Na letošní výpravu do Vysokých Tater přibíráme s Honzou Weissem horalskýho nováčka – našeho dobrýho kamaráda Milana Mužíka. S Milanem jsme se seznámili během našich krásných brigádnických let na koupališti Riviéra, kde jsme pracovali několik letních sezon na kase a Milan nám dělal hlavního pokladního. Pod jeho vedením začala celá firma Starezsport (která měla koupaliště pod správou) konečně prosperovat a koupaliště zažívalo zlaté časy. 🙂 Milan se dřív našich horských akcí neúčastnil, ale letos na jaře projevil zájem a stal se tak třetím účastníkem výletu.
Cesta do Smokovce
Akci máme naplánovanou na tři noci od čtvrtka do neděle – dvě přenocování na Téryho chatě a jedna noc v kempu u Starého Smokovce. Milan mě svým autem vyzvedává ve čtvrtek ráno o půl 8 a ve čtvrt na 9 nabíráme Honzu na sídlišti v Bohunicích. Cesta na Slovensko probíhá poměrně poklidně a do Smokovce přijíždíme někdy okolo 14.hod. Při příjezdu začíná pršet, na parkovišti se nám z auta moc nechce, ale uvědomujeme si, že nás na Téryho chatu čeká pořádná porce výškových metrů. Přesně řečeno tisíc metrů převýšení. Nedá se nic dělat – sebe i batohy obalujeme do pláštěnek a vyrážíme. Asi po pěti minutách se Honza z ničeho nic zastavuje, protože si uvědomil, že v autě nechal jídlo. Stojíme tedy s Milanem na dešti a čekáme, až se Honza vrátí z parkoviště. Čas ubíhá, ale Honza nikde. Až zhruba po čtvrthodině se objevuje a vysvětluje, že musel na parkovišti po domluvě s hlídačem přeparkovat auto.
K Téryho chatě
Můžeme tedy pokračovat. Nejprve přes Hrebienok (1285 m n.m.) dál k Zámkovského chatě (1475 m n.m.), která je letos v rekonstrukci. To už jsme naštěstí bez pláštěnek, protože přestává pršet. Od Zámkovského chaty následuje pasáž lesem, později kosodřevinou za níž se už objevuje výhled na Téryho chatu (2015 m n.m.). Musíme překonat nekonečné serpentiny, abychom se k ní někdy okolo půl 7 konečně dostali.
Zatímco Honza mění na chatě dvoueurovou minci za žeton a míří do sprchy, já se jdu s Milanem vykoupat do Prostredného Spišského plesa. S ohledem na počasí i pokročilou hodinu okolo nikdo není, takže nikoho nevzrušíme, nepohoršíme ani žádná dáma neomdlí při pohledu na naše nahá těla v plesu. Nedostavil se ani známý fotograf Jan Saudek, takže to letos bude opět bez kalendáře.
Noc za zvuků motorové pily
Po koupeli sedáme na chatě k volnému stolu a posilňujeme se polévkama nebo z vlastních zásob. Především Milan má s sebou tolik jídla, že by si mohl otevřít vlastní bufet. V okýnku nám potvrzují, že obě noci máme v šestilůžkovém pokoji, jehož vchod je přímo z restaurace. Pokoj má přibližně šest čtverečních metrů, které jsou vyplněné dvěma třípatrovýma postelema a skříňkama. Zabíráme postele, přičemž já s Milanem si vybíráme třetí patro. Z té trojky je to už pořádná výška a v noci z ní spadnout by nejspíš byla konečná.
Na postelích máme celkem pohodu a docela rychle usínáme. V tu dobu netušíme, že to jsou nejpříjemnější chvíle v izbe, který nebudou trvat dlouho. Později večer totiž osazenstvo pokoje doplňuje starší polský pár a jeho mužská polovina se nám postará o bezesnou noc. Polák chrápe jak dřevorubec – nepomáhají špunty do uší ani sluchátka s hudbou. Je pravda, že když se v noci probouzím, tak v první chvíli netuším, kdo je zdrojem toho otravnýho zvuku. Nejdřív podezřívám Honzu Weisse a v duchu si opakuju, jak s ním Evča vydrží spát. V jednu chvíli už to nevydržím a nakláním se k Honzovi o patro níž se svítilnou na mobilu v jedné ruce a polštářem ve druhé (abych se ho pokusil přidusit). Honza se ale okamžitě brání, že to není on, ale Polák z “přízemí”. Ve zbytku noci ho máme chuť zabít a když konečně k ránu usneme, tak Poláci zrovna začínají dělat na pokoji rachot, protože se chystají na brzkou túru do hor. Polák je krásně vyspanej, ještě má růžový tváře z toho, jak parádně si v noci zchrupnul.
Na Pyšné štíty
Před půl sedmou musím navštívit toaletu a vzápětí dost rozlámaní snídáme a vyrážíme na Pyšný štít.
