Ľadový štít 2020

Je 10. května, něco málo přes měsíc od artroskopie kolena, která odhalila, že jsem si na začátku března na fotbalovém tréninku rozdrtil část vnějšího menisku a přetrhnul přední křížový vaz. Noha se mi stále nedaří pořádně rozhýbat, otéká a o normální chůzi se mi zatím může jenom zdát. Na červenec máme s klukama naplánovaný Vysoký Tatry a představa, že budu lézt po ostrém tatranském hřebenu, mi teď připadá jako naprostá utopie. Do společné skupiny Honzovi Novotnýmu píšu, ať se mnou na Ľadový štít nepočítá a radši se přidá ke skupince, která půjde na Gerlachovský štít. V následujících týdnech však svitne jiskra naděje – noha se začíná konečně lepšit. Bolestivé rozhýbávání do krajních poloh společně s pravidelným ježděním na kole přinášejí vytoužené zlepšení. Na konci června už vím, že do Tater pojedu a prostě jen zkusím vyjít tam, kam až to půjde. Za poslední půlrok jsem toho totiž mnoho nenachodil ani po rovině, natož abych překonával velké převýšení ve vysokohorském terénu.

Pojízdný Šťastný bufet

Do Tater nás převáží náš věrný modrý Ford Transit (už je to 11 let, co jsme s ním jeli poprvé). Jeho prostory však tentokrát okupuje rekordně nízký počet cestujících – je nás pět. Jako posledního nabíráme v Čejkovicích Pepu Šťastnýho. Pepu (přízemí jeho domu připomíná skladiště pašeráka zboží) okamžitě podezříváme, že si v tatranském kempu RIJO hodlá otevřít bufet. Veze si totiž obrovskou tašku různých potravin (stejnou tašku používal na začátku devadesátek můj děda, když kšeftoval s cigaretama a jezdil je kupovat na burzu do Karlových Varů). Pochutiny, které si Pepa převáží, jsou jako vždy energeticky hodnotné. Zdá se, že vybrakoval kiosek u fotbalového hřiště v Branišovicích. Kromě pár lahváčů a dvou štanglí zpocené Vysočiny si veze několik tub Pikaa a Pikniků, polomáčené sušenky, sušenky Opavia, paštiku, tavený sýr, dva pytle krájeného chleba a spoustu dalších tovarů plných „vitamínu E“. Musím být však fér. Od prvního výletu do Albánie udělal značný gastronomický pokrok. Tehdy nám jednoho večera servíroval nejlevnější (stála prý 6,-) a nejodpornější polívku ze sáčku, co jsem kdy měl. Cesta do Starého Smokovce probíhá bez větších problémů a jestě stíháme na Strání navštívit kamaráda z práce – Pepu Popelku – který nám před barákem nalívá pár panáků slivovičky.

Za pár let pojede Honza Weiss Transitem úplně sám…

Janko na castingu opět neuspěl

Ve Starém Smokovci vystupujeme okolo 13:30 s Honzou Novotným z Transitu, loučíme se s klukama a stoupáme podél pozemní lanovky na Hrebienok. Na Hrebienoku padá pár kapek, na pořádný déšť však naštěstí nedojde a my pokračujeme za sucha dál na Zámkovského chatu.

Hrebienok

Volíme delší, zato však hezčí trasu vedoucí okolo vodopádů. V pohodovém tempu docházíme na Zámkovského chatu a přihlašujeme se k ubytování. Čekání na jídlo si spestřujeme u horského potoka. Janko je totiž vášnivý otužilec a jakmile vidí nějaké jezero, potok, řeku nebo pleso, automaticky letí trencle vzduchem. Následuje hluboký ponor celého těla a po vynoření z ledové vody klasický Jankův komentář „tak teď bych se v pornu neuživil!“. I tak je Honza maximálně spokojenej a můžeme vyrazit si naprat břicha na Zámkovského chatu.

Honzova příprava na pornocasting…

Zvládáme několik chodů – strapačky, čočkovou polívku a čučoriedkové gule. Do toho nějaké pivo a Janko ještě tak tři panáky Hořce. Při večeři ještě chvilku kecáme s českou medičkou Kristýnou, která po Tatrách chodí sama, a pak se vydáváme na odpočinek do dvoulůžkové minikajuty.

