Když jsem lidem ve svém okolí říkal své plány na zářijovou dovolenou na Sicílii, většina reakcí byla namířena na místní mafii, případně vulkanickou aktivitu ostrova. Po desetidenní okružní jízdě, při které mě Sicílie naprosto nadchla, se slovo “mafie” dostalo velmi daleko do pozadí. Sopky naopak své výsostné postavení mezi hlavními atraktivitami ostrova utvrdily. Sicílie však nabízí mnohem více – krásné pláže, čisté a teplé moře, nečetné množství rozmanitých historických památek, gurmánskou kuchyni a milé obyvatele, kteří se snaží pomoci, i když vám třeba ani vůbec nerozumí.
Doprava
K dopravě na Sicílii jsme využili služeb nízkonákladové letecké společnosti Ryanair, která pravidelně dvakrát týdně provozuje lety na trase Bratislava – Trapani. Letenka se dá pořídit za nízkou cenu, ovšem pokud si cestující nevystačí s příručním zavazadlem, na které se vážou zdánlivě přísné limity ohledně rozměrů, je nutné připlatit nemalý peníz za odbavovaná zavazadla. Zdánlivě přísné limity zdůrazňuji z toho důvodu, že jsme žasli nad tím, co všechno jsou lidé schopni vydávat za příruční zavazadlo. Až jsme chvílemi uvažovali nad tím, zdali by nám prošly i naše patnáctikilové krosny.
Každopádně jsme si za svá zavazadla na začátku května poctivě zaplatili a proto se cena za zpáteční letenku vyšplhala na 3900,- na osobu. Pořádně jsme se naštvali při zpátečním letu, kdy nám byl zabaven můj poloprázdný, příruční batoh. Protože jsme se netlačili ve frontě na přednostní nástup do letadla, byli jsme mezi posledními cestující, kteří procházeli branami. Ryanair má z bezpečnostních a kapacitních důvodů nastavený maximální počet zavazadel, které se mohou dostat na palubu. Spravedlnost jde však v tomto případě stranou. Palubní zavazadlové prostory tak okupovaly rozměrné kufry, které byly asi tak pětkrát větší a dvacetkrát těžší než náš batoh, který musel být z bezpečnostních důvodů odbaven. Ani jsem si kvůli nečekanému překvapení a naštvání nestačil vyndat časopis o horách, na kterém jsem se chtěl během letu zabavit, ani sluneční brýle, které naštěstí cestu v zavazadlovém prostoru přežily.
Po samotné Sicílii jsme se přepravovali místní dopravou – tj. vlaky, autobusy a stopem. Oproti cestování autem z půjčovny to má několik výhod. Jednak úsporu finančních nákladů, člověk může také při dopravě více relaxovat a především zažije věci, se kterými by se při cestování autem nesetkal. V některých zemích je cestování půjčeným autem naprostou nezbytností, na Sicílii se však cestovatel dostane téměř všude vlakem nebo autobusem. A tam, kam ani autobusy nezajíždějí, potká zaručené nějaká auta a jedno z nich dřív či později zastaví. Před cestou jsem četl různé články a slyšel varování ohledně nespolehlivosti místních autobusů a vlaků, které si prý jezdí, jak se jim zamane a jízdních řádů se vůbec nedrží. Zkušenost jsme měli naprosto opačnou. V podstatě všechny spoje, kterými jsme se po Sicílii přepravovali, jezdili na čas, a to bez ohledu, jestli se jednalo o vlaky nebo autobusy. Jediné komplikace jsme měli pouze při odjezdu z Palerma, kdy stávkovala železnice a my se tak nemohli dostat do Cefalů, a po tom na konci cesty v Marsale, kdy v neděli nejel žádný autobus na letiště, na které nás tedy musela dopravit domací z B & B, kde jsme byli ubytovaní.
