Časy, kdy jsme na každoroční pánskou jízdu po evropských horách vyráželi v osmi lidech, jsou pryč. Už loni nás bylo při cestě do Tater v Transitu jen pět. A v roce 2021 zbylo z naší party jen torzo. Pepa staví dům a Michal očekává druhého potomka. Na poslední chvíli vypadává i Honza Novotný, který to zdůvodňuje svým typickým láskyplným způsobem – “stará nastupuje do práce a já musím hlídat děcko”. Takže Pyreneje proběhnou jen ve dvou – já a Honza Weiss. Pro dva je Ford Transit zbytečným luxusem. Půjčíme si tedy osobák.
Odjezd a návštěva San Marina
V jedné z brněnských půjčoven aut rezervujeme Fabii Combi, stíháme kompletní očkování proti Covidu, a to i s dvoutýdenní rezervou na platný Covid pas, a v sobotu 24.7. o půl 4 ráno mě Honza vyzvedává v Pohořelicích. Místo Fabie Combi mu půjčovna bez omluvy nebo vyjednávání dodala starý Seat Altea, který nemá v kufru rezervu a v ostřikovačích není žádná kapalina. I když jízdní vlastnosti vozu nejsou příliš přesvědčivé, bezpečně projíždíme Rakouskem i Itálií. Prvním cílem je San Marino, především jeho pevnost La Fratta, která je i nejvyšším bodem tohoto evropského ministátečku.
V San Marinu trávíme příjemné odpoledne. Krásné ulice s historickými budovami jsou téměř liduprázdné a pouze v okolí pevnosti se pohybuje více lidí. Já se snažím opatrně rozhýbávat levou nohu (operovanou), která mě v posledních týdnech dost pozlobila. Po zářijové plastice předního křížového vazu jsem nohu postupně zatěžoval a posiloval. V posledním půl roce jsem jezdil na kole, chodil a dělal dřepy. Nakonec mi to nedalo a zkusil jsem i běhat. Tento pohyb a velká zátěž na úpony se ukázaly jako problematické, což jsem odnesl opakovaným zánětem úponu a šlach na operované noze. I těsně před odjezdem mě noha bolí, snažím se jí pravidelně léčit ve studené vodě a jen doufám, že alespoň na nějaký vrcholek dolezu. V San Marinu se to daří bez větších problémů. Na noc zajíždíme do kempu v Rimini, kde se večer i ráno koupeme v moři.
Monako
V 9 už pokračujeme směrem do Francie a tentýž den dojíždíme do Monaka. Honza má skvělý nápad zastavit na hlavní ulici, která je v kopci nad Monakem. Vyhneme se tak hektickému provozu v centru města i placenému parkovišti. Naše kroky vedou nejdříve k místu zvanému Monaco High Point – což je nejvyšší bod ministátečku nacházející se na ulici Chemin des Révoires (161 m n.m.). Místo bychom bez aplikace mapy.cz hledali jen velmi těžko, protože není nijak zvlášť označené.
Po několika fotkách sestupujeme k pobřeží, kde lze vidět hlavní zajímavosti Monaka.
Jednoznačně největším zážitkem je koupání na maličké pláži Crique des Pêcheurs, kterou najdete kousek od Oceánografického muzea přímo pod budovou věznice Maison d’Arrêt de Monaco.
Plážička, která má dokonce i vlastní sprchu, je pravidelně masírována docela slušnými vlnami a koupání zde je skvělým zpestřením prohlídky rozpáleného města. Na závěr dne se noříme do slané vody i na přelidněné pláži Larvotto. Stovky schodů nás následně vedou až k zaparkovanému autu. Noc trávíme v přírodě nedaleko dálnice a ráno míříme do Pyrenejí. První chodem bude nejvyšší hora Andorry – Coma Pedrosa.
Příjezd do Andorry
Hlavní město pyrenejského ministátu – Andorra la Vella – nás vítá hektickým dopravním provozem. V centru města se nám daří díky navigaci rychle zaparkovat a vyrážíme na prohlídku centra města.
Free WiFi v blízkosti informačního centra využíváme k bezplatnému telefonátu našim rodinám, kontrole olympijských výsledků a předpovědi počasí na další dny. Projít centrum města netrvá příliš dlouho a navíc začíná pršet, tak se vydáváme zpět k autu s tím, že ještě chceme dokoupit proviant v nějakém supermarketu. Místní supermarket je opravdu luxus – obrovský výběr zboží všeho druhu a hlavně v sekci ovoce/zelenina člověk žasne nad kvalitou nabízených potravin. Do Arinsalu, který je výchozím místem výstupu na Coma Pedrosu, přejíždíme odpoledne za již pěkného a slunečného počasí. Parkujeme na velkém bezplatném parkovišti v nadmořské výšce okolo 1560 m n.m.. Kromě nás tu parkují asi dvě nebo tři auta a celkově tu vládne naprostý klid. Od dvou německých turistek získáváme nějaké informace o provozu parkoviště i o zdroji pitné vody v nejbližším okolí. Po svačince a přebalení věcí vyrážíme doplnit vodu, což se pro následující hodiny stává klíčovým okamžikem. Zdroj pitné vody je totiž přímo u začátku treku na Coma Pedrosu a navíc ho obklopuje potok s čistou vodou a stoly i lavice na piknik. Honza od prvního okamžiku místo mlsně okukuje a je vidět, že mu cosi šrotuje v hlavě. Svůj plán si pro sebe nenechává příliš dlouho. Svěřuje se, že by chtěl místo parkoviště přenocovat zde, u vody. Má to malý háček – toto místo je totiž ozdobeno značkou „zákaz vjezdu osobním vozům a motorkám!“, což však pro Honzu nepřestavuje téměř žádnou překážku. Po jistém váhání s přesunem souhlasím. Auto parkujeme hned za značku a okolo půl 7 jdeme stavět stany na malou louku – asi 10 výškových metrů nad místem pro piknik.
