ODJEZD – PÁTEK 19.6.
S přibývajícím věkem ubíhají jednotlivé roky čím dál rychleji. I u tohoto subjektivního vnímání času se dá najít jisté pozitivum. Rok uběhl neskutečně rychle a my opět modrým Transitem vyrážíme na Balkán. Tentokrát se naším cílem staly čtyři výstupy na nejvyšší vrcholy pěti balkánských zemí (Midžur v Srbsku, Velký Korab na hranicích Albánie a Makedonie, Olymp v Řecku a Djěravicu v Kosovu). Abychom Česko opustili co nejdříve, posunuli jsme odjezd z Brna na časnější hodinu = Michal mě jako prvního vyzvedl v 15:00. Dalším na řadě byl Honza Novotný v Bystrci, od kterého jsme pokračovali pro Tomáše do Novýho Lískovce. Už po cestě jsme se dostali do slušné zácpy, takže bylo zřejmé, že Brno jen tak neopustíme. Při přejezdu od Toma k Honzovi Weissovi, Honza N. prohlásil, že trasu skvěle zná a to dokonce lépe, než přednastavená GPS navigace. A výsledkem jeho mazáckého navigování byl nechtěný sjezd na D1, kde jsme se zasekali v další koloně a k Honzovi W. dorazili s notným zpozděním. Ještě při míjení velkého parkoviště, kde nastupují účastníci zájezdu do autobusů, nás pobavil Michal svým zhodnocením tohoto lidového shromáždění. S ohledem na aktuální krizi s migranty chtěl čekající dav přirovnat k těmto nebožákům. Popletl si přitom trochu výrazy a místo “uprchlící” pronesl něco o “přeběhlících”. Nechci mu však křivdit – třeba skutečně mířil na politické přeběhlíky. Na místě navigátora v Bohunicích vystřídal Honzu N. Honza W. a nutno dodat, že jsme si moc nepomohli. Přestože zde jezdí Honza W. každý den do práce i zpět, zapomněl Michalovi jaksi sdělit, že v rozkopané silnici se tvoří dlouhé kolony a v páteční špičce jsme si užívali hodinové ho popojiždění v přibližně dvacetimetrových úsecích. Čas jsme si krátili sledováním filmu Waiting (český název “Hele kámo, kdo tu vaří”). Musím se pochválit, že jsem úroveň a tématiku filmu vhodně zvolil s ohledem úroveň a kulturu, která v modré ustřici každoročně převládá. Film měl skutečně velký úspěch a především hláška “Mrkej na to laso, vole!” se stala sloganem celého výletu. V Branišovicích jsme se zastavili pro Pepovi věci – trošku nás jen zarazilo, že paní Šťastná Pepovi na výlet nabalila kromě zavařených okurech jen dvě igelitky. Po chvíli jsme už seděli opět pod věží a zatímco jel Honza W. vyzvednout Libora, tak jsme si pochutnávali na tradičním Hostanu. Se zbytkem rodiny Štefaniků jsme si připili na šťastnou cestu a přes Rakvice, kde jsme nabrali Honzu K., mířili směr Budapešť.
Jízda probíhala v mnohem klidnějším duchu než předchozí rok a přes večerní Budapešť jsme projížděli všichni (nejen řidiči!) překvapivě střízliví. Honza W. velmi zaujala liliputánská cyklistka, za kterou si málem vykroutil krk a kterou také ohodnotil svým pohotovým způsobem jako “starou od Paklíče”. Chvíli jsme polemizovali, jestli se skutečně jednalo o paní Paklíčovou, a během chvíle už čekali na budapešťském letišti na Pepu. Ten si dal poměrně na čas, než se vynořil se svým hnusným plastovým kufrem na kolečkách. Svůj “zavazadlový park” pro tento rok obnovil ještě jiným, poněkud lépe vypadajícím kufrem (také na kolečkách). Pokud si však čtenář představuje, že se před námi vynořil uhlazený gentleman v obleku, tak je na velkém omylu. S kufříkama si k nám štrádoval obyčejný trhan v teplákách a šusťákové soupravě. Až jsme se podivovali, že ho takhle pustili do první třídy, se kterou Pepa s oblibou cestuje. Po zbytku nočního přejezdu se už nic významného nestalo – snad jen, že mě téměř přizabil pětikilový atlas, který v ranních hodinách nečekaně přiletěl z horní přihrádky.
Midžur (2169 m n.m.) Srbsko – SOBOTA 20.6.
K hotelu Babin Zub, ze kterého výstup na první vrchol Midžur začínal, jsme dorazili v časných ranních hodinách za stálého mrholení a mlhy. Po vystoupení z Tranzitu nás přivítala dvojice psů, kteří se stali našimi společníky v následujících hodinách. Posnídali jsme a převlíkli se do outdoorového vybavení a vyrazili v doprovodu místních psích průvodců směrem na nejvyšší vrchol Srbska. Za drobného deště a špatné viditelnosti ubíhala cesta poměrně rychle. Na vrchol jsme však kvůli nepřízni počasí nestrávili příliš dlouhou dobu.
Při sestupu se roztrhala jak naše skupinu, tak mračna na obloze a my se tak mohli alespoň na chvíli pokochat výhledem na okolní krajinu. Zajímavé bylo, že s každou skupinkou zůstal v blízkosti jeden pes. Po návratu k Transitu jsme se rychle převlíkli a zapadli do místní putyky na polívku a pivo. Přibližně po hodině jsme se vydali na další cestu, kterou jsme si zpestřili zastávkou na pěkném místě s vodopády, které bylo stvořené k piknikům. Také zde hodovalo několik Srbů, kteří nás po chvíli pozvali k hostině. Mohli jsme tak ochutnat výborné jehněčí, vychlazené srbské pivo a popovídat o úspěších srbských sportovců. Jako výslužku jsme navíc dostali dvě lahvové vína a chleba.
K zajímavé situaci došlo při další přesunu srbskou krajinou. Michal, který právě seděl za volantem, se dopustil dopravního přestupku, když nedbal zákazu odbočení a suveréně strhl řízení podlé své libosti. Tento delikt mu ještě prošel, na což si postěžoval Honza K., že když on řídil pět minut v Rumunsku a vjel rychle do obce, tak ho hned zkasírovali místní dopraváci. Honza W. znalecky odvětil, že on a Michal ví, co si můžou dovolit. No, Michal to evidentně nevěděl, protože během deseti vteřin vjel do obce rychlostí 65 km/hod., na což hladově čekala dvojce místních uniforem a Michala hbitě obměnila výherním ticketem v hodnotě 2500 dinárů. Večer jsme nakonec zakotvili u Vlašinského jezera a postavili stany na místním fotbalovém hřišti. Večer u táboráku mě překvapil Honza W. slovy, že si upálil botu. Myslel jsem si, že si dělá srandu, ovšem upálený jazyk Honzovi boty (sušil je v těsně blízkosti ohně) mě rychle přesvědčil o tom, že Honza tentokrát výjimečně nežertoval.
Přejezd do Makedonie k chatě Pobeda – NEDĚLE 21.6.
Probudili jsme se do chladného deštivého rána, což způsobilo, že se nikomu příliš nechtělo spěchat ze spacáků a balit stany. Zvlášť když se na zeleném pažitu fotbalového hřiště leželo tak dobře. Nakonec jsme přece jen začali tábořiště likvidovat. Zrovna ve chvíli, kdy kluci balili velký Liborův stan, se objevil místní rybář, který se netvářil zrovna nadšeně na místo našeho včerejšího noclehu. Snažili jsme se mu vysvětlil, že to tu zabalíme a jedeme pryč, ale nebyla s ním kloudná řeč. Poměrně dlouho se snažil marně někomu dovolat – možná předsedovi místního klubu. A když se mu to konečně podařilo, bylo dobře rozumět, jak bonzuje: “jsou tady nějací Češi a rozdělali si stany přímo na hřišti.!” Naštěstí tím celé extempore taky skončilo, protože jsme během následujícím 5 minut od Vlašinského jezera vypadli. Při přejezdu do Makedonie jsme na benzínce kontrolovali předpověď počasí, na jehož základě jsme se dohodli, že nejdříve zamíříme na Korab a až potom do Řecka. Při průjezdu hlavním městem Skopje jsme využili výborné připravenosti na místní žebrotu. Již dříve se totiž ukázalo, že mezinárodním platidlem není ani euro či dolar, ale obyčejný bonbon! A že to je skutečně tvrdá měna se ukázalo na mnoha parkovištích či křižovatkách, kdy takto kluci štědře podarovali několik natažených opálených rukou. V ulicích Skopje jsme měli možnost pozorovat i několik bizardních strojů, jejichž řidiči s námi dokonce ochotně komunikovali za jízdy. Bonbon jsme jim bohužel předat nedokázali. Při přejezdu do hor jsme se zastavili na krátké osvěžení v ledových vodách Mavrovského jezera. Libor, Pepa a Honza okamžitě nabyli podezření, že jsme na tomto místě před lety kempovali. Přestože i mně bylo toto místo povědomé, přesvědčoval jsem, že se jedná jen o velkou podobnost obou míst. Když jsme před 5 lety končil náš výlet po Albánii a Makedonii, měli jsme poslední nocleh naplánovaný u Debarského jezera. A v tomto omylu jsem žil až do opětovné návštěvy. Takže jsem spor prohrál, ale aspoň jsem objevil pravdu. Po odjezdu od Mavrovského jezera jsme po několika kilometrech odbočili na lesní cestu, po které jsme dojeli k pohraničnímu stanovišti Strezimir.