Autobusy i vlaky byly na Sicílii čisté a pohodlné. Při každé jízdě všichni cestující seděli a především kvalita a čistota sicilských vlaků byla v porovnání s těmi českými do očí bijící. Musím zdůraznit, že si řidiči autobusů získali můj velký obdiv. Jsou to skuteční mistři svého oboru. Obrovské autobusy se často musí prodírat úzkými uličkami, kde se jim do cesty pletou další dopravní prostředky a pobíhající chodci, v kopcovitých městech na ně čeká mnoho prudkých zatáček a zdánlivě chaotická doprava, která má však svůj určitý řád a ve skutečnosti velmi dobře funguje. Přestože je neustále slyšet nějaké troubení, jsou k sobě řidiči mnohem více tolerantní, vzájemně se pouští z různých směrů a hustý dopravní pás tak nějak plyne. Na skútrech se mezi většími vozidly prodírají úředníci v oblecích, patnáctiletí výrostci, pečlivě upravené slečny i postarší dámy. Není divu, že je Itálie naprostou velmocí motoristického sportu a rodištěm mnoha legend jako např. Rossiho, Simonceliho, Capirosiho, Biaggiho a mnoha dalších. Místní svoje dvoukolé stroje ovládají naprosto perfektně.
Cestování půjčeným automobilem se prodraží i s ohledem na extrémně vysoké ceny benzínu, které jsou vůbec nejvyšší v Evropě. V době, kdy v ČR stál litr benzínu 36,80, v Itálii se cena průměrně pohybovala v přepočtu nad 50 korunovou hladinou. Přesto jsou ceny autobusů pro cestovatel na přijatelné cenové hladině. Stejně tak jsou příznivé i ceny vlaků. Pouze pokud se jednalo o vlaky Intercity, tak jsme zaplatili téměř dvojnásobek oproti ceně reginálními vlaky. Např. cesta ze Syrakus do Catanie stála vlakem 10 euro na osobu, v porovnání se 6,50 euro vlakem regionálním. Časová délka cesty však byla naprosto stejná a rozdíl v pohodlí velmi diskutabilní.
Ubytování
K přenocování jsme si zvolili v současné době asi nejoblíbenější způsob ubytování formou B&B, který je často nejlepší s ohledem na poměr ceny a kvality. Ceny se pohybovaly mezi 1200,- až 2100,- na noc za pokoj s ohledem na jednotlivé destinace. V drtivé většině jsme byli velmi spokojeni, protože pokoje byly stejně jako koupelny čisté a občas byly součástí ubytování kuchyně, kuchyňský kout či venkovní terasa.
Občas se v průběhu pobytu objevil nějaký technický problém, na kterém jsme měli někdy i určitý, i když nezaviněný podíl. Třikrát jsme narazily na rozbitá záchodová prkénka, jednou jsem vytáhl rolety tak, že už nešly stáhnout dolů a v Giardiny-Naxos Pavlínka zavřela dveře na terasu tak důkladně, že už nešly otevřít. Přivolaný domácí je násilným způsobem “opravil/otevřel”, vzápětí však přišlo krupobití, které jsem ještě v životě neviděl a dveře jsme zase rychle zavírali. Protože bývají ve Středomoří velmi teplé noci, jsou všechny domy a byty vybaveny nezbytnou klimatizací, která však na některých místech nefungovala. Vadilo nám to především v Palermu, kde jsme měli okno do rušné ulice a otevřít okno nebylo možné. Po dlouhých tahanicích jsme si nakonec vyhádali jiný pokoj. Jak jsme později zjistili, byl to pokoj, ve kterém měla během noční spát samotná recepční… Přestože jsme byli s většinou ubytovacích zařízení spokojeni, s návratem do naší ložnice jsme si připadali jako v ráji spánku. Téměř na všech místech nás trápil velký hluk z ulice, kvůli kterému jsme především na konci cestování velmi špatně spali.