“Parádní” noc před výstupem na Coma Pedrosu
Pokud je Honza v něčem jistej šampion, tak je to ve stavění stanu a zmizení v něm. Po chvilce po něm není ani vidu ani slechu. Teda… slechu trochu jo, no. Ale jen trochu. Tak zalízám do stanu taky, chvíli si čtu, ale nějak se nemůžu zbavit jistého tísnivého pocitu…
Padá na mě dřímota, ze které mě probouzí nedaleké hlasy. Po pár minutách mi to nedá a vylízám ze stanu. První, co vidím, jsou blikající majáčky policejního auta. Je jasné, že máme problém… Rychle se oblíkám, budím Honzu a běžím dolů k autu. Dva andorští policisté zrovna zkouší, jak našemu Seatu sedne slušivá botička. Problémy řešíme jako správní drsňáci. Na jednoho z policajtů okamžitě spustím: „… tak poslouchej kamaráde.. ty teď půjdeš za svým kámošem a řekneš mu, aby vzal okamžitě klíč a sundal tu hnusnou věc z našeho auta, kapišto?!! A nezdržuj, protože zítra máme výstup a chceme se trochu vyspat!!“ Policajt poslušně přikývne a po chvilce slyším, jak španělsky hovoří se svým parťákem. Ten urychleně přibíhá a naše kola jsou během okamžiku opět volná. Oba se nám ještě omlouvají a ve chvilce mizí pryč do centra Arinsalu. No, dobře… takhle to úplně nebylo. Po tu botičku přicvaklou na kolo ano, zbytek se mi asi zdál v noci. Takže ta skutečná verze je následující – k autu jsme přišli jak spráskaní psi, policajti nám dali kartáč, my uznali chybu, asi tak desetkrát se omluvili a andorští strážci zákona byli té lásky, že si botičku vzali s sebou. Rychle přenášíme věci do auta a míříme zpět na parkoviště v domnění, že teď už bude všechno v cajku. Já ulehám vedle auta do bivakovacího pytle a Honza si leze do stanu, který nemá konstrukci. Oba se tak dlouho převalujeme a nemůžeme usnout, že nakonec navrhuju, že si na prázdném parkovišti postavíme vedle auta plnohodnotné stany. Po pár minutách je hotovo a spokojeně si libujeme, že to je jiná garsoniéra. Daří se nám i usnout, jenže po půlnoci na měněkdo ve snu volá „Hola, hola!!“. Otevírám oči a on to není sen. Naši staří známí policajti se rozhodli otestovat, co udělá s výkonem v horách spánková deprivace. Se sladkým úsměvem nám oznamují, že se na parkovišti kempovat nesmí. Loučí se s ironickým přáním dobré noci a my padáme do auta na přední sedadla. Opět nemůžeme usnout, takže potají ruším budíčka na půl 5, protože v ten čas by z nás byly leda tak trosky. Nakonec se nám daří trochu zabrat a probouzíme se chvíli po 6 hodině.
Pyreneje v plné kráse
Naspáno máme tak 3-4 hodiny, navíc mizerné kvality, ale každá hodina dobrá. Po rychlé snídani a dalších nezbytných procedurách vyrážíme před 7 hodinou. Nejprve jdeme okolo místa na piknik, ze kterého nás předchozí večer vypakovali. Trek vede lesíkem podél potoka a po několika minutách se napojuje na značenou trasu k chatě Refugi de Coma Pedrosa a samotnému vrcholu Coma Pedrosa. Mírnější výstup lesem postupně nabírá na strmosti a začíná se pořádně klikatit. Po dvou mostech přecházíme dvě říčky Riu Pollos a Riu de Comapedrosa a poměrně svižným tempem dorážíme o půl 9 do sedla (a rozcestí k chatě Coma Pedrosa) Collet de Comapedrosa (2223 m n.m.).
Krásné prosluněné místo s výhledy na pyrenejské hřebeny je přímo stvořeno k odpočinku. Této pobídky samozřejmě využíváme k doplnění energie a tekutin. Během dalšího stoupání postupně ubývá zeleně a okolní krajina se převléká do trochu drsnějšího kabátu. Trasa se stáčí prudce doprava ke dvěma jezerům – menšímu Estany de Comapedrosa a především k horské perle Estany Negre (2628 m n.m.), u kterého se objevujeme před desátou hodinou. Hladina jezera hraje různými odstíny modré a zelené a my už si plánujeme, jak si zde po výstupu uděláme lázeňskou pohodu. Nyní u jezera posedíme jen chvilku a pokračujeme dál. Viditelnost je parádní a když se během prudkého stoupání k vrcholu chceme vydýchat, tak se stačí jen otočit a kochat se pohledem na Estany Negre.