Nejprve obcházíme Prostredné Spišské pleso, za kterým si odkládám hole, protože mi překáží při navigaci v terénu. Stejný nápad dostává po dalších deseti minutách Honza, ale v tu chvíli netuší, že své hole vidí naposledy. Postupně se přesouváme lehce vlevo do Mačacího kotle, ve kterým stoupáme terénem s velkými balvany.
Ty později střídá drobnější suť. Po celou dobu se jedná o lehké lezení, které však komplikují nestabilní kamení, které je navíc vlhké po dešti z předchozího večera.
Ve třičtvrtě na deset se konečně dostáváme do Pyšného sedla.
Odsud už pokračuje lezení po kompaktnější skále. Kluci chvilku zvažujou, jestli pokračovat, ale nakonec si dodávají odvahy a statečně překonávají výškové metry na Malý Pyšný štít. Na jeho vrcholu (2590 m n.m.) si pořizujeme společné fotky v 10:20.
Kluci jsou rozhodnutí už dále nepokračovat. Domlouváme se, že se pomalu pustí do sestupu a na Pyšný štít si vylezu sám. Docela rychle se mi daří najít trasu vedoucí z Malého Pyšného štítu a okolo zvláštního skalního útvaru (Loktibrada) pokračuju k hlavnímu masivu Pyšného štítu. Tato část výstupu se mi jednoznačně líbí nejvíce. Ani v mapách nesleduju vyznačenou trasu a co nejpřímočařeji lezu k vrcholu (2621 m n.m.). Na něj se dostávám v 10:45.
Široko daleko není ani živáčka, bohužel jsem zrovna obklopený oblaky, takže se výhledy moc kochat nemůžu. Po krátkém odpočinku tedy vyrážím nazpět. Na Malém Pyšném štítu se na chvíli roztrhá oblačnost, takže si konečně můžu užít masiv Pyšného štítu.
Nasvačím se a pokračuju v sestupu. Občas se dostávám do těžšího terénu a jednou mi podklouzne noha. Propadám se asi o půl metru vzduchem a zarážím se loktama o skálu. Výsledkem je naražený loket, ale nejedná se o nic vážnýho. Ze sedla – přibližně sto metrů pod sebou – vidím kluky a ještě jeden horolezecký pár. Při sestupu se mi ale moc nedaří se k nim přibližovat. Kluky dobíhám až téměř na úpatí kotle.
Vystěhováni z pokoje
Společně pak dokončujeme zbytek sestupu a hledáme přitom naše hole. Vzhledem k mlze se trošku hůře orientujeme a samozřejmě ani jeden z nás hole nenachází. Já se pro ně později odpoledne za hezčího počasí vracím a podaří se mi je nalézt opřené o skálu. Před odchodem na chatu se ještě krátce koupu v plesu. Chata je v tuto chvíli úplně natřískaná. Dáváme na topení sušit věci a po té se nám daří najít volné místo u stolu. Můžeme se aspoň posilnit zelňačkou a smaženým sýrem. V přecpané jídelně se nám sedět nechce a tak se přemisťujeme na pokoj. Zde se rozvalíme jak vepři a těšíme se, jak si během odpoledne dáchneme. Bohužel pohodička netrvá moc dlouho. Otvírají se dveře a na pokoj se začíná dobývat parta dalších čtyř Poláků. Počítají volná místa a my je suverénně vypakujeme s tím, že místo je tu volné jen jedno. Zdar a neotravujte. Jenže za chvíli se objevují na pokoji znovu v doprovodu jednoho chalana z místní samosprávy. Ten nám oznamuje, že máme smůlu a dnes v noci spíme v jídelně. Z postelí se nám teda vůbec nechce, ale po půl hodině se přece jen zdekujeme a jak zmoklé slepice se přesouváme do jídelny. Na posteli se rozhodně vegetilo pohodlněji a vidina celého odpoledne a večera stráveného na tvrdých židlích není příliš lákavá.
Nalezené hole a noc v jídelně
Venku přestává pršet a já se vydávám hledat hole a následně si zopakuju koupání v plese. Po dlouhé túře a předchozí noci jsme dost unavení a tlačíme očima čas směrem k desáté, kdy se z jídelny stává noclehárna. Na zemi se ocitá sedm rozkládacích matrací, z nichž šest jich je na sobě naprosto namáčknutých. Vypadá to na další sladkou noc. Naštěstí chrápání není tak intenzivní jako předchozí noc, mně se ale stejně nedaří usnout. Když už zabírám, v jídelně najednou kdosi dělá velký rachot. Nějaká holka se v noci vrátila (nejspíš) z túry a vybaluje si v nočním tichu svůj vercajk. To už se zdá být úplně jako zlej sen. Ráno sedíme u stolu jako mrtvoly a holčina si spokojeně chrupká na stole.
