Autor: Daniel Orgonik

 

S přibývajícím věkem ubíhají jednotlivé roky čím dál rychleji. I u tohoto subjektivního vnímání času se dá najít jisté pozitivum. Rok uběhl neskutečně rychle a my v pátek 19.6. 2015 opět modrým Transitem vyrážíme na Balkán. Tentokrát se naším cílem staly čtyři výstupy na nejvyšší vrcholy pěti balkánských zemí (Midžur v Srbsku, Velký Korab na hranicích Albánie a Makedonie, Olymp v Řecku a Djeravicu v Kosovu).

Odjezd z Brna

Abychom Česko opustili co nejdříve, posunuli jsme odjezd z Brna na časnější hodinu = Michal mě jako prvního vyzvedl v 15:00. Dalším na řadě byl Honza Novotný v Bystrci, od kterého jsme pokračovali pro Tomáše do Novýho Lískovce. Už po cestě jsme se dostali do slušné zácpy, takže bylo zřejmé, že Brno jen tak neopustíme. Při přejezdu od Toma k Honzovi Weissovi, Honza N. prohlásil, že trasu skvěle zná a to dokonce lépe, než přednastavená GPS navigace. A výsledkem jeho mazáckého navigování byl nechtěný sjezd na D1, kde jsme se zasekali v další koloně a k Honzovi W. dorazili s notným zpozděním.

Přeběhlíci

Ještě při míjení velkého parkoviště, kde nastupují účastníci zájezdu do autobusů, nás pobavil Michal svým zhodnocením tohoto lidového shromáždění. S ohledem na aktuální krizi s migranty chtěl čekající dav přirovnat k těmto nebožákům. Popletl si přitom trochu výrazy a místo “uprchlící” pronesl něco o “přeběhlících”. Nechci mu však křivdit – třeba skutečně mířil na politické přeběhlíky.

Mrkej na to laso, vole!

Na místě navigátora v Bohunicích vystřídal Honzu N. Honza W. a nutno dodat, že jsme si moc nepomohli. Přestože zde jezdí Honza W. každý den do práce i zpět, zapomněl Michalovi jaksi sdělit, že v rozkopané silnici se tvoří dlouhé kolony. V páteční špičce jsme si užívali hodinové ho popojiždění v přibližně dvacetimetrových úsecích.

Čas jsme si krátili sledováním filmu Waiting (český název “Hele kámo, kdo tu vaří”). Musím se pochválit, že jsem úroveň a tématiku filmu vhodně zvolil s ohledem na úroveň a kulturu, která v modré ustřici každoročně převládá. Film měl skutečně velký úspěch a především hláška “Mrkej na to laso, vole!” se stala sloganem celého výletu.

Dvě igelitky pro Pepu

V Branišovicích jsme se zastavili pro Pepovi věci – trošku nás jen zarazilo, že paní Šťastná Pepovi na výlet nabalila kromě zavařených okurech jen dvě igelitky. Po chvíli jsme už seděli opět pod věží a zatímco jel Honza W. vyzvednout Libora, tak jsme si pochutnávali na tradičním Hostanu. Se zbytkem rodiny Štefaniků jsme si připili na šťastnou cestu a přes Rakvice, kde jsme nabrali Honzu K., mířili směr Budapešť.

Paklíčova stará

Jízda probíhala v mnohem klidnějším duchu než předchozí rok a přes večerní Budapešť jsme projížděli všichni (nejen řidiči!) překvapivě střízliví. Honzu W. velmi zaujala liliputánská cyklistka, za kterou si málem vykroutil krk. Velmi trefně jí také nazval svým pohotovým způsobem jako “starou od Paklíče”. Chvíli jsme polemizovali, jestli se skutečně jednalo o paní Paklíčovou, a během chvíle už čekali na budapešťském letišti na Pepu.

Pepa v šusťákách

Ten si dal poměrně na čas, než se vynořil se svým hnusným plastovým kufrem na kolečkách. Svůj “zavazadlový park” pro tento rok obnovil ještě jiným, poněkud lépe vypadajícím kufrem (také na kolečkách). Pokud si však čtenář představuje, že se před námi vynořil uhlazený gentleman v obleku, tak je na velkém omylu. S kufříkama si k nám štrádoval obyčejný trhan v teplákách a šusťákové soupravě.

Až jsme se podivovali, že ho takhle pustili do první třídy, se kterou Pepa s oblibou cestuje. Po zbytku nočního přejezdu se už nic významného nestalo – snad jen, že mě téměř přizabil pětikilový atlas, který v ranních hodinách nečekaně přiletěl z horní přihrádky.

