Příprava na 2. ročník Brněnského půlmaratonu byla ještě slabší než ta předchozí rok. Na vině však tentokrát nebyly tuhé zimní klimatické podmínky, protože zima toho roku byla velmi mírná a prakticky bez sněhu, avšak spíše vlastní pohodlnost. Do poslední chvíle jsem ani nevěděl, jestli se přihlásím, moji dva parťáci z předchozího roku se tentokrát neúčastnili ze zdravotních důvodů. Nakonec jsem opět týden před závodem zkusil zaběhnout 18 km trasu a protože se to odehrálo bez větší problémů, rozhodl jsem se, že to i v druhém ročníku zkusím.
Na start jsem tentokrát vydal osamocen bez parťáků. Alespoň jsem se na Svoboďáku potkal s Pepou, který měl cestu okolo a před samotným startem mi doprovod dělala opět Pavlínka. Stejně jako v předchozím roce, i tentokrát jsem prováhal řazení běžců v předstartovním prostoru a ocitl se tak na úplném chvostu startovního pole. Vystartoval jsem však velmi svěže a rychle a v prvních kilometrech jsem velké množství běžců předběhl. Myslím, že v prvních třech kilometrech jsem měl čas, který by aspiroval na Top Ten, bohužel pro mě však následovalo dalších 18 kilometrů. Od Pisárek jsem začal pomalu propadat ve výsledkové listině, což už se do konce závodu nezměnilo. První kolo jsem však doběhl ještě v dobré kondici a příjemně mě překvapil Kamil, který mě povzbuzoval při výběhu do dalšího kola. Druhé kolo však bylo přibližně od 14 kilometru velkým utrpením. Potvrdilo se, že jsem své tempo v úvodu přepálil a síly mi navíc bral i silný vítr, který závodníkům ztěžoval běh v té těžší části. Dlouho jsem doufal, že bych mohl i tentokrát zvládnout zaběhnout pod dvě hodiny, v závěru jsem však totálně vytuhl a do cíle dobíhal téměř jako ve snu.
Výsledkem byl čas 2:01:54, což bylo vypovídající stavu i aktuální kondici, ve které jsem se aktuálně nacházel. Přece jen jsem se v posledních měsících věnoval více street workoutu a squashi, díky kterým jsem získal na síle a výbušnosti, ale s mohutnější svalovou hmotou jsem ztratil na vytrvalosti.
V cíli jsem byl velmi rozčarován z organizace občerstvování dobíhajících běžců, kteří museli čekat několik minut, než se k nim dostala voda a zdroje rychlé energie. Právě to jsem však akutně potřeboval, proto jsem ve frontě předběhl docela dost lidí, což nebylo úplně fair. Pud sebezáchovy však tentokrát morálku totálně převálcoval. Ve frontě na banány a tekutiny jsem se potkal se svým spolužákem z gymplu Tomášem Petříčkem (mimochodem jsme se setkali i na startu) a navzájem si sdělili společně pocity, Tomáš byl však na rozdíl ode mě v pohodě. Rychle jsem zhltl několik banánů, vypil hodně vody, nacpal se bagetou a samozřejmě se mi udělalo trochu špatně, takže jsem na následném obědě s Pavlínkou neměl k jídlu vůbec chuť a musel jsem si ho nechat zabalit domů.
Druhý ročník nehodnotím ani zdaleka tak kladně jako ten první. Jednak po stránce svého vlastního výkonu, současně i co se týče organizace a postarání o závodníky v cílovém prostoru. Účastníků bylo mnohem více než předchozí rok, což kladlo na organizátory velké nároky. Až na cílový prostor se jim to povedlo zvládnout celkem dobře, po doběhu však mělo být o běžce lépe postaráno. Snad to bude poučením pro příští ročník.