Rumunsko 2014

20.6. Odjezd z Brna

Pro letošní rok si naše parta, zvaná Modrá ustřice, zvolila Rumunsko. Při průjezdu Branišovicemi se stejně jako loňský rok děly věci. A opět u domu rodiny Šťastných. Tenkokrát jsme zde pro jistotu nezastavovali, ale Honza Novotný přesto stihl zaperlit. Před domem stál totiž šedivý muž, na kterého Honza v bujaré náladě zařval: “Co čumíš, dědku!” Bohužel pro něho se jednalo o Pepovýho taťku, což mu dal Pepa taky náležitě sežrat. Samotný odjezd z ČR značně připomínal transport zdivočelých šimpanzů.Úspěšné dokončení Pepova studia se stalo záminkou pro divokou pitku. A že bylo co pít – lahváčky, plecháčky, pleskoně s kořalkou, točený v Olbramovicích pod věží, ananasovice od strejdy Štefanika, meruňkový likér od Pepovy šéfové a v neposlední řadě i moje láhev kompotovice, kterou mi Michal na podzim prodal pod hlavičkou ananasovice. Když jsem si tuto flašku bral doma z ledničky plnou, nepředpokládal jsem, že stejný den před půlnocí už bude prázdná. Každopádně se tak stalo a z uhlazených sympaťáků se tak během pár hodin stala banda uřvaných prasat.  Němčina se střídala s urážkami nevinných řidičů a vzduch v modrém Transitu začal nebezpečně houstnout, až natrvalo převládl těžký alkoholový odér.

Nejdivočejší odjezd v historii Transitu

Po půlnočním průjezdu Budapeští, kde jsme Michala přesvědčovali, aby zastavil v nějakém místním Ponrepu, nám naštěstí došly síly a definitivně jsme podlehli opileckému spánku. Závěr noci si většina z nás pamatuje pouze mlhavě. Co se stalo jistě, je fakt, že jsme dojeli na parkoviště v obci Mátraháza (710 m n.m.), kde si každý ustal, jak uznal za vhodné. Největší komfort si dopřál Michal, který rozhodil do vzduchu svůj rychlostan. Ostatní zvolili buď spaní pod širákem nebo v autě a to ve vskutku nevšedním polohách. Pepa použil jako polštář svoje řízky v chlebu – ranní obtisk hořčice na tváři a tričku byl jasným důkazem. Honza Novotný se nezatěžoval jakýmkoliv pohodlím a pro jistotu se ani ničím nepřikryl. Kvůli se ožralosti, která mu otupila všechny smysly, mu naštěstí nebyla ani zima.

parkoviště pod Kékesem

21.6. Kékes, Eger, Egerszalok

Ráno bylo bolestivou záležitostí, tedy alespoň pro účastníky divoké pitky. Z kraje dne hned všechny pobavil Kamil historkou o podivném člověku, který nás z neznámého důvodu obcházel, pak se však vyděsil zvuku Kamilova spacáku a zmizel v lese. Podle Kamilových slov mě Kamil budil i profackováváním, ovšem bez úspěchu. Původní plán vyrazit na Kékes v 6 hodin ráno se posunul o tři hodiny. Po malé snídani jsme něco před devátou vyrazili po modré značce, která nás zpočátku vedla po silnici, která končí na samotném vrcholu. Ze silnice jsme však po chvíli odbočili a pokračovali místy prudkým stoupáním do sjezdovky podél podpěrných sloupů lanovky.

jednoduchý výstup po sjezdovce

Cela trasa byla výborně značena, což však stejně nebylo nutné. Nejen, že sjezdovka vede až na vrchol, ale samotný vysílač na vrcholu je jednoznačným orientačním bodem.

Kékes – nejvyšší bod v Maďarsku

V okolí vrcholu lze kromě vysílače nalézt několik dalších objektů – turistické chaty, krámky se suvenýry, symbolický pomník obětem motoristických nehod a kamenná mohyla v maďarské trikolore. Po několika fotkách a krátkém posilovacím tréninku jsme se vydali na sestup a přejezd do Egeru.