Dvoulůžková kajuta

Pod dohledem kamzíků na Téryho chatu a Sedielko

V noci nemůžu pořádně zabrat. Nejdřív mě zvenku ruší rány, jak kdyby někdo klepal koberce, potom vrzání ve vedlejších pokojích. Když ve 3:30 zvoní budíček, tak toho moc naspáno nemám. Zažil jsem to už mockrát a vím, že po pár minutách chůze se tělo i tak dostane do správného provozního režimu. Po 4 ráno opouštíme Zámkovského chatu. Za svitu čelovek postupujeme ve svižném tempu lesem a později kosodřevinou. Malá Studená dolina je v tomto čase oázou klidu. Společnost nám dělají pouze kamzíci a jelen, kterého vidíme až na hranici kleče a suti.

U Téryho chaty usedáme 5:30, dlouho se však nezdržíme a pokračujeme směrem k sedlu Sedielku. Po okolní suti pobíhají další kamzíci. Jeden se vůbec nebojí a vypadá, že čeká, až si ho přijdu pohladit. Vznešeně stojí na jednom z kamenů a zcela v klidu pozoruje, jak se k němu blížíme. Vytahuju kameru, abych si ho natočil. Současně trochu tuším, že mě chce tahle „horská koza“ napalit, takže nahlas přemítám „beztak zmizíš, jakmile vytáhnu kameru“. A kamzík si mě chce nejspíš opravdu vychutnat, takže než spustím nahrávání, kamzík se otáčí a mizí mezi kameny.

Blížíme se k sedlu Sedielku

Přes Sedielko na Malý Ľadový štít

Do sedla následuje prudké klikaté stoupání sutí. V Sedielku se odpojujeme od značené stezky a pokračujeme kamenitým mořem na Malý Ľadový štít. Zpočátku postupujeme za pomocí trekových holí, postupně je však terén strmější a musíme zapojit i ruce. Nyní je postup především o hledání co nejvhodnější výstupové trasy  – pokud možno se vyhnout nestabilní suti a příliš se neodchýlit od hřebene. Konečně se dostáváme na horní konec žlabu a vidíme před sebou vrchol Malého Ľadového štítu (2603 m n.m.), na kterém pár minut odpočíváme. Počasí je parádní a my se tak můžeme kochat výhledy na okolní vrcholky – Lomnický štít, Pyšné štíty a samozřejmě jako na dlani máme pohled na Ľadový štít.

Na Malý Ľadový štít

Vrchol Ľadového štítu

Na Ľadový štít se chceme dostat traverzem západní stěny a protože je skvělá viditelnost, můžeme si celý masiv pořádně prohlédnout a hledat jeho nejschůdnější linii.

Pohled na Ľadový štít z Malého Ľadového štítu

Jakmile však sestoupíme do stěny, postupovat správným směrem se nám moc nedaří. Alespoň co se týče našeho pocitu z výstupové trasy. Občas se dostáváme do těžších míst a Janko začíná čím dál častěji nadávat a být skeptický. Při dalším postupu mě to stále táhne blíž k hřebenu, než by asi bylo vhodné. Vracet zpět se mi už ale nechce. Trošku mi zatrne, když se mi uvolňuje z batohu PETka s vodou a začíná padat dolů svahem. Naštěstí se zastavuje už po deseti metrech na skalnaté lávce. Honza má po chvíli cestu kolem, tak mi ji přináší zpět a nás tak může hřát, že nezanecháváme v horách žádný odpad. Postupuju opět dál, občas pozoruju jednoho lezce, který míří na Ľadový štít po hřebenu a říkám si, že jsme měli zvolit stejnou trasu. Skal nad našimi hlavami postupně ubývá a trošku jsem napnutý, kde se vynořím. Je příjemným překvapením, že se objevuju na hřebenu kousek od vrcholu Ľadového štítu, který mám tak 20-30 metrů na dohled. Během pár minut bezpečně dorážím na vrchol (2627 m n.m.) a natáčím poslední desítky metrů svého parťáka.

Ľadový štít – vrcholovka

Návrat hřebenovkou

Namlsán posledními metry hřebenovky se rozhoduju, že se vrátíme k Malému Ľadovému štítu po hřebenu. Úvodní pasáže jsou snadné – po obou stranách jsou sice několikasetmetrové srázy, jedná se však o snadné lezení po kompaktní skále. Pak se však dostávám k místu, kde je na hřebenu uštípnutý kus skály a já si uvědomuju, že to úplná sranda nebude. Z hřebenu se musí sejít doprava do strmé stěny. Začátek trochu usnadňují dvě kramle a jeden kruh pro slaňování. Lano s sebou nemáme, takže toto zhruba trojkové místo musíme sejít s maximální pečlivostí. Následuje několik podobných úseků, kdy nesmíme ani na zlomek vteřiny polevit v koncentraci, protože následky by byly fatální. Na jednom místě se několikrát vracím, než se mi daří bezpečně danou pasáž zdolat. Skála je naštěstí suchá. Za bouřky nebo při námraze musí jít o život. Postupně se propracováváme nejnáročnější oblastí, až se objevujeme opět na vrcholku Malého Ľadového štítu.