Výstup na Midžur od Babina Zubu

K hotelu Babin Zub, ze kterého výstup na první vrchol Midžur začínal, jsme dorazili v časných ranních hodinách za stálého mrholení a mlhy. Po vystoupení z Tranzitu nás přivítala dvojice psů, kteří se stali našimi společníky v následujících hodinách. Posnídali jsme a převlíkli se do outdoorového vybavení a vyrazili v doprovodu místních psích průvodců směrem na nejvyšší vrchol Srbska – Midžur (2169 m n.m.). Za drobného deště a špatné viditelnosti ubíhala cesta poměrně rychle. Na vrcholu jsme však kvůli nepřízni počasí nestrávili příliš dlouhou dobu.

Sestup z Midžuru

Při sestupu se roztrhala jak naše skupina, tak mračna na obloze a my se tak mohli alespoň na chvíli pokochat výhledem na okolní krajinu. Zajímavé bylo, že s každou skupinkou zůstal v blízkosti jeden pes. Po návratu k Transitu jsme se rychle převlíkli a zapadli do místní putyky na polívku a pivo.

Přibližně po hodině jsme se vydali na další cestu, kterou jsme si zpestřili zastávkou na pěkném místě s vodopády, které bylo stvořené k piknikům. Také zde hodovalo několik Srbů, kteří nás po chvíli pozvali k hostině. Mohli jsme tak ochutnat výborné jehněčí, vychlazené srbské pivo a popovídat o úspěších srbských sportovců. Jako výslužku jsme navíc dostali dvě lahvové vína a chleba.

Pokuta za rychlou jízdu

K zajímavé situaci došlo při další přesunu srbskou krajinou. Michal, který právě seděl za volantem, se dopustil dopravního přestupku, když nedbal zákazu odbočení a suveréně strhl řízení podlé své libosti. Tento delikt mu ještě prošel. Na to si postěžoval Honza K., že když on řídil pět minut v Rumunsku a vjel rychle do obce, tak ho hned zkasírovali místní dopraváci. Honza W. znalecky odvětil, že on a Michal ví, co si můžou dovolit. No, Michal to evidentně nevěděl, protože během deseti vteřin vjel do obce rychlostí 65 km/hod..

Na to hladově čekala dvojce místních uniforem a Michala hbitě obměnila výherním ticketem v hodnotě 2500 dinárů. Večer jsme nakonec zakotvili u Vlašinského jezera a postavili stany na místním fotbalovém hřišti. Večer u táboráku mě překvapil Honza W. slovy, že si upálil botu. Myslel jsem si, že si dělá srandu, ovšem upálený jazyk Honzovi boty (sušil je v těsně blízkosti ohně) mě rychle přesvědčil o tom, že Honza tentokrát výjimečně nežertoval.

Užitečné odkazy

Pokračování článku výstupem na Golem Korab

Video z našeho výstupu na Midžur

Výstup na Mytikas na videu

Video z výstupu na Djeravicu

 

 

FAQ – Midžur

Jak náročný je výstup na Midžur?

Výstup na Midžur (2 169 m), nejvyšší horu Srbska, patří mezi středně náročné túry, ale ve srovnání s jinými balkánskými vrcholy (třeba Korabem nebo Olympem) je o dost přístupnější.

Terén je převážně travnatý, místy kamenitý, bez technických pasáží. Nečekají tě žádné řetězy ani exponované úseky, takže z hlediska techniky je výstup jednoduchý a vhodný i pro méně zkušené turisty. Orientace bývá relativně snadná, protože cesta vede otevřenou krajinou s dobrým výhledem, i když značení nemusí být vždy úplně perfektní.

Co může výstup ztížit, je počasí. Oblast Staré planiny je známá silným větrem a rychlými změnami podmínek, takže i jinak nenáročná túra může být nepříjemná, pokud se zhorší viditelnost nebo začne foukat. V zimě nebo mimo sezónu pak obtížnost výrazně roste.

Celkově je tedy Midžur ideální volbou pro ty, kdo chtějí vystoupit na dvoutisícovku bez technických obtíží. Je to spíš delší horská procházka s pěknými výhledy než náročný alpský výstup, ale pořád vyžaduje základní fyzičku a respekt k horským podmínkám.

Je potřeba horský vůdce?

Rozhodně není potřeba. Pokud máte základní fyzickou kondici, nejedná se o obtížnou túru.

Jaké je převýšení a kolik trvá túra?

Nejčastější trasa vede z oblasti Babin Zub v pohoří Stará planina a začíná už poměrně vysoko, což výrazně snižuje celkové převýšení. To se obvykle pohybuje kolem 600 až 800 metrů, takže výstup není tak fyzicky vyčerpávající jako u vyšších hor. Celá túra tam i zpět většinou zabere zhruba 5 až 7 hodin, podle tempa a zvolené varianty.