Lidé
Při cestování po zahraničních zemích velmi rád pozoruju místní obyvatele, jak se chovají a jak reagují v různých situacích. Sicilané na mě rozhodně nepůsobili jako horkokrevní mafiáni, kteří by vzájemné spory řešili nekompromisní střelbou z kulometu. Naopak jsem po několika návštěvách různých míst Itálie nabyl dojmu, že se vyhlášený temperament Italů neprojevuje hlasitým pokřikováním na veřejnosti a divokou gestikulací. Naopak se chovají velmi klidně a slušně. A jestli je pojem “italská domácnost” založená na skutečnosti, jsme neměli možnost na Sicílii poznat. Největší divočinou je silniční provoz s rychle kličkujícími skútry v úzkých uličkách, takže je chodec v neustálém napětí, kdy se na něho zase vyřítí šílenec na motorce.
Zaujalo mě však, jak se k sobě lidé na Sicílii velmi vřele chovají. Přišlo mi, že si vzájemnou náklonnost umějí mnohem více dávat najevo a člověk neměl vůbec pocit, že by se jednalo o nějakou přetvářku, se kterou jsem se občas setkal v anglicky mluvících zemích. Často jsou vidět i vícegenerační rodiny, kdy se večer u stolu sejdou děti, rodiče i prarodiče. Překvapila mě velmi slabá znalost angličtiny. Že se člověk nedomluví se starší generací bych ještě pochopil, co mě však zarazilo, byly mizerné znalosti i u lidí, kteří pracují přímo v turistickém ruchu, pronajímají své byty turistům, a dokonce i u mládeže, na kterou se v dnešním globálním světě chrlí angličtina ze všech stran. I přes jazykové mezery se však Sicilané snaží poradit a pomoci, co jim síly stačí. A vůbec jim při tom nevadí, že jim nerozumíte ani slovo. Krásnou italštinou pomalu artikulují v domnění, že budete lépe rozumět.
Samozřejmě ne vždy jsme narazili na ochotné a milé lidi. Všude potkáte dobré duše i nevrlé bručouny. S arogancí a neochotou jsme se setkali především, když jsme se zaměstnanci společnosti Siranmar řešili zpožděný trajekt z ostrova Stromboli do Milazza, kvůli čemuž jsme nestihli další navazující spoje do místa našeho následujícího ubytování. Těch pozitivních zážitků však bylo mnohem více.
Jeden z nich se odehrál v blízkosti vlakového nádraží v Milazzu. Milazzo je navštěvované především z toho důvodu, že je v něm velký přístav, ze kterého každý den odjíždí lodě směrem na Liparské ostrovy. Vlakové nádraží pro nás bylo nemilým překvapením, protože jsme po vystoupení z vlaku měli pocit, že jsme se ocitli někde na venkově, daleko od jakéhokoliv města. Do odjezdu trajektu na Stromboli nám zbývala hodina a než jsme se na nádraží zorientovali, bylo dalších dvacet minut pryč. Hromadná doprava nikde, jeden taxík probral skupinku cizinců a my jsme se zoufalí vydali na pochod směrem do přístavu, neměli jsme však ani potuchy o správném směru. Přibližně po tří-set metrech, během chvíle, kdy jsem si odběhl do struhy, zastavilo u Pavlínky auto. V něm seděl děda, který nám chtěl očividně pomoci. Anglicky sice neuměl ani pozdravit, ale nějak jsme se už shodli na tom, že potřebujeme do přístavu. Dovezl nás až k molu, od kterého vyplouvali lodě na Liparské ostrovy, za což jsme mu byli strašně vděční, protože nás zachránil. Poslední loď na Stromboli bysme daný den jistojistě nestihli, na tento ostrov, který byl tím nejlepším z celého cesty po Sicílii, se nedostali, propadlo by nám rezervované ubytování a museli navíc řešit, kde tu noc přespíme