Kamil zabušil i na Kékesi

Eger je menší město s 55 tis. obyvateli a pěkným zachovalým centrem. Z prohlídky města stojí za zmínku návštěva místní baziliky, ze které se během našeho příchodu valil ven velký dav lidí. Jen tak ze srandy jsem se zeptal česky jeden starší účastnice, co se tady děje. Kupodivu se mi nedostalo odpovědi v maďarštině. Oslovil jsem totiž slovenskou občanku, od které jsem se dozvěděl, že se zde jednou za rok konají slavnosti, při kterých jsou vysvěceni noví kněží. Po prohlídce baziliky jsme vzali útokem městské uličky a okolo minaretu jsme pokračovali směrem k hradu. Minaret ani hrad jsme nakonec zevnitř nenavštívili. Důvod? Na hrad se “překvapivě” platilo vstupné a na minaret se táhla dlouhá fronta. Z Egeru jsme tedy pokračovali do termální oblasti Egerszanto, jehož největší zajímavostí je přírodní útvar, který je takovou miniaturní verzí tureckého Pammukale. Travertinové terasy zde vznikly po té, co roku 1961 byl při hledání ropy navrtán zdroj minerální vody bohaté na minerály vápníku a síry, která po stékání po svahu vytváří tento zajímavý přírodní úkaz.

maďarské Pammukale

V těsné blízkosti terasy se nachází velký Thermal park, který jsem poctili naší návštěvou, a to za poplatek 2200 HUF na osobu. Michal se do šaten dostal až napotřetí. Nejdřív si zapomněl téměr nepodstatnou věc – plavky. Thermal park zatím nudisty šikanuje, takže se pro ně musel velim nerad vrátit. Po té, co spokojené dorazil s chlebem v ruce, si vzpomněl, že nemá GO PRO kameru, takže následovala další cesta zpět. V šatně jsme řešili systém zamykání skříněk. Každý si svůj pásek musel nejdříve aktivovat přes terminál, který mu sdělil, jakou skříňku má použít. Když jsem si svou skříňku zamykal, přiběhl za mnou rozzuřený Kamil, že mu nějaký dědek brání použít jeho uložiště. Když jsme nepochopitelně aktivnímu Maďarovi přes terminál ukázali, že má Kamil opravdu číslo 078, stáhl ocas, na znamení omluvy zvedl ruce a sklapl. Celý Thermal park má dvě sekce – vnitřní a venkovní s mnoha bazény, které mají různou teplotu i obsah minerálů. Po více než dvou hodinách jsme řádně vymočení ukončili koupačku a šli se podívat na vyhlídku na terasy. O půl šesté večer jsme přejížděli do Tokaje. Zajímavostí jízdy byl přejezd přes řeku Tisu.

Převoz přes řeku Tisu

Kvůli chybějícímu mostu zde našli práci dva převozníci mongoloidního vzhledu. Převoz stál 1600 HUF. V Tokaji jsme překvapivě rychle našli sklepní uličku, kde jsme vzlezli do sklepa s velmi milou obsluhou.

sklepní ulička v Tokaji

Angela ( studuje v Debrecínu doktorantské studium –  zemědělská ekonomika) a Emi se nám staraly o trvalou dodávku džbánků s vínem – postupně jsme ochutnali suché, polosladké (2012 a 2013) i speciální sladké víno Aszú. Na oplátku jsme děvčata pozvali na pořádný kus českého masa, což je velmi potěšilo a evidentně jim i šmakovalo.

Libor ve společnosti naší hostitelky Angely

Večer vesele ubíhal a pikantní zajímavostí bylo společné focení, kdy Kamil bujaře prohrábl pozadí evidentně znechucené Angely. Nejvíc byl však v podezření vedle stojící a nic netušící Libor. Po ukončení ochutnávky ještě všechny horlivě přesvědčoval Honza Weiss, aby s ním někdo vyrazil na místní diskotéku. Naštěstí pro něho u nikoho neuspěl. Ráno jsme s Kamilem, Honzou W a Honzou N trochu pocvičili a po návštěvě Peny marketu pokračovali směr Rumunsko.

22.6. PŘEJEZD DO RUMUNSKA, KEMPING U JESKYNĚ

Celý den byl ve znamení dlouhého přejezdu do Rumunska. Cesta byla zdlouhavá, avšak na bizardní scény velmi pestrá. Cikánské povozy naplněné kradenými řetízky, moderní fotbalové hřiště obklopené pasoucím se dobytkem a čumící lidé, které v hloučku po 4 nebo 5 seděli v každé vesnici před každým třetím domem. Tu se uprostřed silnice objevilo stádo koní, tu semafor před rozkopanou silnicí a celou cestu jsme si krátili vzájemným ponižováním se. Především Pepa, pocházející z nejhnusnější vesnice na Znojemsku, musel strpět nemálo příkoře. Občas v tom byl nevinně, jindy si naběhl sám. Třeba jako když Michal zmínil firemní barbecue, kde ho obsluhoval, co podle jeho slov vypadal jako John Terry. Toho si ale zmatený Pepa spojil s Terym Foxem a neuvážené prohodil inteligentní poznámku, že ten obsluhující měl narozdíl od Terryho dvě nohy. Po mé jízlivou otázkou, je má John Terry tři nohy, Pepa pochopil, že John Terry a Terry Fox jsou dvě odlišné osoby, a to přesto, že se oba proslavili ve světě sportu. Při příjezdu do oblasti pohoří Apuseni jsme obdivovali krásu zdejší krajiny, obrovské kaňony a svahy s hlubokými lesy. Naštěstí se nepotvrdilo, že poslední úsek k ledové jeskyni Scarisoara vede po štěrkové silnici a měří 17 km. Nová, velmi úzká, asfaltová silnice  v délce 10 km se totiž klikatila ve stoupáních, které místy dosahovaly 17% a bylo nám jasné, že v dřívějších podmínkách bychom tyto pasáže s naším Transitem určitě nevyjeli. Po příjezdu na místo jsme zjistili, že jeskyně už je zavřená, proto jsme se rozhodli najít přenocování v blízkém okolí. Po chvíli jsme v lese našli perfektní plac na kempování. Rozdělali jsme stany, oheň, Libor ugriloval vynikající kuře a s klukama si dali krátký, leč výživný workout.

první kemping v Rumunsku

Já a Kamil dokonce očarovali obecenstvo prostřednictvím kliků ve stojce. Před jídlem jsme se rozdělili do dvou skupin a zahráli si dvě semifinálová kola v petangue. Z prvního postoupili Libor a Michal, z druhé skupiny suveréně Honza Kaucký a později jsem finálovou čtveřici doplnil já. (nutno poznamenat, že finále se už do konce výletu neuskutečnilo). Po večeři jsme poseděli chvíli u ohně a šli spát.

23.6. Ledová jeskyně, Biertan, Sighisoara

Ráno jsme se probudili do deštivého počasí, naštěstí nebylo trvalého charakteru a my mohli vyrazit k jeskyni. Ještě předtím jsme se stavili pro vodu z nedaleké pumpy. Z dálky na nás cosi volala stařenka. Buď nám přála ať se z té vody poděláme nebo nás před tím chtěla varovat. My však chtěli věřit třetí variantě – a to, že na nás volala: “Ať vám chutná a ať se vám v Rumunsku líbí”. Když jsme přišli ke vchodu jeskyně, bylo opět zavřeno. Už jsme zpřádali plány, kterak budeme přelézat plot, když tu se objevil off road, z něhož vylezl místní kápo a prodal nám lístky za 10 lei. K jeskyni jsme museli absolvoval prudké klesaní po kluzských schodech. Ledová jeskyně byla zajímavá obrovskými kusy ledu a udájně druhým největším jeskynním ledovcem na světě.

pohled k ledové jeskyni

Při návratu k autu jsme minuli provizorní stánek, u kterého seděla holčička a 8 láhví (jaká to náhoda…) s jakousi červenou tekutinou. Před výpraskem zachránil dívenku dobrotivý Michal, který si jednu z flašek koupil. Dál jsme pokračovali přejezd do centrálního Rumunska po velmi rozbité silnici. Ve městě Alba Julia jsme chtěli okoštovat něco z místní kuchyně. Zpočátku to vypadalo, že ve městě nejsou žádné restaurace, ale Honza N oslovil mladého muže, který nám velmi dobrou angličtinou poradil cestu do centra města, kde jsme si prošli příjemnou promenádu a následně poobědvali v jedné z restaurací.

Alba Julia

Otravné bylo, že jakýkoliv zákaz či omezení kouření se zde nevede ani v době oběda. Po obědě jsme ještě dokoupili zásoby potravin v Kauflandu a přejeli do malebné vesnice Biertan s opevněným kostelem, chraněným pod UNESCO. Za 8 Lei jsme mohli uskutečnit prohlídku tohoto objektu. Po dřevěnném schodišti jsme se dostali na ochoz, ze kterého byl krásný výhled na celou obec. Aby jsme si vesničku užili až do sytosti, zajeli jsme ještě kus za vesnici k vinohradům, kde jsem já (svou vlastní trasou) a Honza N s Michalem vylezli na kopec, ze kterého byl krásný výhled na Biertan i s kostelem.

Výhled na Biertan

Už se smrákalo, ale nás ještě čekala návštěva nedaleké Sighisoary, rodiště slavného Vlada Tepeše, alias Draculi.

Sighisoara

Město je opravdu krásné, dokonce jsme se přimotali ke svatebnímu focení – ženich s nevěstou stoupali po dlouhých, zastřešených schodech za zvuků romantických tonů, které produkovali dva kytaristi a my se za nimi táhli jako 8 ocasů. Honzovi W se pak při prohlídce historických uliček splnil sen, když jsme dorazili k rodnému domu Vlada Tepeše, ve kterém dnes sídlí stylová restaurace.

