Syna Adámka baví lézt na horské vrcholy. Nebudu zastírat, že jsem za to rád. Poprvé jsem ho vzal v jeho pěti letech na Velkou Čantoryji (995 m n. m.) ve Slezských Beskydech. Už tehdy to bylo naprosto v pohodě a šlapal bez nucení, vztekání nebo přemlouvání. Od té doby jsme prošli pár túr v Jesenikách, Krkonoších nebo na Šumavě.
Teď je mu deset a dvouměsíční prázdniny jsou dlouhé. Kamarádi jsou pryč nebo u počítače. Tak přicházím s návrhem, že vyrazíme na pánskou jízdu do Tater. Adámek nadšeně souhlasí.
Původně mám v plánu výstup na nejvyšší vrchol Západních Tater, Bystrou. Zprávy o útocích medvědů se však množí a Bystrá leží zrovna v oblasti, která není příliš frekventovaná. Na jednu stranu fajn, na druhou stranu je tak případné setkání s huňáčem mnohem rizikovější. Nakonec se rozhoduju plán změnit. Vyrazíme do Vysokých Tater, kde je turistů výrazně více a výstup tak bude bezpečnější. Vybírám Kôprovský štít (2 363 m n. m.), na který vede značená trasa a kde jsem navíc sám dosud nebyl.
Kombajn nebo buldozer?
Akci máme původně naplánovanou na druhou polovinu srpna, od čtvrtka do neděle. Předpověď počasí však na tento čas ukazuje příchod studené fronty, tak raději termín posouvám na dřívěji – od soboty do úterý.
Den před odjezdem plníme krosny kempingovým vybavením a v sobotu ráno odcházíme s plnou polní na zastávku autobusu. Při nástupu do linky 108 nepočítám s tím, že je ulička v autobuse příliš úzká na to, abych jí prošel s krosnou na zádech. Takže jedu jak kombajn (nebo spíš buldozer?) a kosím sedadla – a občas i nebohé cestující –, než se definitivně na jednom užším místě seknu a krosna musí dolů. Projít nemůže ani Adámek, který jde za mnou. Hned mu pomáhám a krosny nakonec umísťujeme do volného prostoru uprostřed autobusu.
Nebylo-by ještě cappuccinko?
Cesta dál probíhá v pohodě a ze Zvonařky přecházíme na vlakové nádraží, kde nás čeká asi půlhodinové čekání. Během něho ke mně přichází drobnější starší týpek s prosbou o pár drobných. Bezelstně a na férovku říká, že ho dnes pustili z vězení a chce jet do Prahy. Ukazuje lístek a dodává, že by se chtěl najíst a koupit si pivo.
Přicházím s – podle mě lepší – nabídkou. Peníze mu nedám, ale můžu mu koupit něco k snídani. Nadšeně souhlasí a dodává, jestli by nemohlo být ještě cappuccino. Zase ho nechci rozmazlovat, takže mu v klidu říkám, že o to už bude muset poprosit někoho jiného.
Jdeme k protějšímu okýnku pekárny, kde si týpek vybírá kousek pizzy a okamžitě se do ní s velkou chutí zakusuje. S vděčností děkuje a já jsem rád, že jsem ho neodbyl. I za to, že místo peněz, za které by mohl koupit alkohol, ode mě dostal něco k jídlu.
Poprvé v 1. třídě
Po chvilce vidíme na tabuli nástupiště, ze kterého nám pojede spoj do Bratislavy, tak se na něj přesouváme. Kvůli pohodlí během dlouhé jízdy jsem koupil jízdenky do první třídy. Bude to vůbec moje první zkušenost s cestováním v této části vlaku.
Ve vagonu je opravdu hodně místa. Jen spoj z Budapešti do Prahy nejezdí úplně načas a na slovenské straně na jednom místě zastavujeme. Zpoždění se nakonec protahuje až na 40 minut a nám tak ujíždí navazující spoj do Tater. Musím proto kupovat nové místenky do následujícího spoje. Jízdenky zůstávají v platnosti.
