Hoverla, nacházející se v pohoří Čornohora, je s 2061 m nadmořské výšky nejvyšším vrcholem Ukrajiny. Ještě v roce 1938 byla součástí československo – polské pohraniční zóny a možná i z tohoto důvodu je celá oblast mezi českými turisty velmi oblíbená a hojně navštěvovaná. Krásy zdejší krajiny charakterizují bukovo-smrkové lesy, které jsou v nejvyšších polohách postupně nahrazeny klečí a travnatým porostem. My jsme se na Hoverlu vydali koncem srpna 2016, v rámci našeho cestování přes Rumunsko, Moldavsko a Ukrajinu.
Náš modrý Tranzit se blíží k závoře, za kterou se musíme dostat, pokud chceme dále pokračovat k hotelu Zaroslyak. Padesátník s knírkem se tváří jako velký kápo, labužnicky pokuřuje a v klidu pozoruje naše stojící vozidlo. Jelikož se delší dobu nic neděje, stahuje Honza W. okýnko u řidiče, což je pro tohoto místního šéfika impulsem, aby konečně přistoupil k jednání. Michal se s tím ovšem nepáře: “Što ty potrebuješ?”, táže se ho se sebevědomým výrazem.
Zde je třeba podotknout, že Michal je expertem na všechny slovanské jazyky. Každoročně nás překvapuje svými lingvistickými znalostmi i vynalézavostí, s jakou je schopen komunikovat s obyvateli jakékoliv východoevropské země. Jazyk, který používá, by se dal charakterizovat jako takové “slovanské esperanto” – ve větě vždy použije nějaké slovíčko z místního jazyka, které pohotově doplňuje českými, ale ještě častěji slovenskými výrazy (je přece známo, že “slovenčině” rozumí cizinci více než češtině). A když už se mu nedostává vhodného slova, pomůže si zvířecím zvukem. I tentokrát mu bylo porozuměno. Kníratému bossovi se možná nelíbil jen jeho tón nebo volba slov, každopádně vypadá trochu podrážděně. Odkazuje nás do turistického stánku, kde je třeba uhradit poplatek 20 hřiven za vjezd do karpatské rezervace. Po jeho zaplacení nám však již nic nebrání v pokračování k hotelu Zaroslyak, které je výchozím místem k výstupu na nejvyšší horu Ukrajiny – Hoverlu.
Vařič místo zvonce
Předchozí den jsme absolvovali zdlouhavý a únavný přesun přes Moldavsko, moldavsko-ukrajinskou hranici (kde nám kontrolovali ty stejné dokumenty v pěti plechových kisnách) a jih Ukrajiny s mnoha rozestavěnými domy, které vypadali spíše jako malé hrady (zřejmě se jednalo o paláce mafianských zbohatlíků). Někdy před půlnocí jsme vozidlo odstavili v lese podél příjezdové cesty k hotelu Zaroslyak a ve stanech či pod širákem přečkali mrazivou noc. Ráno nás přišla přivítat delegace v podobě dvou kraviček, které se po spořádání trocha čerstvé trávy rozhodly, že ochutnají Michalovu snídani. “Co děláš, ty blbá krávo?! Nech to!”, probouzí nás z letargie Michalův křik. Moc nechybělo a jedna z krav málem polkla hořák i s kartuší. Naštěstí se jí jen (už vypnutý) hořák zaháknul za řetěz, který měla okolo krku. Dost jsme se nasmáli této ukrajinské verzi alpského zvonce. Hořák byl však můj a proto jsem si ho musel z hovězího krku sám zachránit.
Zaroslyak (1330 m n.m.) je stará sportovní socialistická základna, která byla v posledních letech zrekonstruována. Před hotelem je několik stánků s různými suvenýry pro turisty, kterých sem jezdí během léta poměrně mnoho. Především se jedná o Ukrajince. Parkujeme na prostorném parkovišti v blízkosti hotelu a vyrážíme za krásného počasí na túru. Už na parkovišti tušíme, že nás tentokrát nečeká sólotrek. V lese se napojujeme na modrou turistickou značku a rázem si uvědomujeme, že to dnes bude davová akce. Mladí, staří, tlustí, hubení, ve formě i totálně bez fyzičky, atleti i kulturisté – zkrátka rozmanitá směsice ukrajinských turistů se dnes vydává na stejný kopec jako my. Nutno dodat, že po celé délce trasy se jedná o strmé stoupání, které slušně prověří fyzickou připravenost.
Po modré na vrchol
Na rozcestí volíme modře značenou přímočarou trasu jehličnatým lesem podél řeky Prut s poměrně náročným terénem s všudypřítomnými kořeny. Smrky a jedle postupně nahrazuje kleč a ve vyšlapané cestě se objevuje čím dál více kamenů. V davu si všímáme mladého instruktora nebo průvodce, který neúnavně pobíhá okolo lidí ze své družiny a bez přestání cosi pokřikuje. Stoupání se zdá být chvílemi nekonečné, konečně však docházíme po prudkých kamenito-travnatých svazích na vrchol Hoverly (2061 m n.m.). Vrcholová plošina je posetá rozmanitými objekty, mezi kterými dominují popsaný obelisk, kříž, záplava ukrajinských vlajek a trojzubec, který asi dostal do zubů, protože jeho chrup leží ulomený na zemi.
Sestup
Po fotografickém dýchanku si děláme pohodičku na travnatém svahu a při jídle se sluníme a kocháme pohledy na oblé kopečky polonin. Při tak krásném počasí se nám dolů vůbec nechce. Zhruba po hodině se vydáváme na sestup po mírnější “zelené” trase. Je to stejně docela sešup – důkazem jsou zarudlé tváře některých turistů, kteří si tuto stezku vybrali jako výstupovou. Příjemným zpestřením je pohled na pohlednou ukrajinskou maminku, která jako laňka skáče po svahu tam a zpět a snaží se přimět své plačící dítko k dalšímu postupu. Na závěr opět procházíme lesem, na jehož okraji se nachází stánky se suvenýry. Po chvilce, věnované nákupu dárečků, se vydáváme zpět k autu a přejíždíme do vesnice Jasiňa k Liborově tetě, kde máme zajištěný nocleh.
Co k výstupu na Hoverlu říci… Beze sporu se jedná o krásnou oblast s nádhernou přírodou a zajímavými lidmi. V případě větších časových možností bych vybral jinou trasu než tu vysoce frekventovanou od hotelu Zaroslyak. Troufám si říci, že při příchodu od vesnice Jasiňa turista narazí jen na zlomek počtu lidí, které se na Hoverlu valí od sportovní základny. Pokud není jiná možnost, tak může být vhodnou variantou i brzký ranní výstup od Zaroslyaku. Před východem slunce se na vrchol vydá jen minimum lidí a osamělý turista si tak může užít poklidné krásy východu slunce na svazích hory.
Účastníci: Honza Weiss, Honza Novotný, Libor Havlíček, Pepa Šťastný, Michal Štefanik, Daniel Orgoník
+ stovky ukrajinských turistů