Úsměv Zlé Kolaty

 

Vystoupit na nejvyšší horu některé z evropských zemí a současně uniknout před civilizací a davy hlučných turistů? Pokud se vydáte do divokých hor Prokletije na hranicích Černé Hory a Albánie, může se i toto zdánlivě zbožné přání stát skutečností. Při výstupu na nejvyšší vrchol Černé Hory, Zlou Kolatu (2534 m n.m.), vás nejdříve čekají hluboké lesy a rozlehlé pastviny, které později vystřídá bloudění ve skalních labyrintech. Svou fyzickou i psychickou připravenost otestujete v prudkých svazích, jejichž náročnost může být znásobená sněhovou pokrývkou. Na závěr na vás čeká odměna v podobě krásného kruhového výhledu do černohorských a albánských dálek.

Putování po Černé Hoře

Zlá Kolata se stala skutečným zlatým hřebem našeho putování po Černé Hoře. Během desetidenní cesty jsme měli možnost navštívit různé přírodní skvosty od malebných vodopádů a průzračných jezer po divoká pohoří a ledové, křišťálově čisté řeky. Černá Hora je rozmanitou zemí plnou protikladů, a to nejen co se týče přírodních podmínek, ale i životní úrovně. Černohorské pobřeží Jaderského moře je poseto moderními letovisky s luxusními hotelovými resorty (na ostrůvek sv. Stefan určený pro milionářkou klientelu se běžný turista ani nedostane).

Naproti tomu v pohoří Prokletije, které se nachází v pohraniční oblasti Černé Hory a Albánie, se téměř zastavil čas. Na rozdíl od známějšího a hojně navštěvovaného pohoří Durmitor, které disponuje kvalitními turistickými službami a infrastrukturou, v Prokletije nenajdete informační centra, vybavené kempy, penziony či snad hotelové komplexy. Za to se však můžete těšit na osamělé toulky v překrásné přírodě a srdečné obyvatele. Rozhodně se jedná o oblast, která potěší každou dobrodružnou náturu.

Údolí Ropojama

Jako výchozí místo k výstupu na Zlou Kolatu si volíme malou vesničku Vusanje situovanou přibližně 4 km od města Gusinje. V obci, ve které žije necelých 900 obyvatel, končí všechny zpevněné cesty, a tak se tu nejeden zbloudilý turista může cítit jako na konci světa. Nutno dodat, že již při dopravě do Vusanje se můžete obohatit o nevšední zážitky. Především pokud do oblasti cestujete od jihu, od hlavního města Podgorica, nevyhnete se úzkým horským silnicím, plných klikatých zatáček.

Netřeba zdůrazňovat, že je v těchto místech vhodné dbát zvýšené opatrnosti. Jakékoliv zaváhání či neopatrnost mohou mít fatální následky. Smutným příkladem je nedávná tragická nehoda, kdy při pádu rumunského autobusu do hluboké rokle zahynulo 18 turistů.

Prameny Alipašimi Izvori

Na cestě mezi Gusinje a Vusanje se můžete těšit na menší brod, jež je vyvěračkou nedalekých pramenů Alipašimi izvori. Alipašimi izvori jsou jednou z přírodních pozoruhodností, které můžete v údolí Ropojama vidět a rozhodně stojí alespoň za krátkou návštěvu. Jedná se o vývěr 25 pramenů, které dohromady vytváří malé průzračné jezero. Voda v něm je doslova ledová. Ani v nejteplejším období roku nepřesahuje teplota vody 6 °C.

Jelikož musíme každý takový vodní tok poctít naší koupelí, neodolali jsme ani tentokrát. Přestože ve vodě nestrávíme více než deset vteřin, jsme odměněni fialovým zbarvením našich končetin a téměř srdeční zástavou. V těsné blízkosti Vusanje se nachází i další dvě přírodní zajímavosti – Oko Skakavice a vodopád Grlje.

Oko Skakavice

Oko Skakavice je další krásnou vývěračkou, která pramení kdesi v hlubinách země, a každého návštěvníka zajisté nadchne působivá hra barev různých odstínů modré a zelené. Vzhledem k silnějšímu proudu a chladnému lesnímu vzduchu jsme od otužování pro jednou upustili a spokojili se s focením z bezpečí břehu. O dva kilometry dále po proudu řeky Skakavice jsme na vodní radovánky neměli už ani pomyšlení. Vodní tok zde končí svou nedlouhou pouť nad zemským povrchem 30 metrovým vodopádem Grlje. S respektem sledujeme mizející masu vody kdesi v hlubinách. Je to skutečně velkolépá podívaná.

