Vysoké Tatry, pyšnící se přízviskem nejmenší velehory světa, nabízejí na malé rozloze 341 km² pestrobarevnou směsici nejen přírodních krás, ale i nezapomenutelných zážitků. Pro to druhé však musíte opustit značené chodníky, které jsou zaplavené obrovským množstvím turistů, a vyrazit na některý z ostrých tatranských štítů. Rázem se ocitnete v úplně odlišném světě, ve kterém se na několik hodin stanete miniaturní součástí vysokých skalnatých pyramid. Protože je volný pohyb v Tatranském národním parku omezený jen na značené turistické stezky, můžete horolezecké výstupy absolvovat dovoleným způsobem pouze v doprovodu horského vůdce (popřípadě instruktora) či samostatně jako členové ČHS (Českého horolezeckého svazu).
Po loňském výstupu na Gerlachovský štít přes Tetmajerovo sedlo padla pro letošní rok volba na Vysokou a Lomnický štít. Celou akci jsme naplánovali na prodloužený víkend s pátečním odpoledním odjezdem z Brna a pondělním či úterním návratem zpět. Poslední dny před odjezdem jsme s velkým zaujetím sledovali různé servery s předpovědí počasí a protože se prognózy zdály být příznivé, rozhodli jsme se nevytvářet žádný náhradní plán a vyrazit do Tater.
Komplikace při odjezdu
Naši výpravu tvoří tří Brňáci a Tomáš z Litoměřic, který nás má v Brně na parkovišti u obchodního domu Tesco vyzvednout ve tři hodiny odpoledne, abychom stihli v rozumný čas přijet do Tater. Plány jsou jedna věc, ovšem realita se od nich často výrazně liší. Tom mě nejdříve telefonicky informuje o půl hodinovém zpozdění, které se ovšem postupně prodlužuje. Když mi však ve čtvrt na pět přichází zpráva: “Super, vařím”, zakončená smutným smajlíkem, uvědomuju si, že budeme řešit problémy, se kterými se nepočítalo. SMS nás totiž neinformuje o skutečnosti, že si hladový Tomáš potřeboval udělat krátkou pauzu na přípravu těstovin od Vitany, ale bohužel o faktu, že se mu vaří motor. Před pátou za námi nakonec Tom doráží na parkoviště a společně všichni řešíme, co dál. Dostatečně prostorné náhradní auto, které by nás všechny i s batožinou pobralo, k dispozici nemáme, proto se rozhodujeme navštívit Michalova známého v autoservisu. Zde zjišťujeme, že se poškodil ventilátor, díky čemuž se motor v teplém počasí nedostatečně chladí. Na cestu ovšem s několika kanystry vody přece jen po sedmé hodině večer vyjíždíme a celá jízda až do Popradu už naštěstí probíhá bez komplikací. Zde na nás o půl 1 v noci čeká před panelákem ve fešáckém flanelovém pyžamu náš vedoucí výpravy Sveťo, který nám s labužnickým úsměvem nařizuje, ať si jdeme rychle zdřímnout, protože za dvě hodiny vstáváme.
Čekání na Tomáše
Několik fundovaných expertů zjistilo, že to nejede
Svetozár Lacko
Náš slovenský kamarád a vedoucí výpravy, Sveťo Lacko, je osobnost, která si zaslouží krátké představení. I přestože ručička na jeho ciferníku života překročila šest desetiletí, disponuje stále výbornou fyzickou kondicí i skvělými lezeckými schopnostmi. Především se však jedná o velkého odborníka na celý Tatranský národní park. Za svou dlouhou horolezeckou kariéru, která začala přechodem Martinovy trasy na Gerlachovský štít v roce 1969, má za sebou stovky výstupů po tatranských vrcholcích a osobně stal i u lezeckých začátků takových významných jmén slovenského horolezectví jako jsou Peter Hámor, Pavol Jackovič či Igor Papp. Absolvovat horskou túru se Svetozárem je komplexním zážitkem, který zahrnuje jak osvojení nových schopností a dovedností pohybu v horách, tak informace o místní fauně a flóře a v neposlední řadě je třeba zdůraznit, že se vše odehrává ve velmi optimistickém a pozitivním duchu. Sveťo totiž celý výstup okořeňuje svým smyslem pro humor i pěveckými vystoupeními přímo ve stěnách hor.
