Zla Kolata – Černá Hora 2013

Úsměv Zlé Kolaty

 

Vystoupit na nejvyšší horu některé z evropských zemí a současně uniknout před civilizací a davy hlučných turistů? Pokud se vydáte do divokých hor Prokletije na hranicích Černé Hory a Albánie, může se i toto zdánlivě zbožné přání stát skutečností. Při výstupu na nejvyšší vrchol Černé Hory, Zlou Kolatu (2534 m n.m.), vás nejdříve čekají hluboké lesy a rozlehlé pastviny, které později vystřídá bloudění ve skalních labyrintech. Svou fyzickou i psychickou připravenost otestujete v prudkých svazích, jejichž náročnost může být znásobená sněhovou pokrývkou. Na závěr na vás čeká odměna v podobě krásného kruhového výhledu do černohorských a albánských dálek.

Zlá Kolata se stala skutečným zlatým hřebem našeho putování po Černé Hoře. Během desetidenní cesty jsme měli možnost navštívit různé přírodní skvosty od malebných vodopádů a průzračných jezer po divoká pohoří a ledové, křišťálově čisté řeky. Černá Hora je rozmanitou zemí plnou protikladů, a to nejen co se týče přírodních podmínek, ale i životní úrovně. Zatímco je černohorské pobřeží Jaderského moře poseto moderními letovisky s luxusními hotelovými resorty (na ostrůvek sv. Stefan určený pro milionářkou klientelu se běžný turista ani nedostane), v pohoří Prokletije, které se nachází v pohraniční oblasti Černé Hory a Albánie, se téměř zastavil čas. Na rozdíl od známějšího a hojně navštěvovaného pohoří Durmitor, které disponuje kvalitními turistickými službami a infrastrukturou, v Prokletije nenajdete informační centra, vybavené kempy, penziony či snad hotelové komplexy. Za to se však můžete těšit na osamělé toulky v překrásné přírodě a srdečné obyvatele. Rozhodně se jedná o oblast, která potěší každou dobrodružnou náturu.

Údolí Ropojama

Jako výchozí místo k výstupu na Zlou Kolatu si volíme malou vesničku Vusanje situovanou přibližně 4 km od města Gusinje. V obci, ve které žije necelých 900 obyvatel, končí všechny zpevněné cesty, a tak se tu nejeden zbloudilý turista může cítit jako na konci světa. Nutno dodat, že již při dopravě do Vusanje se můžete obohatit o nevšední zážitky. Především pokud do oblasti cestujete od jihu, od hlavního města Podgorica, nevyhnete se úzkým horským silnicím, plných klikatých zatáček. Netřeba zdůrazňovat, že je v těchto místech vhodné dbát zvýšené opatrnosti. Jakékoliv zaváhání či neopatrnost mohou mít fatální následky. Smutným příkladem je nedávná tragická nehoda, kdy při pádu rumunského autobusu do hluboké rokle zahynulo 18 turistů. Na cestě mezi Gusinje a Vusanje se můžete těšit na menší brod, jehož příčinou je vyvěračka nedalekých pramenů Alipašimi izvori. Alipašimi izvori jsou jednou z přírodních pozoruhodností, které můžete v údolí Ropojama vidět a rozhodně stojí alespoň za krátkou návštěvu. Jedná se o vývěr 25 pramenů, které dohromady vytváří malé průzračné jezero. Voda v něm je doslova ledová. Ani v nejteplejším období roku nepřesahuje teplota vody 6 °C. Jelikož musíme každý takový vodní tok poctít naší koupelí, neodolali jsme ani tentokrát. Přestože ve vodě nestrávíme více než deset vteřin, jsme odměněni fialovým zbarvením našich končetin a téměř srdeční zástavou. V těsné blízkosti Vusanje se nachází i další dvě přírodní zajímavosti – Oko Skakavice a vodopád Grlje. Oko Skakavice je další krásnou vývěračkou, která pramení kdesi v hlubinách země, a každého návštěvníka zajisté nadchne působivá hra barev různých odstínů modré a zelené. Vzhledem k silnějšímu proudu a chladnému lesnímu vzduchu jsme od otužování pro jednou upustili a spokojili se s focením z bezpečí břehu. O dva kilometry dále po proudu řeky Skakavice jsme na vodní radovánky neměli už ani pomyšlení. Vodní tok zde končí svou nedlouhou pouť nad zemským povrchem 30 metrovým vodopádem Grlje. S respektem sledujeme mizející masu vody kdesi v hlubinách. Je to skutečně velkolépá podívaná.