Vesnička Vusanje

Skutečnost, že se Vusanje nachází v těsné blízkosti albánských hranic, se promítá i do složení místního obyvatelstva. Žijí zde lidé albánské i černohorské národnosti, muslimské víry i pravoslavného křesťanského vyznání. Návštěvník se může těšit na malebnou scenérii, ve které kostely, mešity i domy vesničanů téměř idylicky splývají s okolním horským prostředím. Po příjezdu do Vusanje musí naše výprava vyřešit prvořadou otázku, kde a jak přenocovat. Nadšenci, cestující na vlastní pěst bez úvazku k vlastnímu vozidlu, mohou zvolit v celku snadné řešení.

Vydají se po značené cestě vzhůru směrem výstupu na Kolatu, párkrát si hodí kamenem po rozzuřeném psíkovi nevelkého vzrůstu, až dorazí po dvou až třech kilometrech lesní pasáže na některou z luk, kde jsou ke stanování ideální podmínky. Větší dilema však nastává, pokud jste přijeli vlastním či vypůjčeným vozem, jak tomu bylo i v případě naší jihomoravské výpravy. Vusanje je kopcovitá vesnice s úzkými cestami a prakticky bez míst, kde by bylo možné pohodlně zakempovat u zaparkovaného auta.

Kemp Uykan

Původně chceme s naším Transitem pokračovat až do horské osady Zarunica. Zpevněná a alespoň jen trochu sjízdná cesta však končí okamžitě v lese za vesnickou zástavbou, takže další jízda je naprosto vyloučena. Šikovné řešení se však vždy najde. Nebojte se navázat kontakt s místními. Pokud jim projevíte dostatek respektu a úcty, rádi vám otevřou své dveře. V našem případě se tedy jedná o bránu na dvůr rodinného domu. Za celkový poplatek 10 euro rázem získáváme místo pro stanování pro 8 lidí, hlídané parkoviště pro náš Ford Transit a neomezený přístup k vodě.

Navíc se můžeme blíže seznámit s myšlením a způsobem života domorodců. Majitel domu a okolního pozemku, asi padesátiletý Albánec Uykan, je člověkem, který slovy neplýtvá, přesto jde o velmi příjemného a ochotného společníka. Vzájemná komunikace je možná díky určité blízkosti češtiny a černohorštiny a oboustranně hojně využívané znakové řeči. Uykan nám vypráví o svém zdroji obživy. Každý den za svítání vyráží na dvanáctihodinovou šichtu, na které pomáhá při stavbě domů v okolí. Za pomoci dalších lidí z vesnice se mu také podařilo vybudovat pěkný dvougenerační dům, ve kterém žije se svou matkou, svou druhou (o dvacet let mladší) ženou a ročním synem. O tom, že v okolních horách se nelíbí jen dobrodružství chtivým cizincům, naznačuje Uykan, když nám výmluvnými gesty a lišáckým úsměvem vysvětluje, že syna zplodil právě při toulkách pohořím.

Výstup na Zlou Kolatu

Další den ráno v pět hodin vyrážíme se svítáním na výstup na Zlou Kolatu. Vusanje se nachází v nadmořské výšce 1060 m n.m., čeká nás tedy přibližně 1500 metrů převýšení. Od počátku se při stoupání lesní cestou snažíme držet vcelku dobrého značení cesty (červeno-bílá kolečka nebo šipky), přesto se nám však na jednom trochu zmateně označeném rozcestníku podaří špatně odbočit. Když asi 15 minut nenarážíme na žádné značení, padne, jak se později ukáže, správné rozhodnutí se vrátit. Při přechodu jedné z pastvin nás trochu vyleká čerstvá zdechlina krávy (pravděpodobně dílo některé z místních šelem).

Po návratu k rozcestníku, kde jsme chybně odbočili, se vydáváme po druhé, správné cestě, což okamžitě potvrzují znovunalezené turistické značky. Vedou nás vzhůru lesem, přes rozvetlé louky, až přicházíme ke skalnímu labyrintu, kde značku opět ztrácíme, a bloudíme zde dobrou půl hodinu. Jak později zjišťujeme, značku jsme mylně hledali ve skalách. Správně se musíme držet trasy táhnoucí se podél skal, která nás po chvíli dovede do sedla zvaného Cafa e Borit. To je oázou zeleně a mimochodem i skvělým místem pro odpočinek či případné stanování. Rozlehlé travnaté prostory jsou zde obklopeny vysokými skalami, které okolí chrání před větrem.

Ze sedla Cafa a Borit na Cafa e Preslopit

Podle údajů na rozcestníku je to od Cafa e Borit na vrchol Zlé Kolaty tři hodiny. Pokračujeme tedy k dalšímu sedlu Cafa e Preslopit a charakter krajiny se začíná postupně měnit. Po obou stranách cesty nám společnost dělají vysoké skalní hřebeny a díky dlouhé a tuhé zimě nahrazuje už od nadmořské výšky přibližně 1800 m n.m. travnatý podklad sněhový koberec. Po sněhových polích se dostáváme až do sedla Cafa e Preslopit, kde odpočíváme a doplňujeme energetické zásoby před nejtěžší částí výstupu. Čeká nás totiž další sněhová pasáž, tentokrát však již ve svahu s výrazným sklonem.