Teď nás čekají více než čtyři hodiny jízdy vlakem přes velkou část Slovenska. Adámek čte knížky, které si s sebou veze, a přečtené stránky přibývají po desítkách. Svačina dochází, tak se vydáváme na exkurzi do jídelního vozu. Stará se o nás velmi příjemný číšník, který Adámkovi přináší smažák s hranolkama a mně malý dezert.
Bez peněz na Slovensko nelez
Konečně přijíždíme do Tatranské Štrby, kde z vlakového nádraží pokračujeme do místního kempu. Adámka tíží těžká krosna a je na něm vidět, že už by nejradši byl v kempu. Když docházíme na recepci, dozvídáme se nepříjemnou zprávu, že se dá platit pouze v hotovosti. Jako starý mazák jsem si s sebou samozřejmě nevzal žádná eura, takže teď dávám do zástavy svou občanku a jdeme si do kempu postavit stan. Dluh uhradím, jakmile se mi podaří vybrat hotovost z bankomatu.
Hned poté vyrážíme do místního obchodu nakoupit potraviny na následující den a ve vedlejší restauraci chceme povečeřet. Jenže opět české karty nefungují. Takže směřujeme do koliby u nádraží. Volba je to skvělá, protože jak obsluha ve folklorním stylu, tak jídlo jsou na prvotřídní úrovni.
Maďarský večer
Po návratu z večeře dáváme sprchu v kempu a zalézáme do stanu. Zatímco je Adámek během chvilky tuhej, mně se nedaří usnout. Je to z velké části zásluha Maďarů kempujících vedle nás, kteří se až do půlnoci hlasitě baví a smějí. Po mé žádosti je na chvíli klid, který trvá přibližně deset minut. Není to poprvé, co se před výstupem pořádně nevyspím. Ze zkušenosti vím, že se po chvilce chůze tělo adaptuje a je to v pohodě.
Vzhůru na Kôprovský štít
Ráno s Adámkem v klidu posnídáme a v 6:50 nám jede zubačka na Štrbské pleso. Odsud o půl osmé vyrážíme z nadmořské výšky 1 350 m n. m. Počasí je skvělé a mělo by vydržet po celý den. Proto nastavujeme pohodové tempo a v úvodu není na trase ani příliš mnoho lidí.
Asi po hodině se dostáváme k Popradskému plesu (1 494 m n. m.), kde dáváme první větší pauzu a svačinu. Dále pokračujeme lesem po společné výstupové trase na Rysy. Adámek si po chvilce začíná stěžovat, že ho bolí břicho, tak zastavujeme. Aspoň se vyčůrá, ale břicho pobolívá dál.
Pokračovat ve výstupu však může, takže pomalu nabíráme výškové metry. Dostáváme se do pásma kosodřeviny, kde nám občas námahu zpestřuje horský potůček. A především se před námi konečně otevírají výhledy na velkolepé tatranské štíty.
Najednou mi Adámek hlásí, že břicho už ho nebolí. Místo toho je to teď ucho. Přisuzuju to nadmořské výšce a nic s tím stejně nenadělám. Na dalším rozcestí se od nás oddělují turisté stoupající k Chatě pod Rysmi a my teď v náročnějším terénu občas využíváme i ruce.
Okolo Velkého Hincova plesa na vrchol
Konečně se dostáváme ke krásnému Velkému Hincovu plesu (1 946 m n. m.). Kôprovský štít zde máme jako na dlani. Ukazuju Adámkovi klikaté stoupání s tím, že ho teď čeká nejnáročnější část výstupu.
Nakonec stoupání do Vyšného Kôprovského sedla zvládáme bez problémů (2 148 m n. m.). Adámek si na chvíli lehá do polohy nebožtíka a já pozoruju roj turistů okolo. Zajímavé je, že převažují Poláci, kterých je tu mnohem více než Slováků.
