Křuup, Křuup, Křuup. Ostré hroty maček přerušují naprosté ticho, které by jinak v blízkosti vrcholu Hvannadalshnjúkuru vládlo. Zbývá nám přes sto výškových metrů výstupu na nejvyšší horu Islandu a já jsem teď ve stavu, který je známý jako flow. V takových chvílích nepřemýšlíte nad tím, kdo vás nasral před týdnem nebo co bude za měsíc. Veškerou pozornost teď věnuju tomu, kudy povede naše další cesta. Na další myšlenky zde není prostor. Průběžně se dívám na displej telefonu, kde mám nahranou GPS trasu, a snažím se jí co nejvíc držet. Jenže kvůli hlubokým trhlinám si stejně musíme razit vlastní cestu. Nejhlubší propast, která má několik desítek metrů, vypadá opravdu děsivě. Náhle mě ze soustředění probírá Hudyho hlas, který zoufale volá: „Kluci, počkejte! Já se propadl do trhliny!“ Otáčím se a vidím Hudyho, který je na druhém konci lana, probořeného po pás do sněhu. Honza, který je na laně před ním, předpisově zaléhává s cepínem do svahu. S Jankem zvětšujeme rozestup, aby se lano co nejvíc napnulo. A Hudy se snaží vyškrábat ven…
Kanadská předehra
Náš výstup na Hvannadalshnjúkur začíná vlastně o den dřív. Kvůli předpovědi počasí jsme se rozhodli den D posunout o 24 hodin – na sobotu. Volný pátek chceme strávit návštěvou ledovcových lagun a cestou se zastavit na parkovišti Sandfell, které je výchozím místem pro výstup na nejvyšší vrchol Islandu.
Už z dálky vidíme na parkovišti jedno auto. Dva mladí Kanaďané mají v plánu totéž co my, jen už dnes. Když se jim svěřujeme se svým plánem, jeden z nich okamžitě horlivě nabízí, ať vyrazíme s nimi. Vysvětluju, že máme vybavení v kempu a hlavně že má být zítra lepší počasí. Přikyvují, ale i oni už jsou pevně rozhodnutí.
Po chvilce povídání se loučíme s přáním úspěšného výstupu a doufáme, že se druhý den už tady nepotkáme. Všichni moc dobře víme, co tím bylo myšleno. Po zbytek dne naše pohledy často bloudí k masivu hory a nahlas přemítáme, jak se kanadské dvojici asi daří.
Ztracený mobil
V noci skoro nespím. Na Islandu je pořád světlo, a tak je i v kempu živo v podstatě celou noc. Nejdřív si mladí výrostci hlasitě hrají s frisbee, pak mě probouzí pumpička. Někdo si o půlnoci staví velký stan.
Ráno sice nespěcháme, ale i tak jsme v 6 hodin připraveni na parkovišti Sandfell. Krásné počasí, příjemná teplota, nefouká. Zdá se, že dnes by opravdu měly být skvělé podmínky.
Už po chvilce u vodopádů zjišťujeme, že jsme sešli ze správné cesty, takže se musíme kousek vracet. Zanedlouho přichází další komplikace. Stoupáme každý svým tempem. Honza, který je pár desítek metrů pod námi, na nás náhle volá. Ztratil telefon.
Vrací se ho tedy hledat. Po chvilce čekání se vrací a gestem mává, ať pokračujeme. Tak dobrý, našel ho. Jenže při další přestávce nás informuje, že tomu tak není a že ho zkusíme najít při zpáteční cestě.
Dálkař Hudy
Stoupáme dál sopečnou krajinou, kterou lehce osvěžují trsy nízké trávy a lišejníků. Zvlášť v okolí potoka se jim daří nejvíce. Vidím, že kluci nebudou mít s fyzičkou problém.