Zledovatělým svahem do sedla

Vybíráme nejvhodnější trasu do sedla mezi vrcholy Dobrá a Zlá Kolata a bez stoupacích želez opatrně postupujeme po zmrzlém sněhovém korytu vzhůru do sedla. Opravdu větší riziko však hrozí snad jen při závěrečném asi třicetimetrovém úseku, kde už sklon svahu přechází do úhlu téměř 60 stupňů. To v kombinaci s ledovatělým sněhem znamená, že se zrovna nejedná o procházku rozkvetlým sadem. Absence ledovcového vybavení vyžaduje maximální koncentraci na každý krok.

Vrchol Zlé Kolaty

Abychom se ze sedla mezi vrcholy Zlé Kolaty a Dobré Kolaty dostali na vyšší „zlé“ dvojče, musíme ještě překonat další strmou sněhovou pasáž. U toho se i dobře trénovaný vysokohorský turista pořádně zadýchá. Námahu už tak náročného sklonu kopce zvyšuje ještě hluboký sníh, pozůstatek letošní dlouhé zimy s vydatnými srážkovými příděly. Po zdolání sněhového pole se na nás již směje vrchol Zlé Kolaty, ke kterému nás ještě čeká pár desítek výškových metrů snadného lezení.

Na nejvyšší bod Černé Hory (2534 m n. m.) přicházíme za krásného slunečného počasí, díky čemuž se můžeme kochat parádními výhledy na všechny světové strany. Výstup se skutečně podařil po všech stránkách a díky skvělé viditelnosti si na vrcholu vychutnáváme výhledy po celém pohoří. Po zdárném sestupu zpět do Vusanje můžeme spokojeně konstatovat, že Zla Kolata má skutečně krásný úsměv. Její špatnou náladu jsme naštěstí neměli možnost poznat.

 

Naše zkušenost s výstupem

Není asi překvapením, že nejvhodnějším obdobím pro výstup na Zlou Kolatu jsou letní měsíce. V červnu, kdy výstup podnikla i naše parta, můžete očekávat ve vyšších polohách vcelku značné množství sněhu (v závislosti na předcházející zimě). Z tohoto důvodu se jeví jako schůdnější měsíce červenec a srpen. V tuto dobu je však zase větší riziko bouřek. V září se vyhnete sněhovým polím a sníží se i riziko, že vás v horách zastihnou blesky. S ohledem na kratší den však musíte počítat se skutečností, že na svůj výstup budete mít méně hodin denního světla.

Obtížnost výstupu

Naprostou nezbytností je jistota dobré předpovědi počasí. Za pěkného dne je horská tůra skvělým zážitkem. Za špatných podmínek, tj. déšť, mlha, bouřky, se však může jednat o velmi rizikovou záležitost, která se následně změní v boj o holý život. Po cestě nenajdete žádné útulny nebo horské chaty. V oblasti nefunguje horská služba, která by v případě nouze mohla okamžitě přispěchat na pomoc. Navíc ani se nemůžete spolehnout ani kvalitu telefonního signálu v případě nouze. Na závěr lze každopádně konstatovat, že pokud disponujete nižším finančním rozpočtem a chcete se v osamění toulat ve vysokých horách, pohoří Prokletije by mohlo naplnit všechny vaše představy.

Doporučená výbava

Co se týče výbavy, tak si vystačíte s:

• kvalitními pohorkami
• dostatečným oblečením, které vás ochrání před případným deštěm nebo změnou teplotních podmínek
• helmou
• a turistickými holemi.
• pokud se o výstup chcete pokoušet v období, kdy lze na svazích očekávat sněhovou pokrývku, zvažte použití maček a cepínu. Stoupací železa vám výrazně usnadní výstup v prudších svazích. Dá se to však zvládnout vcelku bez problémů i bez nich.

Hoverla, nacházející se v pohoří Čornohora, je s 2061 m nadmořské výšky nejvyšším vrcholem Ukrajiny. Ještě v roce 1938 byla součástí československo – polské pohraniční zóny. Možná i z tohoto důvodu je celá oblast mezi českými turisty velmi oblíbená a hojně navštěvovaná. Krásy zdejší krajiny charakterizují bukovo-smrkové lesy, které jsou v nejvyšších polohách postupně nahrazeny klečí a travnatým porostem. My jsme se na Hoverlu vydali koncem srpna 2016, v rámci našeho cestování přes Rumunsko, Moldavsko a Ukrajinu.