Další takový pohádkový dědeček se objevil, když jsme z Agrigenta vyrazili autobusem směr Porto Empedocle na krásné vápencové útesy Scala dei Turchi. Tento výlet nebyl původně planovaný, proto jsme o daném místě neměli příliš mnoho informací a předpokládali, že Porto Empedocle bude cílovou stanicí, ze které to nebude daleko na vysněnou pláž. To jsme se však přepočítali. V Porto Empedocle autobus zastavil již na několika zastávkách, seděla v něm však stále polovina školáků z původního množství, které v Agrigentu nastoupilo. Už jsme začínali pomalu nervóznět, kdy jsme za jednou ze zastávek všimli směrovky Scala dei Turchi, která však ukazovala úplně jiným směrem, než pokračoval autobus. Další zastávka byla až za dva kilometry, které jsme navíc urazili po velmi rušné silnici, jež nebyla rozhodně vhodná pro pěší turistiku. Hned na zastávce jsme se vrhli na řidiče, na kterého jsme spustili, kam se potřebujeme dostat. Italsky nám začal něco zuřivě vysvětlovat, jeden ze školáku nám alespoň přeložil, že to je k odbočce dvacet minut. Vystoupili jsme z autobusu, chvíli zoufale bloumali po okolí a pak se pustili do ještě zoufalejšího stopování. Na zvednutý palec nás všichni řidiči odmítali, až mi došla trpělivost a jednoznačným gestem jsem jednomu řidiči přikázal, ať zastaví. Ten můj pokyn pochopil správně a poslušně přijel přímo k nám. Řekli jsme mu naši cílovou destinaci. Nevím, jestli jsme vypadali tak zoufale nebo autoritativně, děda nás však každopádně naložil do auta a vezl, jak jsme později zjistili, až úplně k pláži. Po cestě nám vysvětloval, že spěchá do práce a pak nám něco italsky vyprávěl. Alespoň jsme mu patolízalsky přikyvovali. Brada přitom klesla k zemi, když jsme od odbočky, kde jsme měli vystoupit z autobusu, ujeli další dva kilometry až k samotnému místu. Dědovi jsme opět srdečně děkovali, protože nám pomohl ze svízelné situace a my si tak mohli užít krásné odpoledne na výjimečném místě.
Zážitek číslo tři se odehrál v Syrakusách. Po krásném a slunečném předchozím dnu jsme se probudili do deštivého rána. Po snídani déšť zeslábl a my z krosnami chtěli rychle přeběhnout na 15 – 20 minut vzdálené vlakové nádraží. Když jsme však hotýlek opouštěli, déšť opět zesílil a my bezradně stáli ve dveřích a přemýšleli, jestli počkat nebo se vrhnout do lijáku. Tu se najednou objevil jeden z místních (ani jsme nevěděli, jestli se jednalo o zaměstnance hotelu) a autem nás odvezl na nádraží. Nikoho jsme při tom o nic neprosili, služba to však pro nás byla ohromná, protože čím jsme se na Sicílii rozhodně nevybavili, byly pláštěnky. Pěkně v suchu jsme tak mohli čekat na nádraží na vlak a pobaveně sledovat neskutečně obézního hudebníka, který se pět minut těžkopádně soukal do taxíku. Po úspěšné proceduře, při které bylo prolito množství potu, se celé auto nahnulo silně na pravou stranu a podvozek při odjezdu brousil silnici až jiskry lítaly.
Poslední z vybraných příhod se udála v Giardini-Naxos, do kterého jsme pozdě večer za tmy přijeli vlakem po složitém přejezdu ze Stromboli. Již dopředu jsem věděl, že tento přejezd bude ze všech dní nejkomplikovanější. Museli jsme se totiž dostat trajektem ze Stromboli do Milazza, z Milazza do Messiny a z Messiny následně do Giardini-Naxos. Místní vlakové nádraží však bylo situované mimo městečko, takže nás navíc čekal pěší přechod. Celou situaci už tak komplikovalo vědomí, že vlakové nádraží v Milazzu je od přístavu poněkud dále, než jsme původně doufali, a aby toho nebylo málo, tak trajekt ze Stromboli měl zpoždění více než hodinu. Kvůli tomuto zdržení nám vlaky z Milazza ujely, naštěstí jsme si zjistili alternativní dopravu autobusem, kterým jsme do Messiny přijeli už za tmy. S provozním B & B, ve kterém jsme měli na následující dvě noci rezervaci, jsem byl po celou dobu v telefonickém kontaktu. Velkým štěstím bylo, že se všech lidí, které jsme na Sicílii potkali, uměl anglicky suverénně nejlíp. Na vlakové nádraží, které Giardini sdílí se sousední Taorminou, jsme dorazili za tmy v pozdní večerní hodinu. Na místě jsme chvíli luštili jízdní řády a nějaké informace vyzvěděli od dvou taxikářů. Nejdříve nám tvrdili, že do města je to po silnici maximálně jeden kilometr, po chvíli však vycítili svou šanci a jeden z nich nám začal nabízet své služby s tím, že do města to jsou minimálně tři kilometry. O svezení za deset euro jsme však neměli zájem a udělali jsme dobře, jak jsme později zjistili. Rozhodli jsme se zbývající část cesty zdolat po svých. Na záda jsem hodil svou krosnu, z druhé strany nasadil Pavlínčinu a po silnici jsme si štrádovali do Giardini-Naxos. Neušli jsme ani tři sta metrů, když mi zvonil telefon. Náš ubytovatel Tanas se ptal, kde se nacházíme, načež nám sdělil, že se máme vrátit zpět na nádraží, že nás vyzvedne. Domníval jsem, že se mu nakonec podařilo sehnat auto. O to větším překvapením byly dva skútry, které se chvíli po sobě před námi objevily. Divoká jízda s krosnami na zádech, vzájemné předjíždění a kličkování ulicemi to byl opravdu nevšední zážitek. Předjížděli jsme mimochodem další skútr, na kterém jeli dokonce tři lidi. Tanas na mě od řidítek křičel: “Welcome on Sicily, man!”.
Sicilie má stejně jako jiné země své specifické problémy. Nejvíce bijící do očí pro nás byla problematika afrických imigrantů. Těch je v celé Itálii opravdu velké množství, jsou vidět v podstatě v každém městě a Sicilie je hlavním místem, kam směřují první kroky těchto zoufalců. Tisíce Somálců se každý rok snaží překonat nebezpečné mořské vody na provizorních člunech. Spousta z nich při této plavbě za “lepším životem” zahyne, přesto však neustále roste počet těch, kterým se podaří plavbu úspěšně dokončit. Okamžitě nastává otázka, co s nimi. V lepším případě se tito lidé živí prodáváním laciných suvenýrů na plážích a jiných turistických místech, častěji se však jen tak potloukají po městských parcích a v blízkosti nádraží, které tak nepůsobí úplně bezpečným dojmem. Italská televize každý den vysílá spoty věnované kriminalitě těchto běženců a ani samotní obyvatelé nejsou pochopitelně z nových krajanů zrovna nadšeni. Somálce čeká při tažení na sever evidentně teplotní šok. I v největších vedrech, kdy jsme se toužili svléci snad i z kůže, jsme je viděli oblečené v péřových bundách. Už jen při tomto pohledu jsem se potil dvakrát více.
Místa
Trapani
Trapani je nejčastěji navštěvované kvůli svému mezinárodnímu letišti, ovšem na mě toto město udělalo velmi dobrý dojem. Celkově jsme se zde cítili velmi příjemně. Na širokých chodnících jsme se nemuseli vyhýbat šíleným jezdcům na skůtrech, v těsné blízkosti centra jsou pěkné pláže s čistou vodou a celkově Trapani působí takovým příjemným, neturistickým dojmem. Z Trapani jsme si první den po příletu udělali pěší výlet do středověkého města Erice, které se nachází přibližně 800 výškových metrů nad Trapani i úrovní moře.
Byli jsme jediní, kdo se rozhodl pro tento způsob “dopravy”. Všichni ostatní návštěvníci se sem dopravili autobusem, autem nebo lanovkou a u několika Angličanů jsme si při příchodu do Erice získali nefalšovaný obdiv. Výšlap jsme si zpestřili trháním fíků, které v této středomořské přírodě divoce rostly, i házením kamenů po vzteklém psíkovi, který nám v kopci zkřížil cestu.
Výšlap se nám moc líbil, zpět na pokoj jsme však přišli naprosto vyprahlí. Večer jsme se ještě na mé přání vydali podle mapy navštívit místní saliny, tedy místa, kde se těší sůl. Bohužel se nejednalo o příliš fotogenické místo. Čistě průmyslový areál, který nepůsobil příliš příjemným dojmem.