Oko Skakavice

Kemp Uykan

Skutečnost, že se Vusanje nachází v těsné blízkosti albánských hranic, se promítá i do složení místního obyvatelstva. Žijí zde lidé albánské i černohorské národnosti, muslimské víry i pravoslavného křesťanského vyznání. Návštěvník se může těšit na malebnou scenérii, ve které kostely, mešity i domy vesničanů téměř idylicky splývají s okolním horským prostředím. Po příjezdu do Vusanje musí naše výprava vyřešit prvořadou otázku, kde a jak přenocovat. Nadšenci, cestující na vlastní pěst bez úvazku k vlastnímu vozidlu, mohou zvolit v celku snadné řešení. Vydají se po značené cestě vzhůru směrem výstupu na Kolatu, párkrát si hodí kamenem po rozzuřeném psíkovi nevelkého vzrůstu, až dorazí po dvou až třech kilometrech lesní pasáže na některou z luk, kde jsou ke stanování ideální podmínky. Větší dilema však nastává, pokud jste přijeli vlastním či vypůjčeným vozem, jak tomu bylo i v případě naší jihomoravské výpravy. Vusanje je kopcovitá vesnice s úzkými cestami a prakticky bez míst, kde by bylo možné pohodlně zakempovat u zaparkovaného auta. Původně chceme s naším Transitem pokračovat až do horské osady Zarunica. Zpevněná a alespoň jen trochu sjízdná cesta však končí okamžitě v lese za vesnickou zástavbou, takže další jízda je naprosto vyloučena. Šikovné řešení se však vždy najde. Nebojte se navázat kontakt s místními. Pokud jim projevíte dostatek respektu a úcty, rádi vám otevřou své dveře, v našem případě se tedy jedná o bránu na dvůr rodinného domu. Za celkový poplatek 10 euro rázem získáváme místo pro stanování pro 8 lidí, hlídané parkoviště pro náš Ford Transit a neomezený přístup k vodě. Navíc se můžeme blíže seznámit s myšlením a způsobem života domorodců. Majitel domu a okolního pozemku, asi padesátiletý Albánec Uykan, je člověkem, který slovy neplýtvá, přesto jde o velmi příjemného a ochotného společníka. Vzájemná komunikace je možná díky určité blízkosti češtiny a černohorštiny a oboustranně hojně využívané znakové řeči. Uykan nám vypráví o svém zdroji obživy. Každý den za svítání vyráží na dvanáctihodinovou šichtu, na které pomáhá při stavbě domů v okolí. Za pomoci dalších lidí z vesnice se mu také podařilo vybudovat pěkný dvougenerační dům, ve kterém žije se svou matkou, svou druhou (o dvacet let mladší) ženou a ročním synem. O tom, že v okolních horách se nelíbí jen dobrodružství chtivým cizincům, naznačuje Uykan, když nám výmluvnými gesty a lišáckým úsměvem vysvětluje, že syna zplodil právě při toulkách pohořím.

Michal se snaží zdokonalit své lingvistické schopnosti

Den výstupu

Další den ráno v pět hodin vyrážíme se svítáním na výstup na Zlou Kolatu. Vusanje se nachází v nadmořské výšce 1060 m n.m., čeká nás tedy přibližně 1500 metrů převýšení. Od počátku se při stoupání lesní cestou snažíme držet vcelku dobrého značení cesty (červeno-bílá kolečka nebo šipky), přesto se nám však na jednom trochu zmateně označeném rozcestníku podaří špatně odbočit. Když asi 15 minut nenarážíme na žádné značení, padne, jak se později ukáže, správné rozhodnutí se vrátit. Při přechodu jedné z pastvin nás trochu vyleká čerstvá zdechlina krávy (pravděpodobně dílo některé z místních šelem). Po návratu k rozcestníku, kde jsme chybně odbočili, se vydáváme po druhé, správné cestě, což okamžitě potvrzují znovunalezené turistické značky. Vedou nás vzhůru lesem, přes rozvetlé louky, až přicházíme ke skalnímu labyrintu, kde značku opět ztrácíme, a bloudíme zde dobrou půl hodinu. Jak později zjišťujeme, značku jsme mylně hledali ve skalách. Správně se musíme držet trasy táhnoucí se podél skal, která nás po chvíli dovede do sedla zvaného Cafa e Borit, které je oázou zeleně a mimochodem i skvělým místem pro odpočinek či případné stanování. Rozlehlé travnaté prostory jsou zde obklopeny vysokými skalami, které okolí chrání před větrem.