Suťovisky k Téryho chatě

Technicky nejobtížnější pasáže máme za sebou, nyní však následuje část sestupu, která dává nejvíce zabrat mému kolenu. Už předem jsem věděl, že sestup bude pro zraněné koleno utrpením. Z Malého Ľadového štítu k Sedielku se pohybujeme téměř výhradně po nestabilní suti. Musím se maximálně soustředit na každý krok, aby neudělal žádnou chybu. Můj postup se tak značně zpomaluje, což maximálně graduje ve strmém žlabu ze Sedielka, který slízám snad věčnost. Pod Sedielkem je terén mnohem schůdnější, svaly jsou však už hodně unavené a Janko se mi neustále vzdaluje.

Vyhřívané pleso u Téryho chaty

S menším zpožděním přicházím k Téryho chatě, kde se to již hemží turisty. Janko se u místního plesa zrovna chystá zprznit další vodní hladinu a nevadí mu u toho ani desítky přihlížejících. Naštěstí se jedná o rychlej proces a za chvilu je po všem. Janko si stěžuje, že je voda nějaká moc teplá. I když kvůli nepříjemnému sestupu nejsem v nejlepším rozpoložení, tak se pokouším o vtípek a říkám, že letos pleso na Téryho chatě vyhřívají. Ukazuje se však, že Janko během náročného dne dočasně vyřadil z provozu několik sad svých mozkových buněk. S nechápavým výrazem na mě zírá a ptá se, proč tu vodu na Téryně vyhřívají. Místo složitého vysvětlování vytahuju 90% čokoládu Lindt s konstatováním “pojď si dát a neboj, bude zas dobře”.

V davu k Zámkovského chatě

Jakmile však pokračujeme v sestupu směrem k Zámkovského chatě, nálada na vtípky mě rychle opouští. Sestupuju tak třetinovou rychlostí oproti normálu, Janko je po chvíli někde v trapu a mě dupe na paty dlouhý had turistů, co nemají batoh, za to však bílé tenisky a hubu plnou chytrých keců. Všichni jsou však rychlejší než já, šlapou mi na paty a to mi společně s neustálým žvaněním leze na nervy.  Radši je tak všechny pouštím před sebe. Obloha se zatahuje a s prvníma kapkama vytahuju šustku a pláštěnku na batoh. Naštěstí po chvíli pršet přestává a já se konečně dostávám do pásma kleče. Turistů za mýma zádama postupně ubývá, což je alespoň drobné zpříjemnění nekonečného sestupu. Z ničeho nic začíná opět pršet a postupně déšť nabírá na intenzitě. Padají i drobné kroupy a netrvá dlouho a vyšlapaná cestička se mění v horský potok. Pasáž lesem se mi zdá dvakrát tak delší, než když jsme ji šli ráno nahoru. Nakonec se však konečně dostávám k Zámkovského chatě, kde na mě schovaný po slunečníkem volá Janko. Rychle se schovávám k němu a davu dalších zmoklých turistů a společně sledujeme běsnicí živel.

Zpět ve Smokovci

Po čtvrthodině se pokouším dovolat klukům, ale ani Michal ani Pepa hovor nepřijímají. Jako posledního zkouším Honzu Weisse a ten mi celý zadýchaný telefon zvedá. K mému překvapení kluci nepopíjí pivečko na Slezském domě, ale ještě sestupují z Gerlachovského štítu. Hovor končíme s domluvou, že si jestě zavoláme ohledně našeho odvozu ze Smokovce a s Jankem se přesouváme do tepla a sucha restaurace Zámkovského chaty. Zde se konečně uvolnil stůl, kam si můžeme sednout a doplnit energii. Obligátní strapačky a čučoriedkové gule zapité jedním Šarišem jsou příjemným zpestřením čekání na lepší počasí. Konečně se mračna protrhávají a my pokračujeme v sestupu přes Hrebienok až do Smokovce. Zde už na nás čeká Honza Weiss, který nás odváží do kempu RIJO u Staré Lesné. Moje stehna i lýtka jsou tak zakyselená, že se několik následujících dní pohybuju robotickým stylem a Honza Weiss mi neustále opakuje, že nevěří, že jsem vyšel na Ľadový štít. No, opravdu se to podařilo a já už studuju v mapě okolní vrcholky. Při příští návštěvě Vysokých Tater bych se rád podíval na Pyšný štít a Baranie rohy. Doufám, že už se zdravou a výkonější nohou.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *