek plánoval rychlý odjezd, takže jsme tuto příjemnou povinnost chtěli vyřešit už ve středu. Nakupování trvalo okolo třičtvrtě hodiny, ještě jsme navštívili místní supermarket a mohli vyrazit směr Skalnaté pleso. Začátek trasy na parkovišti byl v nadmořské výšce necelých 900 m n.m. a náš cíl Skalnatá chata se nacházel v 1720 m n.m..
Jakmile jsme se pustili do výšlapu, začalo drobně pršet, což Pepa kromě vyčítavého pohledu, doplnil o pár peprných poznámek (jak to umí jen on) o tom, jaké jsem naplánoval počasí. Skutečnost byla taková, že déšť byl opravdu drobný, takže jsme plynule vystupovali bez nějakých vážnějších komplikací.
Když jsme míjeli zastávku lanovky, tak jsem Pepu lákal na svezení až k plesu. Jenže Pepa z ekonomických důvodů odmítl a tak jsme se pustili do prudšího stoupání k chatě, kterou jsme už měli po celou dobu na dohled. Ani se nechtělo věřit, že nás čeká několik stovek výškových metrů, než budeme v suchu na chatě. Je pravda, že chvíli nám trvalo než jsme se prokousali přes všechny cestičky, balvany a křoviny, ale v 17:40 nás už vítala usměvavá chatařka na Skalnaté chatě. Už pomalu padala tma, když jsme se odskočili ke Skalnatému plesu, kde jsem se osvěžil a rychle jsme se vrátili na chatu.
Skalnatá chata – ubytování, nocleh, strava
Notně protáhlý večer
Převlíkli jsme se do suchého a v jídelně si objednali gulášovou polévku a spišské párky (Pepa klobásu). Samozřejmě jsme to chtěli něčím zapít, takže nejedno pivečko nechybělo na stole.
Na chatě jsme ten večer byli jen my dva, chatařka a dva slovenští lezci, kteří se chystali brzo ráno vyrážet na jednu z okolních stěn. Od jednoho z nich – Joža – jsem se dozvěděl, že si před lety po 30ti metrovém pádu zlomil obratel L2 (já mám L1) a kromě toho utrpěl řadu vážných zranění. To, že tento pád přežil, byl velký zázrak, ale ani to ho neodradilo se k lezení opět vrátit. V době onoho neštěstí měl doma dvouletého syna a žena byla v pokročilém stádiu těhotenství, takže o to víc to tehdy muselo být doma těžké. Slováci se brzy odebrali na pokoj a my se dali do hovoru s chatařkou Majkou, od které jsme se dozvěděli zajímavé zážitky z cestování.
Navštívila například Kilimandžáro, Island i jiné exotické destinace. My se zase vytahovali se svými cestovatelskými zážitky až bylo najednou půl hodiny po půlnoci a byl nejvyšší čas vyrazit do postele. Mně osobně se v noci velmi špatně spalo, probudil jsem se už v 5 a pak do 7 aspoň trochu proklinbal, ale příprava na výstup to byla mizerná. S Majou jsme se předchozí večer domluvili, že na ní počkáme do 9 hod., kdy se mění směna a vezmeme ji s sebou, ale nakonec jsme 7:45 vyrazili bez ní s ohledem na předpověď počasí. Brala to v pohodě “veď je v Tatrách stále” ako vravela.
Výstup na Huncovský štít
Nejprve jsme se drželi červené značky, která nás vedla okolo plesa směrem velkému balvanovitému svahu Huncovského štítu. Na jeho úpatí jsme červenou značku opustili a začali se prodírat nekonečným polem velkých balvanů.
Fyzicky jsme se po předchozím prohýřeném večeru cítili mizerně, což nám při překonávání tohoto velmi nepohodlného svahu zrovna nepomáhalo. A aby toho nebylo málo, foukal silný vítr, který v nárazech dosahoval síly přes sto km za hodinu. Občas s náma doslova házel nebo jsme měli problém si i hodit batoh na záda. Huncovský štít (2359 m n.m.) se zdál být nekonečnou dřinou. Vždy jsme po pár krocích chvíli odpočívali, abychom nabrali trochu sil, ale nakonec se nám podařilo dosáhnout vrcholového plata.
Přechod na Kežmarský štít
Z něho jsme opatrně sestoupili do Huncovského sedla.
Zde jsme se zbavili otravné zátěže v podobě batohů a nalehko se vydali do stěny Kežmarského štítu.
Obtížnost a náročnost výstupu
Obtížnost lezení nebyla vysoká. Upřímně jsem si před odjezdem myslel, že to bude trochu náročnější. Šlo jen o to držet správný směr a postupně se prokousávat metr za metrem vstříc vrcholu (2558 m n.m.). Už jsme se blížili ke konci výstupu. Nejdřív jsme netrefili tu správnou skálu a já Pepovi ukazoval, že musíme jít na protější hřeben. Myslel jsem ale skalku, která byla od nás vzdušnou čarou asi deset metrů. Pepa si to ale vyložil po svém a vzal to tak, že se musíme dostat na mohutný skalní hřeben (oddělený mnohaset metrovým srázem), což byl ve skutečnosti vrchol Lomnického štítu.