Asertivní komunikace

Náš modrý Tranzit  se blíží k závoře, za kterou se musíme dostat, pokud chceme dále pokračovat k hotelu Zaroslyak. Padesátník s knírkem se tváří jako velký kápo, labužnicky pokuřuje a v klidu pozoruje naše stojící vozidlo. Jelikož se delší dobu nic neděje, stahuje Honza W. okýnko u řidiče. To je pro tohoto místního šéfika impulsem, aby konečně přistoupil k jednání. Michal se s tím ovšem nepáře: “Što ty potrebuješ?”, táže se ho se sebevědomým výrazem.

Lingvista Michal

Zde je třeba podotknout, že Michal je expertem na všechny slovanské jazyky. Každoročně nás překvapuje svými lingvistickými znalostmi i vynalézavostí, s jakou je schopen komunikovat s obyvateli jakékoliv východoevropské země. Jazyk, který používá, by se dal charakterizovat jako takové “slovanské esperanto”. Ve větě vždy použije nějaké slovíčko z místního jazyka, které pohotově doplňuje českými, ale ještě častěji slovenskými výrazy (je přece známo, že “slovenčině” rozumí cizinci více než češtině).

A když už se mu nedostává vhodného slova, pomůže si zvířecím zvukem. I tentokrát mu bylo porozuměno. Kníratému bossovi se možná nelíbil jen jeho tón nebo volba slov, každopádně vypadá trochu podrážděně. Odkazuje nás do turistického stánku, kde je třeba uhradit poplatek 20 hřiven za vjezd do karpatské rezervace. Po jeho zaplacení nám však již nic nebrání v pokračování k hotelu Zaroslyak, které je výchozím místem k výstupu na nejvyšší horu Ukrajiny – Hoverlu.

Pokračovat ve čtení „Davový výšlap na Hoverlu 2016“

Najít v deštivém pohoří Fagaraš “suché okno” v podobě pěkných slunečních dní není jednoduché. Sami jsme se o tom přesvědčili v červnu 2014, kdy jsme při cestování po Rumunsku marně vyhlíželi příznivou předpověď, která by nám umožnila výstup na nejvyšší vrchol Moldoveanu. Nakonec jsme tehdy za husté mlhy a deště alespoň vystoupali od jezera Balea na nedaleký  dvouapůltisícový vrchol Buteanu. Dlouhá celodenní túra na Moldoveanu však tehdy nepřipadala v úvahu. Když jsme se sem po více než dvou letech v srpnu 2016 vraceli, věřili jsme v příznivější podmínky. Srpen a začátek září jsou totiž ve Fagaraši nejsušší částí roku, což však rozhodně neznamená, že zde neprší.

Příjezd k jezeru Balea

Po našem odpoledním příjezdu k jezeru Balea začíná opět hustě pršet. Schováni před dešťovými kapkami pozorujeme s kyselými výrazy na kost promoklé závodníky, kteří se toho dne účastnili horského maratonu po Fagaraši. Následující dvě hodiny trávíme v horském hotelu při polívce ve společnosti staršího Rumuna a jeho dvou dcer, které nám nabídly místo u jejich stolu. Jejich otec se toho dne účastnil horského závodu a dcery měl jako svůj doprovod. Jedna z nich pracuje již mnoho let v Londýně v galerii, zatímco druhá se měla chystat na Nový Zéland. S angličtinou tedy není problém. K večeru se jako mávnutím proutku zcela mění počasí. Po roztrhání oblačnosti se vyjasňuje a za krásného západu slunce stavíme Liborův obří stan pro šest lidí, což přesně odpovídá našemu počtu. Budíček máme nastavený tak, abychom v pět ráno vyrazili.

Dračí okno

Po probuzení nás vítá obloha plná hvězd s lehkým oparem nad hřebenem Fagaraše. Vydrží dnes pěkné počasí celý den? Ještě netušíme, jak moc ho budeme potřebovat. Za svitu čelovek vyrážíme něco po páté hodině, a to rovnou ostrým stoupáním s převýšením tři sta metrů na hřeben Fagaraše.

Následuje mírné klesání okolo jezera Capra (dostáváme se k němu zhruba po hodině od zahájení výstupu), což představuje odpočinkovou pasáž před strmým sestupem do doliny Fundul Caprei. Především na těchto strmějších úsecích je znát, že byly předchozí den řádně pokropeny vodou. Opatrnost je nutná na každém kroku. Dolinu rychle probíháme a opět se potýkáme s blátem při stoupání ke skalnímu výklenku Dračí okno v sedle Portita Arpasului.