Hudy je skvělej vytrvalec. Pohled na jeho hezky kulaté bříško může zpočátku mást, ale stačí sjet očima víc k zemi. Štíhlá svalnatá lýtka naznačují, že při těchto aktivitách je Hudy jako ryba ve vodě. Závodně běhal dlouhé tratě a každý rok chodí – a dokončuje – stovku okolo Brna. Dokončil ji snad už deset nebo dvanáct let po sobě. To mi přijde jako neuvěřitelný výkon.
Já jsem ji šel jednou a úspěšně dokončil. Tato zkušenost, kdy musíte do 24 hodin ujít 100 kilometrů okolo Brna, mi bohatě stačila. Už bych to znova neopakoval.
Držák Janko
U Janka už z minulých společných akcí vím, že při dlouhých horských výstupech funguje jako dobře namazaný stroj. Především na Elbrusu to skvěle ukázal. Nasadí svoje stabilní tempo a drží se ho, dokud nedojde na vrchol.
Sportu se věnuje pravidelně. Především jezdí na kole a posiluje. I letos je tedy v kondici.
Srdcař Honza
A Honza, to je srdcař. Kdysi před lety si po pádu z boulderové stěny ošklivě poranil kotník. A i když bojuje s artrózou a po určité době aktivity také s velkými bolestmi, vždy se do toho zakousne. Nikdy se nevzdává a výstup vždycky dokončí.
Nejvíc ho asi pohání láska ke zdolávání vrcholů. Tuhle vášeň máme společnou, takže naprosto rozumím tomu, jak účinná je to pohonná hmota.
Sopečnou krajinou k ledovci
Držíme si stabilní tempo a metry pomalu naskakují. Zastavujeme jen krátce, abychom se napili nebo snědli tyčinku. Míjíme rovinatou plošinu, kde jsou vidět místa na stany, a po dalším stoupání přecházíme sněhové pole.
Na ledovec se však dostáváme až po dalších deseti minutách. Nasazujeme mačky, sedáky a navazujeme se do lanového družstva, jak jsme se předchozí den domluvili a nacvičili. Nejlehčí Janko jde první, já jako nejzkušenější z ledovcových výstupů druhý, třetí Honza a nejsilnější a nejtěžší Hudy poslední.
Rozpraskaný ledovec
Hned úvod ledovce nevzbuzuje přílišnou důvěru. Po stopách včerejšího výstupu Kanaďanů není ani památky. Navíc je ledovec dost rozpraskaný. Trhlina vedle trhliny.
Snažíme se proto co nejvíc držet trasy vyznačené na Mapy.cz. Trhliny v úvodní pasáži rozpraskaného ledovce naštěstí nejsou nijak velké, takže je poměrně bez potíží překonáváme.
Výškové metry pomalu naskakují, než se dostáváme na náhorní plošinu. Nekonečná rovinatá část je ubíjející. Vrcholová skála Hvannadalshnjúkuru jako by se vůbec nepřibližovala.
Po dlouhé době první
Ani nevím, jak dlouho postupujeme, ale hora je pořád někde v dáli. Jediným pozitivem je, že v tomto úseku nejsou vůbec žádné trhliny.
Konečně se svah začíná opět zvedat. Už z dálky je na tváři Hvannadalshnjúkuru vidět spousta vrásek, mezi kterými budeme muset nějak vykličkovat. V mobilu mám stažené dvě GPS trasy a navíc máme k dispozici trasu vyznačenou přímo v aplikaci Mapy.cz. Jenže ideální cesta se neustále mění v závislosti na aktuálních podmínkách. A tak si i my musíme vyšlapat vlastní cestu.
Už dávno víme, že Kanaďané výstup včera vzdali někde v úvodních pasážích ledovce. Nenarazili jsme totiž na žádné stopy. Na náhorní plošině bychom je přitom určitě viděli.
Znamená to, že jsme první za několik posledních dní a možná i týdnů, kdo tudy šel. Později se dovídáme, že islandské vůdcovské agentury kvůli nepříznivým podmínkám předčasně ukončily sezonu. Je dobré dozvědět se podobné informace, až když je po všem.