Zcela zničenej se za mnou šoural ke skutečnému vrcholu, který byl jen pár minut od nás. Když uviděl na skalce ceduli Kežmarský štít, oči se mu rozzářily jak malému klukovi, kterého zrovna pustili k vánočnímu stromečku obsypaném samými dárečky.
Na vrcholu jsme chvíli odpočinuli a pak se pustili do zdolání menšího bratříčka Malého Kežmarského štítu (2514 m n.m.), na který jsme se dostali během deseti minut.
Sestup na Skalnaté pleso
Následoval sestup zpět do Huncovského sedla. Museli jsme jít obezřetně, ale bez batohů se šlo v pohodě. V sedle jsme posvačili – mísila se zde vůně lovečáku a zpocené Vysočiny (vyznavači zdravé výživy by zvraceli) – a pak musely batohy opět na záda. Sestup jsme zvolili suťovitým žlabem a těžko zpětně říct, jestli to byla ta správná volba. Suť byla velmi nestabilní a občas jsme se dostali i do nepříjemných úseků, které se obtížně slézali.
V jednom z nich se Pepa zasekl a najednou nemohl nahoru ani dolů. Já už byl několik desítek metrů pod ním, když mě volal o pomoc. Batoh a hůlky jsem nechal na místě a vydal se na “záchrannou akci”. Nakonec jsme to s Pepou zvládli, když se otočil břichem ke svahu. Chvíli bezmocně kopal nohama ve vzduchu, ale pak se nechal přesvědčit, aby se pustil a já ho při krátkém pádu přitlačil ke stěně. Pepa zůstal v bezpečí na místě a mohli jsme pokračovat v sestupu až ke Skalnatému plesu.
Zde jsem si dopřál opět relax v podobě krátké koupele a Pepa se mezitím vydal na lehátko, které bylo umístěné u nedaleké lanovky. V místě se pohybují ochočené lišky a jednu z nich jsme si mohli bez problémů vyfotit téměř z metrové vzdálenosti.
Pohodlí na Skalnaté chatě
Vítězné pivo proběhlo na prosluněné terase a za nějakou chvíli se objevili unavení Slováci, kteří si k nám přisedli a začali vyprávět dnešní zážitky. Jeden z nich se zhoupl pár metrů ve stěně a od té doby byl pro něho výstup jedno velké utrpení. Slováci brzy odešli a i my jsme se odebrali do útrob chaty, protože se zatáhlo a teplota citelně klesla.
Tentokrát jsme na chatě pobývali jen my, chatař Tom a jeho kamarádka. Tom nám připravil opět jídlo, co jsme si poručili, ale tentokrát jsme vydrželi sedět jen do 8.hodiny večerní. Přecijen se na nás podepsala únava. Jinak na Skalnatou chatu můžeme říct jen samou chválu. Ubytování jsme měli komfortní a obsluha byla oba dva dny skvělá.
Sestup do Tatranské Lomnice
Druhý den ráno jsme za drobného deště sešli za hodinu a půl do Tatranské Lomnice, kde ještě dokoupili několik suvenýrů a vyjeli směr jižní Morava. Já ještě Pepovi vylil v autě téměř půl lahváče, což jsem se snažil vytřít ručníkem. Pepa to přešel stoickým klidem a ledově chladným pohledem. Sprostá slova, která se mu honila v hlavě, jsem naštěstí nedokázal indentifikovat. Cesta zpět opět proběhla v pořádku a tak mě Pepa mohl vysadit 14:30 doma v Pohořelicích. Dále spěchal domů se jen převléct, protože ho čekala cesta do Prahy na fotbal, Ligu národů proti Albánii.
Zkušenosti z výstupu
Po všech těch peripetiích se nám akce vydařila, vrcholový den vyšel perfektně a je vidět, že i říjen může být skvělou volbou pro výšlap na některý z tatranských štítů. Tatry jsou v tu dobu téměř prázdné a i počasí může být krásné. Hlavně nehrozí pravidelné letní odpolední bouřky.
Užitečné tipy a odkazy
Popis a výběr vhodné trasy výstupu na Kežmarský a Huncovský štít můžete vybrat na skvělých webovkách goat.cz.
Podobné výstupy ve Vysokých Tatrách
Výstup na Pyšný štít a Baranie rohy
FAQ – Huncovský štít a Kežmarský štít
Jak náročný je výstup na Huncovský štít?
Výstup na Huncovský štít je bezpochyby náročná vysokohorská túra a je potřeba k němu přistupovat s respektem. Stejně jako u jiných tatranských vrcholů hraje zásadní roli roční období. Já osobně vycházím ze zkušeností z letních a podzimních výstupů, kdy bývá počasí stabilnější a terén bez sněhu.