“Dlouhá” noc
Jít spát v jednu v noci a následně vstávat za hodinu a půl nepatří zrovna mezi standardní metody přípravy na dlouhý a náročný celodenní výstup, nicméně okolnosti nás k této k této kruté variantě přinutily. Myslím, že není třeba vysvětlovat, proč byl jedinou sladkou věcí na tomto ránu vynikající perník připravený od Tomovy ženy Janči. Balíme vše potřebné včetně dostatku jídla, vody i nezbytného vybavení a Sveťovým vozem se přepravujeme na počáteční bod výstupové trasy, kterou je parkoviště u železniční zastávky Popradské pleso v nadmořské výšce 1250 m n.m. Jsou čtyři hodiny ráno a začíná svítat. Za teplého počasí a jasné oblohy vedou naše první kroky lesem k Popradskému plesu (1494 m n.m.), odkud pokračujeme k chatě pod Rysy. Tuto trasu není třeba zdlouhavě popisovat, protože většina návštěvníků Tater ji alespoň jednou absolvovala. Kosodřevinou se dostáváme k rozcestí nad Žabím potokom, od kterého se cesta klikatí okolo Žabiech ples až ke kamenité pasáži, po které následuje krátké sněhové pole, přes něž po sedmé hodině ranní docházíme k chatě pod Rysy (2250 m n.m). Na chatě si objednáváme čaj a při svačině se dáváme do řeči s postarším manželským párem a jejich vůdcem. I oni mají pro tento den stejný cíl jako my, tedy vrchol Vysoké. Muž, který je původem Ital, ovládá i díky své slovenské ženě velmi dobře slovenštinu a proto můžeme komunikovat v naší mateřštině. Trojice nás po chvíli opouští a my je po návštěvě nejvýše položeného záchoda na Slovensku zhruba po čtvrt hodince následujeme. Do sedla Váha vystoupáme po vcelku prudkém sněhovém poli přesně v osm hodin.
Skalním hřebenem na Vysokou
Sedlo Váha je rozcestníkem tras, z nichž jedna je snadný choďák na Rysy a druhou je o poznání těžší lezecká trasa hřebenem na Vysokou. Doleva na nejvyšší vrchol Polska odbočuje již v tuto ranní hodinu značné množství turistů, jejichž počet se později během dne ještě zvýší. Naším směrem se nevydává téměř nikdo, díky čemuž si můžeme po celé trase vychutnat pohodové lezení, aniž bychom se vzájemně pletli s jinými lanovými družstvy. V sedle nasazujeme sedáky a helmy a navazujeme se na společné lano. Celá cesta obsahuje převážně trojkové úseky lezení, což je pohoda pro člověka s lezeckými zkušenostmi, méně zkušení však mohou mít v některých místech problémy. Především v kombinaci s exponovaností terénu, kdy má lezec po obou stranách hřebenu na očích několika set metrové kolmé srázy, se může jednat o psychicky náročnou záležitost. Proto by si měl každý zájemce o výstup na Vysokou po trase přes Ťažký štít otestovat svoje schopnosti a strach z výšek na některé ze snadnějších vysokohorských akcí.