Hudyho návštěva trhliny
Teď se do toho Janko pořádně obul a kurážně překonává první větší schod v ledovci. Proplítáme se mezi trhlinami a občas váháme, kudy dál. Vidím na Jankovi, že začíná být nejistý, tak si měníme pozice na laně.
Dál překonáváme zrádné trhliny a zdá se, že nás nic nezastaví. Ovšem jen do chvíle, než se Hudy ocitá v nezáviděníhodné pozici s nohama kmitajícíma ve vzduchu.
Lano je mezi námi natažené na maximum. Sleduju, jak se Hudy postupně škrabe ven, a přitom automaticky kontroluju displej telefonu a přemýšlím, kudy půjdeme dál. Konečně je z díry venku a vyčerpaně leží na pevné zemi.
Na vrcholu
Dáváme chvilkový terapeutický odpočinek a zase stoupáme dál. Ještě překonat několik nepříjemných vrásek a už máme před sebou závěrečné mírné stoupání na vrchol.
Na nejvyšší bod Islandu, Hvannadalshnjúkur, úspěšně docházíme ve 14:39. Přicházím až k okraji skály a opatrně nahlížím přes hranu. Než mi výhled zakryje mračno, vidím několikasetmetrový sráz směrem k nejmohutnějšímu ledovci Evropy, Vatnajökullu.
Následují vzájemné gratulace a pár společných snímků. Krátce odpočíváme, dáváme si malou svačinku a zahajujeme sestup. Pořádně se poplácat po zádech můžeme, až budeme ve zdraví u auta.
Sestup z vrcholu
Ve vzduchu je trochu cítit nervozita, ale přes trhliny se dostáváme bezpečně a rychle. Velkou výhodou je jak vyšlapaná cesta, podle které se můžeme snadno orientovat, tak klesající terén.
Výškové metry ubíhají ve svižném tempu, a když dorážíme zpět na náhorní plošinu, je cítit velká úleva. Já si ještě vyzvedávám petku s vodou, která mi vypadla z batohu a skutálela se ze svahu.
Úsek po náhorní plošině je opět nekonečný. Prostě jen mechanicky jdeme krok za krokem. Začátek dalšího klesání je už za odměnu.
Během něj se mi mezi botu a mačku dostává větší množství sněhu a mačka se uvolňuje z boty. Tady už to ale nevadí. Když konečně došlapujeme na sopečnou zem, je to, jako kdybychom se vrátili z jiného světa.
Nalezený telefon
Ještě nás sice čeká tisíc metrů sestupu, ale nebezpečí nám už tady téměř nehrozí. Dolů to jde výrazně rychleji než ráno nahoru.
Honzu už zase trápí zátěžová bolest kotníku, takže musí sestupovat pomalejším tempem. Stovku za stovkou však z celkové porce převýšení postupně ukrajujeme.
Konečně jsme u potůčku, kde můžeme doplnit vodu. Když se blížíme k místu, kde Honza ztratil mobil, zkouší Hudy na jeho číslo zavolat. Telefon zvoní, když vyzvánění najednou zcela nečekaně přeruší ženský hlas.
Hudy mi dává telefon a já se od nálezkyně dozvídám, že má Honzův mobil u sebe. Jenže se chystá někam odjet, tak nám ho nechá na recepci hotelu, který by měl být poblíž našeho kempu. S díky se loučíme a na Honzovi je vidět, že se mu znatelně ulevilo.
Zpět u auta
Po pár minutách ale volá Janko, který sestupuje o něco rychleji. I on zavolal na Honzův telefon a s nálezkyní se domluvil, že Honzovi mobil doveze až do kempu.
Je to trochu zmatečná situace, ale Jankovu informaci bereme jako poslední verzi domluvy.
U auta se všichni setkáváme okolo půl deváté večer. Okolní světlo ale vůbec nenasvědčuje tomu, že už je večer. Po příjezdu do kempu se Honza konečně dočkává svého ztraceného telefonu. Příjemná nálezkyně odvedla skvělou práci.