Nejvyšší vrchol Andorry a exkluzivní koupání
Závěrečný finiš k vrcholu probíhá čistě po kamenech a suti a v čase 11:05 můžu konečně šlápnout na vrcholová místa nejvyšší hory Andorry (2942 m n.m.). Honza se ke mně po dvou minutách připojuje a společně sledujeme místní „sky-runnery“, jak se říká běžcům, kteří téměř nalehko běhají na vrcholky hor. Jeden z nich – tipujeme, že pán ve věku okolo 55 až 60 roků – nám dělá společnou fotku na vrcholu.
Na oplátku uděláme vrcholový snímek i my jemu. Bohužel neumí anglicky, takže mluvíme každý svým jazykem za pomocí gestikulace. Chlapík je evidentně ve skvělé kondici – večery asi většinou netráví po hospodách při pivíčku a rumu. Po více než půlhodině začínáme sestupovat a za pár desítek minut nás opět vítají břehy jezera Estany Negre.
Neváhám a okamžitě se ponořím do jeho studené vody (odhad teploty 10-12 stupňů). Je to nádhera a hecuju Honzu, že do něho musí taky jít. Moc se mu nechce, nakonec ho však vyhecuju a Honza se do studené vody na chvílí ponoří taky. Jen je u toho trocha křiku. Nakonec si dávám ještě jednu koupačku. Koupání v Estany Negre bylo super – možná nejlepší koupání, co jsem kdy zažil. Teď nás už čeká jen sestup do Arinsalu, kde ještě ve studeném potoce chladíme unavené nohy. Po nákupu potravin navečer přejíždíme přes Pyreneje, kde na jedné z krásných luk přečkáváme noc. Video z výstupu na Coma Pedrosu
Pohoda v Benasque
Do Benasque, pěkného městečka pod nejvyšším vrcholem Pyrenejí, přijíždíme krátce po poledni. Zastavujeme na bezplatném parkovišti a plán pro zbytek dne je následující. Zjistit informace o ranním autobusu jedoucím na místo zvané La Besurta, kde je začátek výstupu; vyřešit spaní na následující noc; dokoupit potraviny; a dobít telefony (pokud používáte telefon jako navigaci, foťák i kameru, tak ušetříte v batohu spoustu místa i váhy, výdrž baterie však dostává zabrat). Na parkovišti se rozdělujeme. Honza svačí a já se vydávám hledat informační centrum. Zanedlouho k němu přicházím, ale je zavřeno a chybí i cedule, která by poskytla informace o otevírací době. Ptám se několika místních, až se mi daří oslovit postaršího baskického turistu, který mě vede uličkami k novému informačnímu centru. Nové informační centrum má zrovna polední pauzu, která trvá 3,5 hodiny (od 13 hod. – 16:30). Spousta času, když uvážíme, že je zrovna 13:15. Vracím se k Honzovi, abychom se domluvili na programu odpoledne.
To nakonec trávíme z velké části každý zvlášť dobíjením telefonu v hospodě při pivku (já), prohlídkou městečka, nákupem potravin a konečně návštěvou informačního centra. Zjištujeme, že do autobusu mířícího k La Besurtě můžeme nastoupit nejen o půl 5 v Benasque, ale také v 5:00 o několik set metrů výše – na velkém bezplatném parkovišti Llanos del Hospital (cca 1700 m n.m.). Rozhodujeme se tedy pro tuto možnost a jedeme obhlídnout toto parkoviště, zda by se v jeho blízkém okolí nedalo přenocovat. Po příjezdu zjišťujeme, že by to teoreticky šlo, ale buď v autě nebo někde „za bukem“ ve spacáku – ovšem s nejistým výsledkem. To po předchozí zkušenosti z Andorry nechceme riskovat. Od francouzských turistů dostáváme tip na bezplatný kemp o pár kilometrů směrem k Benasque níže a přejíždíme k němu.
Vítejte v kempu
Na místě je vydatný zdroj pitné vody, tak doplňujeme láhve a chystáme se vybrat místo k zakempování. Od parkoviště vede cesta směrem k lesu. Je před ní značka kempu s popiskem ve španělštině. Volně si ji překládáme jako „Vítejte v kempu a užijte si čas strávený u nás“ a na travnatém plácku kousek od cesty vybalujeme věci. Honza neváhá a jeho stan stojí rychleji než stihnu vytáhnout svůj batoh z auta. Vzhledem k množství kolemjdoucích a plnému parkovišti si tímto místem k přenocování nejsem úplně jistý. Radši si chystám batoh a výbavu na zítřejší výstup a večeřím. Že to byla dobrá volba se ukazuje vzápětí. Okolo jede terénní autobus a jeho řidič na mě zběsile gestikuluje, že tady chrnět nebudeme. Chci to s ním v klidu probrat, takže mu dávám pokyn, aby zastavil. Dveře se otevírají a já přistupuju do autobusu. Řidič mluví jen španělsky, ale cestující mi vysvětlují, že tento kemp je jen pro mladé skauty. Takže máme utrum. Nemá smysl se s nimi dohadovat. Poděkuju za informaci a nechám je jet. Jiné místo na spaní se nám už hledat nechce. Zvlášť když široko daleko není vidět jediného skauta. Možná jsou zrovna na lovu bobříků. Každopádně místa je tu tolik, že nikoho o plácek ke spaní určitě nepřipravíme. Jdu se podívat po okolí a nacházím nádherné místečko ukryté před veškerým okolím, kde nikoho nebudeme dráždit a nikdo nás nebude rušit. Přenášíme kompletní Honzovu ložnici i zbytek věcí na vyhlídnutý plácek a auto přesouváme na parkoviště. Přestože je místo na klidný nocleh jako stvořené, tak se mi nedaří usnout. Částečně asi na základě zážitků z předchozích nocí, částečně kvůli vzdálenému bouchání dveří z parkoviště. To neustává ani s padající tmou. Hodiny ubíhají a spánek se nedaří. Nakonec do dřímoty na pár hodin upadám, po 4 hodině však musíme vstávat a pobalit si všechny věci.