Teď už jen překonat závěrečné stoupání na vrchol. I když z dálky vypadalo poměrně mírně, nakonec si taky docela mákneme. Nejdříve máme jako předkrm Kôprovské plece (2 312 m n. m.), ze kterých trochu scházíme, a závěrečný výšvih nás vede na hlavní cíl dnešního dne.
Terén je zde už trochu náročnější. Musíme se přidržovat rukama a jít s větší opatrností. Závěrečné metry po skále Adámek vyběhne jak kamzík a spokojeně na mě mává z vrcholu Kôprovského štítu (2 363 m n. m.).
Dlouhý sestup
Za chvíli si společně necháváme udělat vrcholovou fotku a po chvilce opatrně míříme dolů. Trošku mám strach, aby Adámek při sestupu neškobrtl, ale jde mu to skvěle a za Kôprovskými plecemi už je terén snazší.
Jen nás teď čeká nekonečné klesání. Daří se nám však sestupovat rychle a za chvíli jsme opět u Velkého Hincova plesa. Zde doplňujeme vodu a pozorujeme zblízka kamzíky, kterým jsme úplně šumák.
Další dlouhé klesání končí až u Popradského plesa. Zde dojídáme zbytek svačiny. Konec se zdá být už blízko, jenže ten poslední úsek na Štrbské pleso je doslova nekonečný. Na Adámka padá první větší krize a je vidět, že už by to měl nejradši za sebou. Naprosto ho chápu, protože už bych si taky rád sednul do nějakýho podniku a vyzul pohorky.
Zasloužená hostina
Když konečně vycházíme z lesa na silnici ve Štrbském plese, máme v nohách 20 kilometrů v horském terénu. Jsem na Adámka hrdej, že to tak parádně zvládl, a hned mu to říkám.
Chvíli si sedáme na mez a já dělám čistku odpadků, které se během dne nashromáždily v batohu. Po cestě do centra Štrbského plesa ještě ve stáncích kupujeme suvenýry a dárky domů.
No a vytoužená restaurace je konečně tady. Co jsme během osmihodinové túry spálili, okamžitě dáváme zpět během necelých třiceti minut. Ale dobré jídlo je po náročném výstupu ta nejlepší odměna.
Zatracená Anglie
Zubačkou se vracíme do Tatranské Štrby. V kempu si dopřáváme pořádnou sprchu – dnes výjimečně každý na svůj žeton. Adámek spokojeně vytuhne u knížky a já si ještě chvíli povídám s Angličany kempujícími vedle nás.
Jsou to kámoši, kterým je odhadem něco přes třicet. Dávají si půl roku na cestování po Evropě v dodávce, která je podomácku předělaná na karavan. Nadávají na Anglii – na místní počasí i na to, jak země funguje. Jeden žije v Austrálii a druhej na Filipínách.
Ptám se toho sdílnějšího, co dělal před cestováním. Moc se mu do odpovědi nechce, ale nakonec z něho vyleze, že pracoval v byznysu, konkrétně v gamblingu. Na detaily se ho radši neptám. Gambling je podle mě čistý zlo.
Regenerační den a setkání se Sveťem
Další den nechávám jako odpočinkový a vyrážíme s Adámkem do Popradu do aquaparku. Po tak náročném výkonu je třeba dopřát nějakou vysloveně dětskou zábavu.
Navíc jsem v kontaktu se Sveťem Lackem. Bývalý instruktor horolezectví nás v minulosti provedl výstupy na Gerlachovský štít nebo Vysokou a byly to velké zážitky, ze kterých já sám těžím doteď. Už jsem ho mnoho let neviděl, tak jsem na něj zvědavý.
Čeká na nás u vlakového nádraží, ke kterému dorážíme z aquaparku s asi pětiminutovým zpožděním. Sveťa nejde přehlédnout. Bílý plnovous a typická grimasa. Své kolo, které snad nemá ani přehazovačku, si poctivě zamyká.
Nakonec ale sedáme do parku na lavičku. Ptám se ho na všechno možné, hlavně co se týče horolezectví a jeho současných aktivit. Všímám si, že s věkem působí hodně vyklidněně. Už to není takovej živel jako při našich výstupech, kdy na skále zpíval, jódloval a připíjel si kořalkou.