sedlo Cafa e Borit

Podle údajů na rozcestníku je to od Cafa e Borit na vrchol Zlé Kolaty tři hodiny. Pokračujeme tedy k dalšímu sedlu Cafa e Preslopit a charakter krajiny se začíná postupně měnit. Po obou stranách cesty nám společnost dělají vysoké skalní hřebeny a díky dlouhé a tuhé zimě nahrazuje už od nadmořské výšky přibližně 1800 m n.m. travnatý podklad sněhový koberec. Po sněhových polích se dostáváme až do sedla Cafa e Preslopit, kde odpočíváme a doplňujeme energetické zásoby před nejtěžší částí výstupu. Čeká nás totiž další sněhová pasáž, tentokrát však již ve svahu s výrazným sklonem. Vybíráme nejvhodnější trasu do sedla mezi vrcholy Dobrá a Zlá Kolata a bez stoupacích želez opatrně postupujeme po zmrzlém sněhovém korytu vzhůru do sedla. Opravdu větší riziko však hrozí snad jen při závěrečném asi třicetimetrovém úseku, kde už sklon svahu přechází do úhlu téměř 60 stupňů, což v kombinaci s ledovatělým sněhem znamená, že se zrovna nejedná o procházku rozkvetlým sadem. Absence ledovcového vybavení vyžaduje maximální koncentraci na každý krok. Vzhledem k tomu, že se ocitám v čele naší skupiny, snažím se zadupávat boty co nejhlouběji do zmrzlého sněhu, díky čemuž vytvářím stupy pro za mnou vystupující kamarády a současně získávám pevnou oporu pro další kroky. Jelikož moje pohorky už nějaký ten výstup pamatují, podrážka nedrží úplně podle mých představ. I přesto se mi podaří produpat ke kratší skalní pasáži, za kterou se již dostáváme do zmiňovaného sedla Dvojni Prevoj (albánsky Cafa Kolata), které je křižovatkou výstupů na Zlou Kolatu, Dobrou Kolatu a Maja Kolates.

Nejprudší pasáž výstupu do sedla Dvojni Prevoj

Abychom se ze sedla mezi vrcholy Zlé Kolaty a Dobré Kolaty dostali na vyšší „zlé“ dvojče, musíme ještě překonat další strmou sněhovou pasáž, u čehož se i dobře trénovaný vysokohorský turista pořádně zadýchá. Námahu už tak náročného sklonu kopce zvyšuje ještě hluboký sníh, pozůstatek letošní dlouhé zimy s vydatnými srážkovými příděly. Po zdolání sněhového pole se na nás již směje vrchol Zlé Kolaty, ke kterému nás ještě čeká pár desítek výškových metrů snadného lezení. Na nejvyšší bod Černé Hory (2534 m n. m.) přicházíme za krásného slunečného počasí, díky čemuž se můžeme kochat parádními výhledy na všechny světové strany. Výstup se skutečně podařil po všech stránkách a díky skvělé viditelnosti si na vrcholu vychutnáváme výhledy po celém pohoří. Po zdárném sestupu zpět do Vusanje můžeme spokojeně konstatovat, že Zla Kolata má skutečně krásný úsměv. Její špatnou náladu jsme naštěstí neměli možnost poznat.

Vrchol Zle Kolaty na dohled
Na vrcholu Zle Kolaty

Není asi překvapením, že nejvhodnějším obdobím pro výstup na Zlou Kolatu jsou letní měsíce. V červnu, kdy výstup podnikla i naše parta, můžete očekávat ve vyšších polohách vcelku značné množství sněhu (v závislosti na předcházející zimě). Z tohoto důvodu se jeví jako schůdnější měsíce červenec a srpen. V tuto dobu je však zase větší riziko bouřek. V září se vyhnete sněhovým polím a sníží se i riziko, že vás v horách zastihnou blesky. S ohledem na kratší den však musíte počítat se skutečností, že na svůj výstup budete mít méně hodin denního světla. Co se týče výbavy, tak si vystačíte s kvalitními pohorkami, dostatečným oblečením, které vás ochrání před případným deštěm nebo změnou teplotních podmínek, helmou a turistickými holemi. Pokud se o výstup chcete pokoušet v období, kdy lze na svazích očekávat sněhovou pokrývku, zvažte použití maček. Stoupací železa vám výrazně usnadní výstup v prudších svazích. Dá se to však zvládnout vcelku bez problémů i bez nich. Naprostou nezbytností je jistota dobré předpovědi počasí. Za pěkného dne je horská tůra skvělým zážitkem. Za špatných podmínek, tj. déšť, mlha, bouřky, se však může jednat o velmi rizikovou záležitost, která se následně změní v boj o holý život. Po cestě nenajdete žádné útulny nebo horské chaty. V oblasti nefunguje horská služba, která by v případě nouze mohla okamžitě přispěchat na pomoc, navíc ani se nemůžete spolehnout ani kvalitu telefonního signálu v případě nouze. Na závěr lze každopádně konstatovat, že pokud disponujete nižším finančním rozpočtem a chcete se v osamění toulat ve vysokých horách, pohoří Prokletije by mohlo naplnit všechny vaše představy.