Za tmy z La Besurty
O půl 5 přejíždíme na parkoviště Llanos del Hospital, kde před 5 hodinou nastupujeme do autobusu směr La Besurta. Zpáteční jízdenka stojí okolo 5 eur. Autobus je plný španělských horalů a dokonce je v zavazadlovém prostoru i jeden pes. Po 15 minutách vystupujeme na La Besurtě (1920 m n.m.) a ve tmě se přidáváme k dlouhému hadu svítících čelovek. Snažíme se držet tempa turistů před námi. To se nám daří, avšak stačí jen na chvíli zastavit a vláček ujíždí. U chaty Renclusa (2140 m n.m.) se opět stáváme součástí vláčku. Držíme se Španělů zuby nehty a při pauzách, které jsou jen zřídka a krátce, odmítáme s úsměvem nabídku k uvolnění cesty. Moc dobře víme, že nasazené tempo je tak akorát a občas se napít nebo natočit video rozhodně není k zahození. Honza začíná o pár metrů zaostávat a postupně mi mizí z dohledu. Postupujeme v kamenitém terénu (který jsme později nazvali jako obrovský kamenolom) a orientace je velmi složitá. Je mnohem rychlejší a efektivnější se držet dlouhého hadu a spoléhat, že míříme správným směrem. Pokud bychom postupovali podle navigace mapy.cz, tak by naše cesta vedla více vlevo a nakonec bychom se dostali do trochu příjemnějšího terénu. Ve tmě by však orientace byla složitá a neustálé sledování displeje by nás výrazně zdržovalo. Protože za sebou Honzu nevidím, musím nakonec „svou skupinku“ nechat jít a čekám na něho. Jisté lidské potřeby neoklamete, což je hlavním důvodem Honzova zdržení. Společně pak pokračujeme v závěsu za dalšími turisty.
Nekonečný kamenolom
Do sedla Portillon Superior však nesměřujeme přímou cestou. Zdá se, že ho příliš obcházíme a jak později zjišťujeme, tak jsme nastoupali zbytečně vysoko a do sedla musíme kus sejít. Ze samotného sedla Portillon Superior (2890 m n.m.) se sestupuje několik desítek výškových metrů do dalšího pole kamenů a velkých balvanů. Před několika lety začínal ledovec mnohem dříve.
Bohužel se však vlivem tání jeho začátek posunuje stále více dál od sedla. A po nestabilních kamenech je postup mnohem pomalejší a únavnější. Čas strávený ve světě šutrů se zdá být nekonečný. K ledovci, který je ukrytý kdesi v mlze, se prokousáváme velmi pomalu. Opět se zvyšuje vzdálenost mezi mnou a Honzou. Občas se na dálku domlouváme na dalším směru, ale pak už si opět mizíme z dohledu. Konečně docházím k dolnímu začátku ledovce, který vypadá jako čistý led. Tři mladí Španělé, se kterými jsme stoupali kus trasy, mi říkají, že to tu spousta lidí kvůli ledu otočila a že asi skončí taky. Mačky si nasazuje jen jeden z nich – jediný, který je schopný komunikovat v angličtině. Snažím se je přesvědčit, ať to aspoň zkusí, že to i po tom ledě v mačkách půjde. Chci zavolat Honzovi, ale není tu signál.
Na ledovci v mlze
Obouvám si mačky a pomalu začínám stoupat po ledovci. Po pár minutách se potkávám s Honzou, který už začal stoupat taky. Je to jeho první zkušenost s mačkama a nemá je správně upevněný. Během pár minut sjednáme nápravu a pokračujeme podle navigace dál. Bez ní by byl další postup mimořádně obtížný. Viditelnost je velmi slabá a v ledu nejsou vidět stopy ostatních horalů. Na vyšlapanou cestičku se dostáváme o několik desítek minut později. Je to v momentě, kdy se místo ledu objevuje sníh. V mapách jsou vyznačeny dvě trasy a my se držíme té výše položené.
Zavede nás až na vrchol hřebene, na jehož druhé straně padá stěna kolmo dolů. Na naší straně takový sráz není. Svah je však velmi strmý a my teď musíme opatrně traverzovat několik stovek metrů, než se napojujeme na druhou trasu. Ta se později ukazuje jako vhodnější a využíváme ji na zpáteční cestě. Po napojení na ledovcovou magistrálu výstupová trasa prudce stoupá. Míjíme sestupující šťastlivce, kteří už mají vrcholové partie za sebou. Dávám si teď postupné cíle jako např. 50 kroků s následným vydýcháním. Pomáhá také, pokud se člověk nedívá nahoru a nevidí, jak daleko je ještě nejvzdálenější viditelné místo. Ledovec končí a přecházíme přes několik sněhových polí. Sundáváme mačky a znovu pokračujeme přes kameny vzhůru.