V lechtivém duchu na Ťažký štít
Koneckonců i v naší skupině jsou dva členové, kteří s trasou trochu bojují, především Honza se vydává ze všech svých fyzických i psychických sil, díky čemuž se náš postup dosti zpomaluje. To mi však nevadí a veškeré prodlevy při překonávání jednotlivých lezeckých úseků využívám k focení. Od Honzy si v průběhu výstupu beru jeho zrcadlovku, protože nemá na focení vůbec pomyšlení. I při nutnosti se plně koncentrovat na lezení není nouze o komické situace. V jednom místě se jako poslední člen lanového družstva dostávám zpoza převis a asi deset metrů před sebou vidím Honzu, který je jako žába přilepený na skalnaté plotně a křečovitě se šoupavými pohyby posunuje centimetr po centimetru směrem vzhůru. Především choulostivé partie evidentně dostávají zabrat a celou situaci umocňuje Sveťo, který na mě volá: “Dan, pozeraj sa! Janko jebe skalu!”. Přestože je mi v danou chvíli Honzíka trochu líto, nedokážu se udržet a vybuchuju smíchy. V podobném duchu pokračujeme dále, až se konečně v deset hodin dopoledne dostáváme na vrchol Ťažkého (dříve Českého) štítu.
Hlavní vrchol
Po půl hodinové pauze věnované občerstvení a focení musíme sestoupit pár desítek výškových metrů do sedýlka mezi Ťažkým štítem a Vysokou, ze kterého trasa opět prudce stoupá. Vrchol Vysoké se už zdá být na dohled, přesto trvá hodinu a půl, než se nám podaří přesunout z Ťažkého štítu na vrcholový bod Vysoké, který se nachází ve výšce 2547 m n.m. Za poměrně velké oblačnosti se na něho dostáváme v pravé poledne. Naštěstí nejsou oblaka kompaktního charakteru, takže máme možnost pořídit i hezké záběry. Sveťo zazpívá svůj klasicky vrcholový popěvek a při focení si dáváme záležet, aby nám to na snímcích patřičně slušelo. Jen Janko má konstantně otupělý výraz a zdá se být duchem zcela mimo své zničené tělo.
Zdlouhavý sestup
O půl jedné se vydáváme na dlouhý sestup k Popradskému plesu. Po trase přes centrální žlab Vysoké, ze kterého kvůli prudkému sněhovému poli uhýbáme do centrálního pilíře, již sestupujeme bez lana. Po návratu do centrálního žlabu se dostáváme do Dračího sedla a z levé strany obcházíme Dračí pleso (1961 m n.m.) a Malou a Velkou Dračí hlavu do Zlomiskové doliny, která je liduprázdnou oázou klidu a pohody. Dlouhý sestup začíná být velmi únavný, přesto si však vzhledem k charakteru terénu musíme při každém kroku neustále udržovat koncentraci. Dolní část Zlomiskové doliny je již pastva pro oči. Spousta zeleně a pestrobarevná květena potěší každého milovníka přírody. Mně toto místo svým charakterem výrazně připomíná bulharskou Rilu. Se snižující se nadmořskou výškou se začínají objevovat klečové porosty a na jednom místě nám Sveťo vypráví, jak zde kdysi s partou jiných horalů narazil na medvědici s mláďaty. Nám se takový zážitek bohudík či bohužel vyhýbá a po průchodu krátkým lesním hájem se dostáváme k Popradskému plesu, čímž se oficiálně vracíme ze světa hor do světa lidí.
Podařená akce
Po krátké pauzičce na vítězné pivo odjíždíme zpět do Svěťova bytu v Popradu, protože je třeba nabrat nějaké síly na další den, kdy nás čeká Lomnický štít. Tuto túru už absolvujeme bez Sveťa a protože je také úspěšná a plná nevšedních zážitků, můžeme celou akci Vysoké Tatry 2014 zhodnotit jako velmi úspěšnou a povedenou po všech stránkách. Klimatické podmínky k nám byly velmi laskavé. Dva jediné hezké dny za poslední týdny jsme maximálně využili a při pondělním odjezdu ze Slovenska nás vyprovázely divoké průtrže mračen, které na mnoha místech Slovenska způsobily devastující záplavy.