Svačinka a …. na paloučku

Trasa se nyní stáčí doprava a následuje krátká ostřejší pasáž zajištěná řetězy. Nejedná se však o nic extra složitého nebo nebezpečného, alespoň za daných podmínek. Celkem dlouho se pohybujeme mimo dosah slunečních paprsků. Jakmile se dostáváme k pěknému travnatému svahu, který je navíc sluncem hezky vyhříván, využíváme tohoto místa k odpočinku a ke svačení. Honza W navíc i k vykonání velké potřeby, k čemuž si vybírá parádní plácek tak, abychom na něho všichni dobře viděli. Samozřejmě se to neobchází bez patřičných komentářů. Inu, není dobrého výletu bez veselé “hnědé” anekdoty s Honzou.

Pokračovat ve čtení „Dlouhý den na Moldoveanu 2016“

Prodloužený zářijový víkend a příznivá předpověď počasí? Ideální příležitost, jak parádně uzavřít letní sezonu v horách. Výstup na lichtenštejnský Grauspitz jsme s kamarádem Vikingem naplánovali na září, bohužel litoměřický dopravní policista nakonec nedostal na naplánovaný termín volno v práci. Nakonec se tento fakt ukázal jako větší komplikace, než se čekalo.

S dalšími parťáky do hor Michalem a Pepou jsme dlouho marně sháněli čtvrtého do party. Až na poslední chvíli domluvil Michal typana, kterému se říká Vibr. Domluvený odjezd z parkoviště u obchodního domu Tesco se očekávaně posunul z 15.hodiny na 16:00. Vibr se totiž ještě na rychlo během pátku přesouval z jižních Čech do Brna, což se v kombinaci s balením vercajku a přesunem na parkoviště ukázalo jako časově náročná záležitost.

Prohlídka Salzburgu

Protože jsme nechtěli zdlouhavý přesun až do švýcarské obce Jenins zbytečně hrotit na jeden zátah, rozhodli jsme se pátek využít k ukrojení části trasy a přenocování “na divoko” někde poblíž města Mozartova města Salzburg. Velkou část přejezdu Rakouskem poměrně hustě pršelo. Poslední hodinu cesty se naštěstí počasí umoudřilo a my tak mohli s klidnou myslí hledat plácek, kde bychom si postavili stany. Až nečekaně snadno se nám podařilo najít pastvinu v blízkosti zemědělských stavení a mohli tak načerpat potřebné síly na další den. Sobotní ráno a dopoledne jsme strávili prohlídkou Salzburgu, ve kterém zrovna probíhal Octoberfest. Zbytek dne byl určený k přejezdu až do “základního tábora” ve vesničce Jenins.

Vibrův medailonek

“Za svou řidičskou kariéru jsem měl tak 15 nehod.”, lakonicky konstatuje Vibr své statistické údaje. Před chvílí jsem se dozvěděl, že je aktuálně bez řidičáku, a doplňující informace na sebe nenechají čekat. Michal se otáčí z předního sedadla a vzpomíná, jak kdysi navštívil našeho jiného společného kamaráda Filipa, který po jedné z jízd s Vibrem utrpěl šok a dočasně přišel o řeč. Jak se dovídám, zapojili tehdy za Filipovu stodvacítku přetížený vozík, který se na ně během jízdy z kopce převrátil a nakonec skončili ve struze. “A jooo… noo, tak to ani nepočítám. To bylo takový nic..” snižuje závažnost tohoto karambolu Vibr.

Nestačím se divit. Zvlášť, když z Vibra padá jedna perla za druhou. “Tak nejtěžší bouračka…. No, asi když jsem ve stošedesáti přepůlil u Šumic strom. Já mám prostě rád rychlou jízdu. Můj sen je mít jednou Porsche. Ale já bych ho stejně rozbil. A ono to tak i nakonec dopadne.” Tak tohodle šílence, jehož zásadou je nepoužívat bezpečnostní pásy, bych na silnici fakt potkat nechtěl. Hlavně doufám, že až jednou bude toho „Poršáka“ rozbíjet, tak to neodskáče jakákoliv jiná nevinná bytost.

Pokračovat ve čtení „Zářijový výšlap na Grauspitz – Lichtenštejnsko 2015“

Elbrus (5 642 m) je nejvyšší horou Evropy a oblíbeným cílem alpinistů. Výstup na Elbrus nevyžaduje technické lezení, ale je fyzicky náročný a vyžaduje dobrou aklimatizaci. Nadmořská výška v kombinaci s mizerným počasím dokáže přetvořit zdánlivě neškodný dvojbochánek v dvouhlavou saň lačnící po lidských životech. Ne všichni získají vlastní vrcholovou fotografii. A každoročně bohužel dochází i k tragickým nehodám.