Pico de Aneto vs. Pico de Evito
Konečně se po 12 hodině dostáváme k obavanému místu, které se nachází jen kousek od vrcholového kříže. Jedná se o několik desítek dlouhý hřeben s několika vzdušnějšími místy. Podle mě je hlavním problémem pověst tohoto úseku, než samotná jeho obtížnost. Spousta turistů zde končí právě proto, že se tohoto lezení dopředu obává. V kombinaci se špatnou viditelností a větrem působí toto místo trochu ponuře, což často podepisuje konečný ortel.
Honza má úsek Paso de Mahoma v hlavě taky a oznamuje mi, že dál nepokračuje. Že ho doma čeká spousta dalších vrcholů (nebo spíš vyvrcholení) s Evčou (jeho ženou). Odpovídám, že kousek povylezu a řeknu mu, jak to vypadá dál. První vzdušnější místo přelízám, ale jedná se opravdu o jednoduché lezení, které by v Tatrách asi nestálo ani za řeč. Volám na Honzu, že to je v pohodě a že může jít za mnou. Moc se mu do toho nechce a chce vědět, jak to vypadá dál. Pokračuju k dalšímu složitějšímu úseku a po jeho překonání se přede mnou otevírá široký a zcela bezpečný terén až k vrcholovému kříži. Volám znovu na Honzu, ale přes vítr se už neslyšíme a přes mlhu nevidíme. Vypadá to, že se Honza nakonec rozhodl pošetřit síly na „Pico de Evito“. Nic se neděje, tak pokračuju sám až ke kříži. Po natočení několika videí a nafocení nezbytných vrcholovek se po hřebenu vracím zpět za Honzou.
Úmorný sestup
Honza vylezl Pico de Aneto až na těch pár metříků po skále celé, takže není důvod ke zklamání nebo smutku. Tři Španělé (dva kluci a holka) se zrovna chystají na “Mohammeda”. Španělka má však blok a není schopna se do hřebenu pustit. Její přítel s ještě jedním Španělém tak k vrcholu pokračují sami. O pár několik desítek metrů níže potkáváme otce s asi 13 letým synem, kteří před hřebenovkou končí taky.
Když si s Honzou představíme, jak dlouhý nás čeká sestup, dělá se nám téměř zle. Nic naplat, musíme dolů. Po ledovci to jde ještě pěkně. Jdeme po magistrále, cesta poměrně rychle ubíhá a i přes ledový úsek se dostáváme bez větších problémů.
Pak už následují kameny. Je to opravdu ubíjející. V sedle Portillon Superior to vypadá, že jsme na celém Anetu úplně sami. V porovnání s výstupovou trasou volíme sestup jinudy. Postupujeme podle navigace trochu příjemnějším terénem. Musíme být však obezřetní na každý krok. Pro moje koleno, které má 10 měsíců od plastiky předního křížového vazu, je to doslova zkouška ohněm. Bohužel sestupuju hrozně pomalu a neohrabaně. Když si vzpomenu, jak jsem před lety na Olympu při sestupu téměř celou cestu běžel, tak mi to připadá jako sci-fi film. Sestupovou trasu nám vytyčují kamenné mohylky a červené značky. Sestup je opravdu nekonečný. Okolo třetí hodiny odpoledne diskutujeme, jestli stihneme večerní autobus v 7, a v tu chvíli o tom nemám sebemenší pochybnosti. Jenže výškové metry v kamenolomu ubývají jen velmi pomalu. Tentokrát se začíná Honza vzdalovat mně a profil trasy se pořád nijak zásadně nemění. Konečně je vidět chata Renclusa. Je však stále několik set metrů pod námi. Mezi kameny se postupně objevuje tráva i tekoucí voda, ale terén je stále náročný a rychlejší postup možný není. Pohyby jsou už čistě mechanické a sestup začíná být poměrně ubíjející. Dokonce si i pro sebe nadávám, že letos už na hory kašlu, a to už je co říct. Pico de Aneto na videu
Závod o čas
Současně taky vidím, jak čas běží a do 19:00 mnoho nezbývá. Není to sice poslední autobus, který by nás svezl na parkoviště, chceme ho však stihnout, abychom měli dostatek času pořešit ubytování, jídlo a ostatní nezbytnosti. Konečně se v čase 18:20 dostávám k chatě Renclusa. Okolo ní jen rychle probíhám a volám na odpočívajícího Honzu, že hned pokračuju a zkusíme stihnout ten autobus. Terén je zde znatelně lepší, takže můžu nasadit výrazně rychlejší tempo. Do odjezdu zbývá asi 40 minut, za kterých musíme sejít přes 200 výškových metrů. To se nezdá jako nepřekonatelná překážka. Opravdu se snažím, co mi noha dovolí a i když to není vysloveně špičkovej výkon, tak nakonec na zastávku usedáme 18:55, tedy 5 minut před odjezdem. Autobus nás sváží na parkoviště, odkud autem sjíždíme do Benasque. Honza dostává po cestě super nápad, že bysme si mohli konečně dopřát normální nocleh a něco si v Benasque sehnat pod střechou. Vyrážím tedy do ulic něco najít.
