Po několika letech byl v dubnu 2013 znovu-obnoven bežecký závod “Brněnský půlmaraton”, na což všichni aktivní běžci z Brna a okolí netrpělivě čekali. Jednalo se především o reakci na bežecký boom, který se v současné době v naší zemi odehrává. Vzhledem k tomu, že organizátoři chtěli zavést novou tradici kvalitně organizované akce, jednalo se tak o první ročník, který oficiálně nenavazoval na předchozí brněnské půlmaratony. Zájemci si mohli vybrat mezi desetikilometrovým během, což znamenalo absolvovat jeden okruh, a půlmaratonem, který se skládal ze dvou těchto okruhu a dalších extra metru, aby bylo dosaženo požadované vzdálenosti 21,097 km. Stejně jako jiné městské půlmaratony probíhal i ten brněnský v centru města. Start i cíl se odehrávali na náměstí Svobody, které je schopno pojmout velké množství bežců. Trasa dále vedla přes Masarykovu ulici, Nové Sady, Poříčí až na Výstaviště, před kterým účastníci absolvovali kolečko na Velodromu. Od Výstaviště se pak okruh začal stáčet zpět k Rondu, hlavnímu nádraží a “Svoboďáku”.
Zima v roce 2013 byla neobvykle dlouhá a navíc i bohatá na sněhové příděly, takže tréninkové podmínky byly velmi stížené. S bráchou Kamilem, který v té době bydlel taky na Vinohradech, jsme nejdříve museli trénovat po vinohradských ulicích, protože naše oblíbená trať v lese nad Velkou Klajdovkou byla velmi dlouho pokrytá vrstvou sněhu. Termín závodu byl stanoven na 20. 4., na přírodním povrchu jsme přitom mohli začít trénovat až na začátku dubna, kdy přišlo z čistajasna razantní oteplení. Naštěstí to stačilo k tomu, abychom se stačili vcelku solidně připravit. Také jsme těžili z naběhaných kilometru v předchozích letech. Především brácha běhal až do začátku zimy, takže neměl pauzu tak dlouhou jakou já. Naše trať u Klajdovky měří přibližně 10 km, což není na půlmaraton úplně dostačující. Týden před závodem jsem tedy ještě vyzkoušel uběhnout 18 km, což jsem vcelku v pohodě zvládl a získal tak potřebnou sebedůvěru před vyběhnutím na trasu, kterou jsem mel absolvovat poprvé v živote.
V pátek 19.4. jsme si jeli společně s bráchou a Pepou Šťastným vyzvednout startovní balíčky do Valmontu na Nových sadech. Za deštivého počasí jsme jeli autobusem z Úzké s brutálně psychicky vyhořelým řidičem, který celou cestu troubil a nadával všem okolo. Seřval snad i okolo lítající ptáky a zajímavostí bylo, že každá jeho věta začínala slovem “Tož!”. Tož tento ogar, pravděpodobně původem z Valašska, nás po pěti minutách vysadil na zastávce poblíž Valmontu, kde jsme nafasovali startovní čísla, měřící čipy, nějaké iontové nápoje a reklamní materiály. Druhý den ráno, jsme se s klukama sešli hodinu před závodem, nakoupili ještě nějaký banány a vodu a měli dostatek času se pořádně rozcvičit. Patnáct minut před závodem dorazila i Pavlínka, která pobrala všechny peněženky a mobily a udělala několik předstartovních fotek. My se následně zapojili do davu lidí, který se začal kumulovat ve startovním prostoru.
Předzávodní nervozita byla přeťata startovním výstřelem a rozběhnout jsme se mohli až po minutě, kdy se masa běžců před námi, dala celá do pohybu. S Kamilem jsme od počátku nasadili dost ostré tempo a to k Pepově nelibosti, který nás vyzýval, ať neblázníme. Nám však přišlo, že se jedná o naše běžné běžecké nasazení a proto jsme Pepovi dobře míněné rady ignorovali a po pár minutách ho úplně setřásli. S Kamilem jsme společně předběhli několik dalších běžců, ale postupně mi brácha začal utíkat. Přihlásil se totiž na trať dlouhou pouze 10 km, takže chtěl dát do svého okruhu maximum. Na Hlinkách se moje běžecké tempo ustálilo a našel jsem si několik spoluběžců, kteří měli podobnou výkonnost jako já. Občas jsem někoho předběhl já, ale spíše bylo víc těch, kteří si dali mě. První okruh byl vcelku v pohodě, nejhorší byl závěr od Nových Sadů přes Masaryčku, který se dlouze táhl do mírného kopce a bral hodně sil. První okruh jsem obracel poměrně svěží a ještě si vychutnal “odpočinkovou pasáž” k Rondu. Můj cíl byl čas pod dvě hodiny, takže jsem průběžně sledoval hodinky a odhadoval, jak jsem na tom. Po prvním kole jsem měl dobrou rezervu, takže jsem nemusel nijak panikařit a běžet si v klidu své tempo. Úsek okolo výstaviště se nekonečně táhl a z apatie mě vyrušili až děsivé zvuky, které se postupně čím dál víc blížily. Posléze jsem zjistil, že šílené skřeky nepatřili nebezpečnému psychopatovi, ani postřelenému divočákovi. S hrůzou jsem však zjistil, že mě předbíhá běžec ve věku okolo čtyřicítky s neuvěřitelně křečovitým výrazem a pěnou okolo huby. Do závodu dál naprosto všechno a pomáhal si navíc všemožnými zvukovými projevy, což ve spojení s napěněnými ústy vyděsilo nemálo běžců i diváků.
Po té, co se mi “pěnohub” vzdálil z dohledu, jsem opět upadl do své běžecké letargie a pomalu odpočítával kilometry, které chyběli do cíle. Nejtěžší úsek od Nových sadů se táhl ještě víc než v prvním kole, když jsem však přiběhl na Masarykovu ulici, věděl jsem, že s časem budu velmi spokojený. Navíc jsem v cílové rovince dostatečně zavčas zahlídl svou Pavlínku s foťákem v ruce, takže jsem ještě stihl i hezky zatvářit do objektivu.
S výsledným časem 1:48 jsem byl velmi spokojený, protože předčil má očekávání. S překvapením jsem navíc zjistil, že bráchovi dovolili pořadatelé absolvovat celý půlmaraton, který dokončil ve výborném čase 1:41. Pod dvě hodiny nakonec doběhl i Pepa, takže jsme se všichni společně mohli vyfotit s pamětními medailemi.
Po závodě jsem se opájel vítěznými pocity a už špekuloval nad tím, jak bych chtěl absolvovat celý maraton. Za dva dny jsem však při lehkém výklusu špatné došlápnul a poranil si úpon lýtkového svalu, který mi následující dva měsíce znemožnil další běhání. Poučení pro příště – po náročném závodě, který se navíc odehrává na tvrdém asfaltovém povrchu, je třeba dostatečný odpočinek.