Zde si nás strážníci se samopali zaregistrovali a mohli jsme pokračovat až k chatě Pobeda (1479 m n.m.), která slouží také jako strážní budova. Zvenku působí zrenovovaný objekt poměrně upraveným dojmem, interiéry však nabízí velmi skromné podmínky bez výrazného pohodlí. S místními pohraničníky jsme prohodili pár slov, jeden dokonce znal Brno. Mohli jsme si také nabít mobily a baterky do foťáku, což byla velmi vítaná služba. U chaty by skvělé podmínky ke kempování – rovný plac pro rozdělání stanů, posezení, dřevo na podpal i pes, který nás v noci strážil před zlými duchy. Nedělal to samozřejmě zadarmo. Například Michal ho (nevědomky) pohostil sýrem, který si koupil ve Skopje a už v Tranzitu všem říkal, jak se těší, až si na něm večer pochutná. Korabský hafan byl však rychlejší a využil nepozornosti Michal, který si zabalený sýr položil vedle stanu. “Kurva, to je můj sýr!” byl zoufalý výkřik, který pobavil jak nás, tak psa, který se jen spokojeně olízl a na Majkla se podíval způsobem, který říkal něco jak: “To BYL tvůj sýr.. a byl výbornej.” Libor před odjezdem koupil maso, které jsme však po rozdělání z půlky museli vyházet. Smrdělo tak, že jsme ho nenabízeli radši ani psovi. S Libecem jsem si vyzkoušel hledání vody pomocí proutků, pojedli jsme, něco popili a šli zavčas spát, protože nás čekalo brzké ranní vstávání.
Golem Korab (2764 m n.m.) Makedonie – PONDĚLÍ 22.6.
Budík jsme měli nařízený na 4:30, ale příšerný skřehot místního ptáka byl při našem buzení rychlejší. Po krátké snídani a dobalení zbytku věcí jsme ve čtvrt na šest vyrazili na výstup. Jen Honza W. se trochu zpozdil, protože jeho koncová část tlustého střeva se probudila zrovna ve chvíli, kdy jsme byli na odchodu z kempu. Úvodní pasáž výstupu vedla lesem po široké cestě, kterou jsme opustili na pěšinu až těsně před pasteveckou salaší. Značená trasa vedla přesně k ní a protože se od salaše vyrojilo asi deset zuřivě štěkajících psů, tak jsme počkali, až je asi jedenáctiletý pastevec umravní. Při našem stoupání k salaši nás celou dobu zkoumavě pozoroval. U salaše jsme se na chvíli zastavili a s malým Albáncem a jeho bratry jsme prohodili pár slov. Pepa vycítili šanci, že mi konečně mohl využit svůj potenciál krásy a nechal s celou pasteveckou omladinou vyfotit. Po té jsme opět začali stoupat po travnatých svazích Šar Planiny. Na prostorné louce, kde nebyl svah tak strmý, jsme zastavili na občerstvení a dál pokračovali v nabírání výškových metrů. Došli jsme do sedla, ze kterého odbočili vpravo na krátký úsek hřebenu, kde jsme mohli udělat spoustu krásných fotek.
Stejně jako při následujícím traverzu travnatého svahu, během něhož jsme opět ztratili několik desítek výškových metrů. Viditelnost se během tohoto úseku začala pomalu zhoršovat, až jsme se dostali do pásma oblačnosti, ve kterém jsme se pohybovali ve zbytku trasy na vrchol. Přes několik sedel, mezi kterými cesta prudce stoupala, jsme došli až k poslednímu strmému stoupání po travnatém svahu.
Kombinace nízké teploty a větru způsobila, že především odkryté části těla trpěly. Ruce jsem na vrcholu téměř necítil. Po několika fotkách a videích jsme úprkem zamířili zpět do sedla, kde jsme si dali krátkou pauzu. Po dalším sestupu se opět roztrhala oblačnost a mohli jsme si tak užívat nádherně nasvícené svahy okolních hor.
Při sestupu jsme potkali pastevce na koních a později i malého pastevce z rána. Zrovna měl odpolední šichtu při hlídání pasoucího se stáda ovcí a koz. Na svůj věk už působil jako docela sebevědomý tvrďák, který se jen tak něčeho nezalekne. Zbytek sestupu už utekl poměrně rychle. S Honzou W. jsme při něm řešili myšlenku přesunu do Řecka k moři ještě téhož dne. Informace o délce a trvání trasy, která nám u Tranzitu poskytla Michalova navigace, nás však vyvedla z omylu. Rozhodli jsme se tedy najít tábořiště u Prespanského jezera poblíž hranice s Řeckem. Při odjezdu z Korabu jsme se ještě zastavili na krátkou a ledovou koupačku v Mavrovském jezeru. U Prespanského jezera jsme našli skvělé místo ke kempování a po rozdělání stanů a ohně dali pár pivek.