Pohodlí pod střechou
Ve třech hotelech se ceny pohybují mezi 80-120 eury za noc, což je o dost víc, než jsme si stanovili jako cenový limit. V jedné zapadlé uličce však narážím na pobočku jakési realitky. Ujímá se mě jedna pracovnice, která je moc ochotná a i když neumí téměř anglicky, tak se mi snaží vyjít maximálně vstříc. Nabízí mi apartmán za 100 eur za noc. Vysvětluju jí, že to je pro nás příliš vysoká cena. Ptá se, jaký máme rozpočet a 60 eur za za noc nakonec není problém. Její kolegyně mě odvádí k místu našeho ubytování, v několikapatrové budově ukazuje apartmán a předává klíče. Všechno se však odehrává tak rychle a navíc hlava je po celém dnu dost unavená, že zapomínám, který byt to přesně byl… Nejdřív se však vracím pro Honzu, přejíždíme na místo noclehu a vynášíme bagáž do výtahu. Honza odchází přeparkovat auto a já se vydávám s věcma do bytu. Suverénně mačkám druhé patro, vystupuju a mašíruju si to k bytu, kde máme apartmán. Aspoň myslím, že to je on. Ale klíč nesedí… no dobrý, tak zkusím druhej byt. Taky nic. Ty jo…. Tak jsem si spletl patro? Přejíždím z patra do patra a zkouším všechny možný byty a pořád nic. Začínám mít pocit, že mi drbe. Patra jsou v budově jen tři a já mám pocit, že jsem vyzkoušel všechny byty tak čtyřikrát a do žádnýho se nedalo dostat. Musel jsem už vystrašit několik obyvatel, kterým se jakýsi vagabund snaží vecpat do jejich domácnosti. Mezitím se ke mně připojuje i Honza a nechápe, která bije. Už se pomalu chystám zpátky do kanceláře, když si uvědomuju, že mám jakýsi papír ve španělštině. Jsou na něm dvě čísla – 2 a 1. Dvojka by mohla být patro a jednička byt. Tak jedeme znovu do dvojky a zkoušíme byt 1. No a hurá. Dveře se otvírají!! Takže ta jednička byl jedinej byt, kterej jsem nevyzkoušel… Tak jsme konečně uvnitř a holky v realitce si nebudou myslet, že jsem totální magor. Noc pod střechou byl výbornej nápad. Večer přichází bouřka s pořádným slejvákem, což by v kempu pod stanem bylo dost nepříjemný. Já osobně jsem se poprvé trochu líp vyspal, což se bude, jak se později ukáže, ještě hodit. Ráno se v televizi díváme na olympiádu na zlatou jízdu vodního slalomáře Prskavce, v klidu posnídáme, balíme věci a v 10 jsme už opět na cestě. Je totiž před námi dlouhá jízda domů.
Návrat a defekt na dálnici
V plánu máme ještě dvě zastávky s koupáním. Jedna na Francouzské riviéře, druhá v Rakousku u jezera Worthersee (v blízkosti Klagenfurtu). Plány to jsou hezké, vše dopadne ale úplně jinak. V pátek první den návratu bezpečně projíždíme Španělskem, navštěvujeme francouzskou pevnost Carcassone a míříme opět na Francouzskou riviéru. Ve Francii nás ale začínají zdržovat kolony. Zrovna popojíždíme jednou z nich, když okolo nás projíždějící Francouzi něco volají a gestikulují. Dochází nám, že máme problém s autem, tak přejíždíme do odstavného pruhu. Zde zjišťujeme, že máme prázdné levé zadní kolo.
To je docela zvláštní, protože jsme předtím asi 15-20 minut popojížděli krokem po krásném novém povrchu dálnice. Honza volá do půjčovny aut, kde ho ukrajinský předák nesmyslně přesvědčuje, abysme na dálnici kolo vyměnili. Jenže rezerva v autě vůbec není. Po telefonu se s Germanem (čti Žermanem) dohaduje, že tam kolo opravdu není a že bychom na dálnici kolo stejně ani neměnili. German nakonec slibuje, že nám zavolá odtahovku a my se zatím pakujeme za svodidla, protože se kolona rozjíždí a kolem nás projíždějí kamiony stovkou. Představa, že bysme takto v silnici měnili kolo… sebevražda. Po chvilce okolo projíždí odtahovka a chlapík za volantem na nás něco gestikuluje. Do dalších deseti minut přijíždí jiný odtahový vůz a zastavuje přímo u nás. Řidič neumí ani slovo anglicky, takže se od něho nic kloudného nedozvíme.
Každopádně nakládá naše vozidlo a odjíždíme z dálnice. Žijeme ve falešné domněnce, že se jedná o odtahovku, kterou domluvil týpek z půjčovny. Skutečnost, že se spíš jedná o “lovce nehod” nám dojde později. Během 5 minut nás odtahový vůz sváží z dálnice a vykládá Seat v areálu odtahovky na kraji Nimes.