Za předpokladu dobrého počasí (bez bouřek, silného větru či mlhy), je Huncovský štít dostupný pro fyzicky zdatné a zkušenější turisty, kteří jsou zvyklí na pohyb v neznačeném a místy exponovaném terénu. Zásadní je dobrá orientace a předchozí nastudování výstupové linie. Na běžné trase se objevují lehké lezecké pasáže, zpravidla do obtížnosti kolem UIAA I–II, které však mohou být v mokru nebo při nejistotě pohybu psychicky náročnější.
Jak náročný je výstup na Kežmarský štít?
Výstup na Kežmarský štít patří mezi náročné vysokohorské túry a proto počítejte s delším a fyzicky vyčerpávajícím dnem. Stejně jako u jiných tatranských vrcholů je klíčové roční období. V letních a podzimních podmínkách, za stabilního počasí, je výstup výrazně bezpečnější a přehlednější. Zimní výstupy představují samostatnou kapitolu, která vyžaduje kompletní zimní výbavu a zkušenosti s pohybem v alpinském terénu.
Za předpokladu dobrého počasí (bez bouřek, silného větru či mlhy) je Kežmarský štít dosažitelný pro fyzicky velmi zdatné turisty se zkušenostmi z neznačených tatranských tras. Důležitá je orientace, jistý krok v suťových svazích i ve skalnatém hřebeni a pečlivé nastudování trasy. Na klasické výstupové variantě se objevují lezecké pasáže přibližně do obtížnosti UIAA II (místy krátce i více podle zvolené linie), které sice nejsou extrémně technické, ale v exponovaném terénu vyžadují klid a zkušenost. Celkově jde o túru, která kombinuje fyzickou náročnost, délku výstupu a místy vzdušnější pasáže, a proto je vhodná pro zkušenější návštěvníky Vysokých Tater.
Je potřeba horský vůdce?
Na všechny túry ve Vysokých Tatrách, které nevedou po oficiálně značených turistických stezkách, platí povinnost pohybu v doprovodu horského vůdce nebo instruktora s příslušnou kvalifikací. Výjimku mají členové horolezeckých oddílů a členové ČHS (Českého horolezeckého svazu), kteří splňují podmínky stanovené návštěvním řádem TANAPu. Při splnění administrativních náležitostí, za příznivých klimatických podmínek a při důkladné přípravě zvládne zkušený vysokohorský turista výstup i bez doprovodu horského vůdce.
Jaké je převýšení?
Převýšení ze Starého Smokovce na Skalnaté pleso, které bývá častým východiskem pro túry v oblasti Huncovského štítu, je přibližně 850–900 metrů (podle zvolené varianty – pěšky či kombinace s lanovkou).
Ze Skalnatého plesa (1 751 m n. m.) přes Huncovské sedlo na Huncovský štít (2 359 m n. m.) počítejte s převýšením přibližně 600 výškových metrů, reálně o něco více v závislosti na konkrétní linii výstupu. Obtížnost se na běžné trase pohybuje převážně v rozmezí UIAA I–II, místy se objevují exponovanější pasáže, které mohou působit náročněji zejména za zhoršených podmínek.
Přechod z Huncovského štítu (2 359 m n. m.) na Kežmarský štít (2 558 m n. m.) představuje výrazně náročnější hřebenovou túru, která už má charakter lehčí horolezecké akce. Nejprve musíte sestoupit do Huncovského sedla, odkud následuje výstup na Kežmarský štít. Čisté převýšení ze sedla činí přibližně 200–250 metrů, nicméně kvůli členitosti terénu je reálně nastoupaných metrů více.
Kolik trvá túra?
Délka trasy ze Starého Smokovce na Skalnaté pleso při pěším výstupu činí zhruba 6–7 km a časová náročnost se pohybuje okolo 3 hodin dle fyzické kondice. Samotný výstup od plesa na Huncovský štít obvykle trvá 2–3 hodiny.
Jaká je potřeba výbava?
- Pevné vysokohorské boty s tvrdší podrážkou
- Přilba (často půjčí vůdce)
- Sedací úvazek (většinou zajistí vůdce)
- Ferratové rukavice nebo tenké lezecké rukavice
- Funkční oblečení ve vrstvách
- Nepromokavá bunda (vítr je nahoře běžný)
- Čepice / čelenka
- Sluneční brýle (velmi důležité)
- Opalovací krém
- 1,5–2 l vody
- Energetická svačina
- Lano
- Jistící pomůcky
- Smyčky
- Karabiny
- Výstup se dá však absolvovat i bez lana a karabin – po normálkách za dobrých podmínek
💬 Máte dotaz k tomuto výstupu či cestování? Napište do komentáře 👇 rád poradím z vlastní zkušenosti.