Výstup byl pro nás velkým zážitkem. Už jen to, že jsme byli v celém masivu hory úplně sami a navíc první po dlouhé době, dělalo z výstupu mimořádné dobrodružství. Počasí jsme měli perfektní a navzdory složitému terénu jsme se nedostali do žádných vážných problémů – tedy až na Hudyho částečný propad do trhliny. Z ní se ale během chvíle vyškrábal.
Jak náročný je výstup na Hvannadalshnjúkur?
Výstup na Hvannadalshnjúkur patří mezi náročné vysokohorské túry, a proto počítejte s dlouhým a fyzicky vyčerpávajícím dnem. Převýšení okolo dvou tisíc metrů, navíc z velké části po ledovci, je pořádná porce, takže dobrá fyzička je naprostým základem.
První polovina trasy vede sopečným terénem a nejsou na ní žádné výrazné technické komplikace.
Úvodní část ledovce je dost rozpraskaná, ale v době našeho výstupu se většinou nejednalo o široké a obtížně překonatelné trhliny. Každopádně se bez ledovcového vybavení neobejdete. V žádném případě bych nedoporučoval sólo výstup. Lanové družstvo výrazně zvyšuje bezpečnost.
Nejnáročnější je poslední strmější úsek výstupu, kde jsme kličkovali mezi velkými a hlubokými trhlinami. Stejně jako u jiných náročných vysokohorských akcí i zde platí, že je vhodné vyrážet pouze za dobré předpovědi a stabilního počasí. Skalní lezení na trase žádné není.
Je potřeba horský vůdce?
S horským vůdcem je samozřejmě výstup bezpečnější, ale také to stojí nemalé peníze. Pokud nemáte s podobnými túrami žádné zkušenosti, určitě bych jeho služby doporučil. I v létě je totiž dost možné, že budete široko daleko úplně sami.
Pokud už máte zkušenosti s ledovcovými výstupy, dá se výstup absolvovat i bez vůdce. V takovém případě ale rozhodně nepodceňujte přípravu – nastudujte si trasu, stáhněte si několik GPS záznamů předchozích výstupů a vezměte si powerbanku pro případ, že bude potřeba dobít telefon.
Na túru vyrážejte pouze za velmi dobré předpovědi počasí a před výstupem se zaregistrujte v systému SafeTravel Iceland.
Jaké je převýšení a délka trasy?
Ze Sandfellu, respektive z parkoviště u Sandfellu, na Hvannadalshnjúkur počítejte zhruba s 2 000–2 050 metry převýšení nahoru.
Start je přibližně ve 100–110 m n. m. a vrchol Hvannadalshnjúkur leží ve výšce přibližně 2 109–2 110 m n. m. Čistý výškový rozdíl je tedy přibližně 2 000 metrů, reálně nastoupané metry se však podle zvolené trasy a GPS záznamu mohou pohybovat přibližně mezi 2 017 a 2 050 metry.
Typická trasa má zhruba 20–25 kilometrů tam i zpět a výstup se sestupem běžně zabere přibližně 12–15 hodin. Navíc jde o ledovcovou túru s trhlinami, při které jsou potřeba mačky, cepín a navázání do lanového družstva. Nejde tedy o klasický horský trek.
Doporučené vybavení
- pevné vysoké trekové boty kompatibilní s mačkami – ideálně s tužší podrážkou; lehké trailové boty nejsou vhodné,
- nepromokavá bunda a kalhoty,
- funkční spodní vrstva a teplá izolační vrstva, například fleece a lehká péřová nebo syntetická bunda,
- čepice a minimálně jedny náhradní rukavice,
- sluneční brýle s kvalitním UV filtrem – odraz slunce od sněhu je velmi intenzivní,
- opalovací krém,
- balzám na rty s UV ochranou,
- návleky na boty – nejsou nezbytné, ale mohou být užitečné,
- batoh o objemu přibližně 30–40 litrů,
- dostatek vody a kalorického jídla na celodenní výkon,
- mačky, cepín, sedací úvazek, karabiny a lano,
- helma.
Odkazy
Video z výstupu na Hvannadalshnjúkur