Bezdomovci v Nimes
Začíná komunikace s pracovníkem odtahovky, která je velmi složitá. Kvůli jazykové bariéře používáme google translator, což vede k nedorozuměním. Každopádně nám řidič sděluje, že dnes auto neopraví, protože nemají pneumatiky. Zítra prý auto převezou do jiného servisu, kde nám opravu udělají. Současně se snažíme domluvit s Germanem na tom, kde přečkáme noc. Ten si nejspíš myslí, že celý případ vyřeší na vlastní pěst. Bydlení nám hledá dost podivným způsobem. Na ukrajinských stránkách Airbnb hledá volné pokoje a na Honzův telefon chodí SMSky v azbuce s nějakými kódy. O ně si German následně volá. Při čekání na další informace nás odtahovka zkásne o 250 eur. Pracovník odtahovky je spokojený, že má pořešeno, a víc už ho nezajímáme. Vypakuje nás z areálu za bránu a odjíždí bez rozloučení a jakéhokoliv zájmu pryč. Frustrování voláme Germanovi, co s náma bude. Ten nám sděluje, že už napsal majiteli pronajímaného bytu a čeká na jeho odpověď. Nevěříme vlastním uším. Vždyť je pátek večer a takto můžeme na odpověď čekat do pondělí. Germanovi to důrazně vysvětlujeme a chceme, aby nám sehnal taxi do centra. Nechápeme, proč tuto záležitost neřeší přes pojišťovnu. Aspoň jsme si sbalili do batohů nějaké základní věci, zbytek zůstal v odtaženém autě. Sedět zde na kamenech k ničemu nevede, tak se snažíme vyřešit situaci na vlastní pěst. Nejdříve zkoušíme štěstí na zahrádce nedalekého fast foodu. Mladý Francouz, se kterým se dá v angličtině komunikovat, se nám snaží pomoct. Obvolává několik hotelů, ale všude mají plno. Bohužel musíme pokračovat dál. Už za tmy míříme do centra města, které je vzdáleno několik kilometrů. Po 2 km se dostáváme k samoobslužné benzince. Zrovna volá German, že už naše problémy řeší s pojišťovnou. Máme počkat na benzince, protože nám pojišťovna sehnala hotel a objednává taxi.
Taxi pro pana Belamiho
Čekáme půl hodiny, tři čtvrtě hodiny, když se na benzínce objevuje taxi a zastavuje u nás. Nadšeně vyskakujeme a bez váhání hážeme batohy do otevřeného kufru. Řidič se nás s úsměvem ptá, jestli je někdo z nás “mr. Belami” a jestli máme “car problem”. Ten máme, ale příjmení Weiss není Belamimu podobný ani trochu. Proto trochu překvapeně dumáme, co by mohl mít pan Belami společného s naším taxi. Záhada je vyřešena během okamžiku, když se na scéně objevuje skutečný pan Belami. Těžko uvěřitelná shoda okolností. Je půl 11 večer a my na kraji města Nimes čekáme na taxi kvůli problémům s autem na téměř liduprázdné benzince – stejně jako tento Belami. Naše batohy zase putují ze zavazadlového prostoru na betonovou zem a my smutně sledujeme vysmátýho Belamiho, jak misí v útrobách taxíku. Takže čekáme dál. Ubíhá další půl hodina nebo hodina a na benzince zastavuje další taxi. Okamžitě po něm startujeme. Vyplašenej taxikář si však přijel jen natankovat a gestikuluje, že o nás nic neví a že mu nikdo nevolal. Radši rychle odjíždí, aby měl od nás pokoj a my opět rezignovaně usedáme na zídku a tupě zíráme před sebe. Už je skoro půlnoc, když se objevuje další taxi. Už ničemu nevěřím, ale taxi zastavuje přímo u nás. Řidič s úsměvem vystupuje a pobízí nás, abychom nastoupili. Vzhledem k předchozí zkušenosti se mu Honza hned představuje “My name is Jan Weiss”. Na to vysmátý taxikář pohotově reaguje a Honzovi na oplátku sděluje své jméno. Konečně nastupujeme do vozu. Ač neradi, tak naše pohledy fixují taxametr. Už při nástupu do vozidla se na nás kření částka 75 euro. Jakmile se dává vůz do pohybu, taxametr se divoce roztáčí. Po 4 km jízdy se zastavuje na částce 125 euro. Naštěstí už je taxi uhrazené přes pojišťovnu, takže nám odpadá aspoň jedna starost. Potěšeně zjišťujeme, že po nás žádnou částku nechtějí ani v hotelu, takže hodinu po půlnoci můžeme zalehnout do peřin.
Ranní spěch do odtahovky
Druhý den ráno voláme Germanovi a chceme, aby nám dal kontakt na člověka z pojišťovny, který řeší náš případ. Ten to však odmítá s argumentem, že se s námi v pojišťovně nebude nikdo bavit, protože nejsme majitelé auta. Tak si kontakt sháním sám. Na internetu si vyhledám kontakt na zákaznickou linku pojišťovny a po zavolání jsou kupovidu ochotní a sdílní. Operátor linky mi do telefonu říká, že se náš případ a oprava auta řeší a že nám za chvilku zavolají zpět. Čekáme a najednou Honzovi volá German z půjčovny. Máme se hned dostavit do areálu odtahovky. Auto nám pak převezou do servisu, kde vyřeší opravu (zajímavostí je, že nám ve stejnou chvíli volají z pojišťovny s informací, že musíme s opravou počkat do pondělí). Hned se balíme a tryskem míříme z hotelu zpět k odtahovce. Je to asi 6 km, takže musíme šlápnout pořádně do kroku. Dosud jsme Germanovi volali hlavně my. Teď se však role obrací a pracovník půjčovny nám během naší rychlochůze volá dvakrát, kde jsme a ať spěcháme. Nadáváme při tom, jak je drzej a že bysme ho nakopali. Po příchodu do areálu odtahovky musíme zaplatit dalších 250 euro za převoz auta do autoservisu, který je vzdálen jen pár kilometrů. Pro tuto francouzskou společnost jsme museli být moc příjemnej byznys. Mají s náma minimum nákladů i vynaloženého času, na jejich účet však putuje 500 eur.