San Vito lo Capo
Do San Vito lo Capa se jezdí především na skvělým koupáním. Navíc se zde pravidelně každý rok kona KusKus fest, ke kterému se v době naší návštěvy pomalu schylovalo. Koupačka na zdejších světlých plážích byla opravdu parádní.
Jeden nebo dva další dny by se zde dalo ještě lenošit, navíc by se dal zdejší pobyt zpestřit výstupem na obrovský útes Monte Monaco nebo návštěvou přírodní rezervace Zingaro.
Palermo
Palermo jsme zhodnotili jako jednoznačně nejošklivější místo, které jsme během našeho cestování navštívili. Špinavé ulice plné odpadků, dusivý provoz, úzké chodníčky. V tomto městě jsme se od samého počátku necítili dobře. Přesto však zde člověk může najít místa, která stojí za navštívení. V první řadě bych doporučil návštěvu botanické zahrady Orto Botanico se spoustou exotických stromů, keřů a rostlin,které u nás rostou v květináčích, v botanické zahradě je člověk obdivoval v gigantických rozměrech.
V Palermu se nám ještě líbila místní katedrála, druhý den ráno jsme ovšem velmi rádi spěchali na místní vlakové nádraží, ze kterého jsme se měli přesunout na jiné místo. K našemu překvapení jsme zjistili, že s ohledem na stávku železnic žádné vlaky nejezdí. Naštěstí se posléze ukázalo, že jeden vlak za další dvě hodiny pojede, takže jsme se mohli dostat do Milazza, ze které nám vyplouvala loď na ostrov Stromboli.
Stromboli
S Pavlínkou jsme se shodli, že Stromboli bylo vůbec tím nejlepším z celé Sicílie. I když Stromboli se vlastně na Sicílii nenachází. Stromboli, které je jedním z Liparských ostrovů, vystupuje z Tyrhénského moře jako aktivní sopka, jejíž neustálá činnost je bedlivě sledována.
Desítky turistů se každý večer před setměním vydávají na fyzicky namáhavou tůru, aby mohly sledovat pravidelné erupce na vrcholu sopky. Bohužel jsme měli tu smůlu, že sopka vykazovala během naší návštěvy nadměrnou aktivitu.
Přístup byl umožněn pouze do půlky kopce, kde jsme z vyhlídky sledovali lávu, která po svahu stékala do moře. Erupce jsme viděli pouze dvě, ale stejně to byl velký zážitek. Každopádně bych se chtěl na Stromboli ještě jednou vrátit, nejlépe v době, kdy sopka vykazovat svou běžnou aktivitu. Ze sopky jsme sestupovali za svitu čelovek. Nebo spíše čelovky. Moje novější čelovka byla totiž poněkud unavená a svítila tak intenzivně, že jsem si neviděl ani na špičku boty. Sestup byl proto poněkud pomalejší, než jsme zvyklí. Je nezbytné zdůraznit fakt, že čelovka nebo baterka jsou naprostou nezbytností při každé večerní procházce, protože na Stromboli není žádné veřejné osvětlení.
Zážitkem zde bylo i koupání na zdejších černých, lávových plážích. Na první pláži jsem se chtěl vrhnout do vody, když jsem si hned u břehu všiml fialové medúzy. Okamžitě jsem začal podezřívavě zkoumat okolí a zjistil, že stejní tvorové se nacházejí na každém půl metru.
Do vody se mi už samozřejmě chtělo mnohem méně a nepřesvědčili mě ani dvě starší cizinky, které tvrdily, že je medúzy sice požahaly, ale že to jen pálilo a není to nebezpečné. Jiný postarší Ital mi tvrdil opak, takže jsme se po chvíli zvedli a přesunuli se na jinou pláž tvořenou černými lávovými oblázky, kde nebyla po medúzách ani stopa, voda byla průzračně čistá a parádně teplá. Není divu, že se nám odsud vůbec nechtělo a nejradši bychom zde zůstali ještě další noci.