Knížka bohužel nebude
Snažím se ho přesvědčit, aby sepsal svůj životní příběh do knihy, ale nechce. Bojí se, že by mu v horolezecké komunitě záviděli.
Těch 40 minut ubíhá velmi rychle a už se musíme se Sveťem rozloučit. Je vidět, že je rád, že na něj bývalí učedníci myslí a chtějí s ním udržovat kontakt. Snad se s ním ještě někdy osobně potkám.
Odbornice na českou pop music
Cesta na Štrbské pleso se táhne velmi dlouho a snad ještě delší je přestup na zubačku do Tatranské Štrby. Hlavně kvůli starší paní, která sedí naproti a spouští na mě svůj nezastavitelný kulomet slov.
Rozumím přibližně každému druhému slovu a jen vím, že téma se točí okolo české hudební scény 70. a 80. let, protože ve vodopádu slov identifikuju jména jako Gott, Špinarová, Zagorová nebo Lucie Bílá.
S velkou nadějí na ukončení tohoto utrpení vystupujeme v Tatranské Štrbě, jenže paní se nás drží zuby nehty. Už mám strach, že s náma půjde až do kempu, ale nakonec se z ničeho nic loučí a otáčí. S Adámkem se tak můžeme v klidu najíst v kolibě.
Domů přes celé Slovensko
Druhý den se přepravujeme zpět přes celé Slovensko domů. Cesta je opět pohodová. Oba s Adámkem čteme, jíme a já se hodně dívám z okna na nádhernou slovenskou horskou krajinu.
Při cestě z Bratislavy do Brna sedíme vedle dvou Australanek. Když zapojuji nabíječku svého mobilu do adaptéru, paní z ničeho nic anglicky říká: „Rádo se stalo.“ Myslí to však s nadsázkou a humorem a já můžu nerušeně nabíjet dál. Adaptér je totiž jejíž, což jsem samozřejmě netušil.
Během rozhovoru se dozvídám, že je to učitelka v důchodu, která s kamarádkou cestuje po Evropě. Měly zaplacenou plavbu po Dunaji, jenže je málo vody, takže ji musely ukončit dříve. A teď cestují vlakem do Prahy.
Do Brna už cesta utíká rychle a zanedlouho jsme konečně doma v Pohořelicích, kde se můžeme přivítat s holkama a Chillinkem. Všude dobře, doma nejlíp!
Podobné výstupy ve Vysokých Tatrách
Výstup na Kežmarský a Huncovský štít
Výstup na Pyšný štít a Baranie rohy
Video z výstupu na Kôprovský štít
FAQ – Kôprovský štít
Jak náročný je výstup na Kôprovský štít?
Výstup na Kôprovský štít patří mezi náročnější celodenní túry ve Vysokých Tatrách, ale jeho výhodou je, že nevyžaduje horolezecké dovednosti. Trasa vede po značeném turistickém chodníku a za dobrých letních podmínek ji zvládne fyzicky zdatný turista, který má zkušenosti s delšími horskými túrami.
Největší náročnost spočívá především v délce trasy a převýšení přes 1 000 metrů. Závěrečný úsek z Vyšného Kôprovského sedla vede kamenitým a místy suťovým terénem, takže je potřeba jistý krok a zvýšená opatrnost hlavně při sestupu. Za mokra, mlhy nebo námrazy se obtížnost výrazně zvyšuje.
Je potřeba na Kôprovský štít horský vůdce?
Ne. Na rozdíl od řady dalších tatranských vrcholů vede na Kôprovský štít oficiálně značená turistická trasa, takže k běžnému výstupu není horský vůdce potřeba. Ze Štrbského plesa se jde přes Popradské pleso a Mengusovskou dolinu k Veľkému Hincovu plesu, následně do Vyšného Kôprovského sedla a odtud po červené značce přímo na vrchol.