Oprava v servisu
V servisu nám mění gumy u obou zadních kol. Automechanik nám ukazuje, jak je stará pneumatika steřelá. Vysvětluje taky, že jsme kolo nepíchli, ale že pneumatika praskla stářím. Obě přední kola jsou na hraně životnosti také. To levé je navíc dost podhuštěné, takže kromě výměny zadních pneumatik zvažujeme výměnu i těch předních. Opět voláme Germanovi, abychom s ním tuto záležitost probrali. Ten však o výměně předních gum nechce ani slyšet. Automechanici nám auto zvedají a ukazují, jak rezavé a polorozpadlé jsou brzdy i náprava. To už máme opravdový vztek. Opět voláme Germanovi, který zas dělá mrtvého brouka. Už se neudržím a křičím na něho, co nám to půjčili za vrak. Bez rezervy, s ojetými pneumatikami, zrezivělá náprava, bez kapaliny v ostřikovačích. Toto auto je použitelné na nákup do Tesca a ne na cestu přes celou Evropu. Vlastně tím ohrozili naše životy. Dostává pořádnej kartáč s tím, že po návratu budeme chtít proplatit jak veškeré výdaje s odtahovkou a opravou, tak i půjčovné. V servisu mezitím končí výměnu pneumatik a dofouknou nám i levé přední kolo.
Návrat na jeden zátah
Přišli jsme téměř o jeden celý den, takže musíme zvolit náhradní řešení a tím je přejezd do České republiky na jeden zátah. Po tom, co jsme v servisu viděli podvozek, se nikomu nechce řídit. Na Honzovu otázku “nechceš teď řídit ty?” odpovídám okamžitě se smíchem “nechci”. Takže se toho ujímá Honza a valíme okolo Francouzské rivéry směrem k italským hranicím. Až na mýtné brány ubíhá cesta docela svižně. Jen auto nechce vůbec jet do kopců a těch není na trase zrovna málo. Po několika hodinách se střídáme v řízení a volantu se ujímám já. U Milána ztrácíme skoro hodinu v obrovské koloně u mýtných bran. To je francouzská a italská specialita. Perfektní prostředek k tomu, jak zabít do té doby plynulý provoz. Spousta zahraničních řidičů, kteří zde projíždějí poprvé, neví, kam vložit lístek, ani kam strčit platební kartu. Je to jak kvůli absenci anglických popisků, tak i díky matoucím ikonkám. Jakmile míjíme tuto mýtnou bránu, tak máme nejhorší za sebou. O půl 1 v noci opět předávám řízení Honzovi. Honza po dalších dvou hodinách zastavuje na odpočívadle u dálnice, kde si dáváme dvě hodinky šlofíčka. Možná, abychom se nenudili, tak se během noční jízdy rozsvítí kontrolka “motor”. Takže už tak pošedesáté voláme do půjčovny. Znovu se ozývá silný ukrajinský akcent. Tentokrát je to však mnohem příjemnější hlas mladé pracovnice, která Germana vystřídala v noční pohotovosti. Jen nám říká, ať pokračujeme v jízdě. Už to vypadá, že dojedeme bez dalších peripetií domů, když se za Vídní – asi 60 km od hranic s ČR – rozsvěcuje hladové oko. V rychlosti propočítáváme, že bysme se zbytkem paliva měli vydržet do Mikulova, takže bezstarostně míjíme okolní benzínky. Začíná docela hustě pršet a s blížící se hranicí se razantně snižuje dojezdová rezerva paliva. Chybí deset kilometrů k benzínce a teď už nám je jasné, že to bude nadoraz. Prší čím dál víc a nám začínají nervy. Dva kilometry před nejbližší benzínkou bliká dojezd 0 km. Jestli nám tady dojde šťáva, tak jsme v háji. Není kam uhnout z hlavního tahu a venku je pořádnej slejvák. A vůbec nevypadá, že by mělo přestat. Jít v tomto 2 km tam a 2 km zpátky s kanystrem, hmm, to by byla lahůdka. Naštěstí má auto nějakou skrytou rezervu, tak celkem psychicky unavenej dojíždím na benzinku. Zde se po natankování střídáme v řízení a tentokrát už v pořádku dojíždíme domů.
Předání vozu a uhrazení výdajů za odtah
Auto předáváme následující den na parkovišti u Honzova paneláku. Přijíždí si pro něho mladinká Ukrajinka s ne o moc starším klučinou. Všechno však probíhá v klidu. Vysvětlujeme jim naši zkušenost i problémy, které nám tím vznikly. A že by takové auto neměli vůbec půjčovat. Pokyvují hlavami a omlouvají se. Je důležité zmínit, že Honzovi přichází na účet peníze za odtahovku. A zbytek částky dostává v hotovosti. Ve výsledku jsou nám všechny výdaje za odtah i opravu proplaceny. Navíc dostáváme zpět i část pronájmu za vozidlo. Přes divočejší závěr to byla super dovolená se spoustou parádních zážitků. Jsem rád, že jsme ve dvou dokázali odřídit několik tisíc kilometrů, na jeden zátah zvládli 1600 km z Francie do Česka, vylezli všechny kopce i že jsme se vylízali z každé šlamastyky, do které jsme se dostali. Ponaučením pro příště je nutnost pečlivějšího pročítání recenzí společnosti, od které půjčujete auto. Dá se tak předejít zbytečným problémům.