Nám se podařilo dosáhnout vrcholu bez vážnější újmy na zdraví. Vděčit můžeme jednak štěstí na perfektní počasí, jednak flexibilitě v organizaci výpravy, kdy jsme kvalitnější aklimatizaci obětovali právě dokonalé předpovědi počasí. Zpětně to hodnotím jako velmi dobré rozhodnutí, protože jsme si pobyt ve vysoké nadmořské výšce užili kompletně za sluníčka a vyhnuli si hrozivým bouřkám, které děsily stanující horaly na Elbrusu hned následující noc po našem odchodu.

Na Kavkaz jsme vyrazili ve středu 28.6.2017 autobusem Student Agency z Brna do Vídně, odkud jsme s přestupem v Istanbulu letěli do Minerálních Vod. Zde jsme měli domluvený transport zajištěný majitelem kempu Saklya – Osmanem Apsuvaevem. Samotný přesun z letiště do kempu u vesnice Elbrus si zaslouží alespoň pár vět…

29.6. čtvrtek

Transport z letiště Minerální Vody

S Osmanem jsem se na transportu z letiště domlouval řadu měsíců přes emailovou komunikaci. Byl jsem nucen používat svou chabou ruštinu a azbuku, ale nakonec jsme se nějak domluvili. A to i na celkové ceně 4000 rublů (1680,- dle tehdejšího kurzu). Po příletu na letiště a byrokratických procedurách mě nejdříve potěšilo, když jsem uviděl naše zavazadla na jezdícím páse. Vyšel jsem z odletové haly, před kterou postávalo několik taxikářů. Jeden z nich mě oslovil, ale odrazil jsem ho s tím, že čekám na Osmana. Okamžitě přiskočil starší chlápek, který mi v pase ukazoval, že se jmenuje Osman Apsuvaev. Tak snadné setkání jsem si nepředstavoval ani ve snu.

Dramatická jízda

Osman si nás naložil do svého 8-místného Volkswagenu (já měl to „štěstí“, že si mě usadil na místo spolujezdce) a už jsme frčeli směr Kavkaz. Ze začátku cesta ubíhala v pohodě – snažil jsem se v ruštině s Osmanem využít to maximum, který jsem se během půl roku naučil. A tak jsem se dozvěděl něco o jeho rodině. Prý má moc krásnou dceru Karinu, která pracuje v bance a je stále svobodná. A syna, který je na tom obdobně – co se týče rodinného stavu).

Osman dále vychválil svůj špičkový kemp, ve kterém je teplá sprcha, jeho žena Ludmila báječně vaří a on sám je sportovec – bývalý vynikající atlet. Mimo jiné se prezentoval jako skvělý muzikant a jako velmi inteligentní člověk. To už jsem vybuchl smíchy. Na to Osman s úsměvem reagoval, že se člověk musí pochválit sám, protože to za něho nikdo neudělá. Následovala kontrola při vjezdu do Kabardsko-Balkarské republiky, po jejímž absolvování se Osmanův styl řízení pozoruhodně změnil. Průměrná rychlost jízdy se dle mého odhadu zvýšila cca o 30-40 km/h, což by ani tak nevadilo, jen Osman začal být viditelně unavený. On to nebyl ani žádný div, když musel být celou noc vzhůru a navíc téměř celou dobu řídil.

Unavený řidič

Osman se snažil udržet v bdělém stavu tak, že zběsile kroutil hlavou. Vypadalo to docela děsivě… Nejsem fanoušek sledování hororů, ale myslím, že něco podobného jsem viděl v ukázce filmu Vymítač ďábla, kdy se Satanem posedlé holčičce točila hlava o 360 stupňů. Je pravda, že tak extrémního rozsahu Osman nedosahoval, rychlost točení se však zvyšovala, zatímco intervaly mezi jednotlivým točením se zkracovaly.

Strašně se mi chtělo spát, ale za této situace to nebylo možné. Aby toho nebylo málo, tak jsme se dostali do horských serpentin, ve kterých to Osman drtil s plynovým pedálem na podlaze. Pak náhle pravil, že už svítá, na což jsem přikývl. To byla nejspíš chyba, protože to našeho řidiče povzbudilo k vypnutí světel a my jeli téměř potmě. Nechybělo málo a mohli jsme posnídat hovězí. Z ničeho nic se na naší straně vozovky objevila stojící kráva, na kterou se náš tranzit divoce řítil. Stačil jsem na Osmana zařvat: „Pozor!!!!“ ten strhl řízení doleva a na poslední chvíli jsme se krávě vyhnuli. Osman mi pak říkal, že zvíře viděl, ale zrovna dvakrát jsem mu nevěřil. Potom už nemohli spát ani kluci, naštěstí jsme do kempu dojeli v pořádku.

Pokračovat ve čtení „Výstup na Elbrus 2017“