Baranie rohy
Radši co nejrychleji opouštíme chatu a za krásného slunečného počasí obcházíme zprava Prostredné Spišské pleso a míříme tentokrát ke Kotlině Pěti Spišských ples. Orientace je výrazně snazší než předchozí den, protože cesta je hezky vyšlapaná a pomáhají i mužíci. Navíc jednoho Mužíka (Milana) máme s sebou, takže když si nevím rady, stačí se otočit za sebe a hned vím, že jsem na správné trase. Rychle stoupáme k sedlu. Blíže u sedla je terén strmější, ale není to nic, co by se nedalo zvládnout.
V sedle je třeba zahnout vlevo a překonat několik lehčích lezeckých úseků. Závěrečný úsek probíhá ve snadném kamenitém terénu. Z vrcholu na mě volají dva Poláci, že už to mám jen kousek. Říkám si, že v okolí Téryho chaty jsme vlastně potkali mnohem víc Poláků než Slováků. Pár minut po osmé hodině přicházím na vrchol a několik minut po mně i kluci.
Děláme několik vrcholových snímků, svačíme a kocháme se výhledem po okolních štítech. Poláci mezi tím sestupují a my je následujeme přibližně po deseti minutách.
Kam zas jdete?
Při sestupu z vrcholového plata potkáváme vůdce, který má k sobě na laně přivázaného klienta. V tomto snadném terénu to vypadá trochu komicky a děláme si srandu, že příště je potkáme navázané při sestupu z Lysé hory. Ale to je jen nadsázka. Chápeme, že vůdce má za klienta plnou odpovědnost a dost míst na výstupové trase na Baranie rohy není úplně bez rizika. Po chvíli potkáváme v protisměru Poláky, se kterými jsme se setkali na vrcholu. Vypadá to, jak kdyby se znova vraceli na vrchol. “Kam zas jdete?” ptám se jich a oni odpovídají, že šli špatně. Že pokračovat v sestupu v této trase je nemožné. Mně se to moc nezdá, protože jsme přímo na trase, kterou jsme vystoupili. Kluci se nechají zvyklat a oblízají “neslezitelné” místo vrchem, což se nakonec ukazuje jako obtížnější varianta. Když totiž sestupuju trasou jak bylo v plánu, ukazuje se, že polští kluci zbytečně panikařili, protože se jedná o zcela snadné lezení. Na kluky chvíli čekám a společně pak pokračujeme přes sedlo a žlab k plesu.
Nekonečný sestup ke Smokovské kyselce
Na chatě pobalíme zbytek věcí a ještě si na chvíli sedáme u plesa na krátký odpočinek. Teď nás čeká nekonečný sestup tisíc výškových metrů až do Smokovce. Výstup na turisticky neoznačené štíty je naprosto jiný svět než ten, ve kterém se ocitáme při sestupu od Téryho chaty. Potkáváme v protisměru desítky až stovky lidí a v tomto duchu se sestup táhne až k Zámkovského chatě. U ní hustota zalidnění ještě roste a my jsme moc rádi, když se po 14. hodině dostáváme na parkoviště ve Starém Smokovci. Honza mě na parkovišti láká na svůj turistický tip – údajně někde v lesíku za parkovištěm se čepuje výborná smokovská kyselka. Jdu se tam podívat. Jediné, co však v lesíku najdu, je výživné místečko s použitými toaletními papíry, které se očividně používá jako veřejný záchod. Věřím tomu, že půda je zde hodně kyselá…
Nákup dárečků a návrat domů
Odjíždíme z parkoviště a ještě zastavujeme v centru Smokovce, kde kupujeme dárečky pro svoje blízké. Rozhodli jsme se poslední noc v kempu nepřespávat a raději se jet pořádně vyspat domů. Čeká nás asi čtyřhodinový přejezd. Je třeba ocenit Milana, který celou cestu odřídí i přes únavu s naprostým přehledem. Nejprve vysazujeme Honzu v Šelešovicích, kde si ho vyzvedává natěšená žena Evča a spokojeně nám děkuje, že jsme ji ho v pořádku vrátili. Dál už pokračujeme jen s Milanem, který mě u domu vyhazuje chvíli po čtvrt na devět. Otevřít mi přibíhají natěšené děti, které jsou zvědavé, co jsem jim přivezl. Spokojeně pak odcházejí spát. Akce Tatry 2023 máme úspěšně za sebou a já můžu jen ocenit kluky za skvělý výkony, který v nelehkým tatranským terénu předvedli. Kromě odvahy ukázali i respekt a rozvahu, když se dokázali správně rozhodnout, kdy je třeba nepřeceňovat síly a otočit se k návratu. Po vstřebání zážitků se jim už v hlavě rodí určitě další plány, kam vyrazit příště.