I když nejde o horolezecký výstup, stále se pohybujete ve vysokohorském prostředí přes 2 300 metrů nad mořem. Dobrá fyzická kondice, vhodná obuv a příznivé počasí jsou proto základ.
Jaké je převýšení na Kôprovský štít?
Při klasické trase ze Štrbského plesa na Kôprovský štít počítejte s převýšením přibližně 1 050 až 1 100 výškových metrů. Výchozí Štrbské pleso leží přibližně ve výšce 1 350 metrů, zatímco vrchol Kôprovského štítu dosahuje výšky 2 363 m n. m.
Výstup je poměrně pozvolný až k Veľkému Hincovu plesu. Výraznější stoupání přijde při výstupu do Vyšného Kôprovského sedla a následně v poslední části na samotný vrchol.
Kolik trvá výstup na Kôprovský štít?
Pro trasu ze Štrbského plesa na vrchol a zpět je rozumné počítat přibližně se 7 až 8 hodinami čistého času chůze. Záleží samozřejmě na kondici, délce přestávek a aktuálních podmínkách.
Samotná cesta vede přes Popradské pleso, Mengusovskou dolinu, Veľké Hincovo pleso a Vyšné Kôprovské sedlo. Z posledního sedla zbývá na vrchol přibližně půl hodiny výstupu. Pokud si chcete cestu užít, fotografovat a dát si delší přestávku například u Hincova plesa, vyhradil bych si raději celý den.
Jaká je potřeba výbava?
Na Kôprovský štít není za běžných letních podmínek potřeba žádná horolezecká výbava. Doporučil bych především:
- pevné turistické boty,
- funkční oblečení ve vrstvách,
- nepromokavou a větruodolnou bundu,
- čepici nebo čelenku,
- sluneční brýle a opalovací krém,
- minimálně 1,5–2 litry vody,
- dostatek jídla a energetickou svačinu,
- nabitý telefon s offline mapou,
- případně trekové hole, které se hodí především při sestupu.
V závěrečné části se jde přes kameny a suť, takže kvalitní boty jsou podle mě podstatně důležitější než nějaká speciální technická výbava. Za sněhu nebo námrazy je samozřejmě situace úplně jiná a běžný turistický výstup bych v takových podmínkách bez odpovídajících zkušeností nedoporučoval.
Kudy vede nejčastější trasa na Kôprovský štít?
Nejčastější varianta začíná na Štrbském plese. Pokračuje přes Popradské pleso do Mengusovské doliny, kolem Veľkého Hincova plesa do Vyšného Kôprovského sedla a odtud závěrečným výstupem na Kôprovský štít.
Velkou výhodou této trasy je její pestrost. Člověk během jednoho dne projde lesem, Mengusovskou dolinou, kolem největšího slovenského plesa a nakonec vystoupá do kamenitého vysokohorského terénu s parádními výhledy.
Je výstup na Kôprovský štít vhodný pro děti?
Pro malé děti bych celou túru ze Štrbského plesa nedoporučil především kvůli její délce a převýšení. U starších dětí, které jsou zvyklé pravidelně chodit po horách, už může být Kôprovský štít reálným cílem.
Rozhodující není ani tak technická obtížnost jako vytrvalost. Celodenní túra s převýšením přes 1 000 metrů dokáže dát zabrat i dospělému a je potřeba počítat také s dlouhou cestou zpět.
Kdy je nejlepší vyrazit na Kôprovský štít?
Ideální jsou stabilní letní a časně podzimní podmínky bez sněhu a námrazy. Na samotný výstup bych vyrazil brzy ráno, abyste měli dostatečnou časovou rezervu a minimalizovali riziko odpoledních bouřek.
Za špatné viditelnosti může být hlavně závěr trasy nepřehlednější a při mokru nebo námraze jsou kameny výrazně kluzčí. Kôprovský štít bych proto nechal na den, kdy je slušná předpověď – už jen kvůli výhledům, které jsou jednou z hlavních odměn celého výstupu.
Super! Popis výstupu je skvěle zpracován a fotky jsou krásné!