Honza se konečně setkal se svým idolem

Je zde však i pokoj, ve kterém se Vlad údajně narodil a po vstupu do pokoje nás překvapila ponurá hudba a nás velký mistr Dracul, ležící v rakvi. Po chvíli jsme zjistili, že to není jen figurína ani mrtvola, ale živý člověk, který nás následně trochu vystrašil. S upírem jsme si udělali několik fotek, poslušně u focení držel, ale bylo na něm později vidět, že má této práce plné zuby.

Vlad Napichovač s napumpovaným Kamilem

My jsme si však tuto krátkou prohlídku užívali a vyfotili se s vážnými tvářemi u kulatého stolu. Honzovi se u Draculů tak líbilo, že zde vykonal i velkou potřebu. Já se začal trochu bát, že se vrátí zpět k Draculovi do pokoje a chlápka vyhodí z rakve, do které si sám lehne. Ještě nás čekalo hledání vhodného noclehu. Před tím jsme však potřebovali nabrat vodu. Padlo rozhodnutí, že vyzkoušíme někoho z místních čumilů/čumilek.  Vybrali jsme si osamocenou babku, která klasicky seděla a čuměla před svým domem. Poslala nás do domu na protější straně ulice. Nesměle jsme se blížili k domku a pořád se otáčeli a ujišťovali, až ženský došla trpělivost a vyrazila za náma. Zavedla nás na dvorek ke studni, kde otočila několik věder s vodou, aby umlčela naše žíznivé PET láhve. Mezitím se zjevil pan domácí, se kterým prohodil Pepa pár slov v němčině. Pokusili jsme se k němu vsocknout, ale jeho protiargument o 3-měsíčním synovi nás v poklidu vyprovodil ven z dvorku. K přenocování jsme na mapě vytipovali 3 menší vodní plochy, ke kterým jsme dojeli již za soumraku. Rychle jsme postavili stany, udělali večeři, když se před námi objevili dva psi a místní porybný. Po chvíli nás přišli zpovídat, ale krátká debata proběhla v přátelském duchu. Chlapi měli jen strach, jestli jsme jim tam nepřijeli pytlačit.

Ranní probuzení u jezera

24.6. – Brašov, bahenní sopky, nocleh v 1-hvězdičkovém hotelu

Při cestě do Brašova najel Honza ve velké rychlosti do díry. Hlasité syčení jsme nejprve přisuzovali rozbité plechovce s pivem, pak píchlému kolu, ale důvod byl nakonec prostý. Zdrojem zvuku byli cvrčci, kteří rozehráli svůj koncert. Při kontrole kola nás vylekala mohutná exploze, ke které došlo v okolních kopcích. Exploze se opakovaly a černý kouř valící se nad kopci nás ujistil, že se tam něco děje. Později, když jsme viděli vojáky a kasárny, jsme pochopili, že se jednalo o vojenský výcvikový prostor. V Brašově nás stihla silná bouřka a silný déšt, který byl trvalého charakteru.

Brašov

V centru jsme na prvním možném místě zaparkovali naštěstí tak šikovně, že jsme mohli přeběhnout do protější restaurace, kde jsme se dobře najedli, zkontrolovali předpověď počasí a rozhodli se přejet do k bahenním sopkám. Oblast Buzau je vyhlášena díky sopkám ve vesnici Berca.

Sedmý div světa – bahenní sopky v Buzau

Jakmile jsme se dostali do blízkosti této obce, počasí se umoudřilo a k sopkám jsme přijeli za azurové oblohy. Na závěr cesty jsme se dostali do zmatečné situace, když jsme nejdříve přijeli na parkoviště, odkud nás místní poslali směrem zpět, ale nakonec jsme se přecejen vrátili na správné místo. Prohlídka sopek proběhla v lehce ironickém duchu. Kluci evidentně čekali nějaké mohutné erupce. Měsíční krajina však nabízela jen několik kalužin s mírným bubláním. Kamil za mnou přišel se slovy: “Dany, děkuju… něco tak krásnýho jsem ještě neviděl.” Ironii chápu dost dobře, ale pro mě to místo bylo stejně zajímavý a jsem rád, že jsme ho měli možnost navštívit. Po prozkoumání mapy jsme se rozhodli vynechat zastávku u Focul Viu (živý oheň), protože by nás to stálo zbytečné další čas strávený v autě na pochybných cestách a místo toho jsme se rozhodli jet zpět směrem na Brašov. Opět jsme vjeli do bouřky, která byla tentokrát tak silná, že řidiči měli problém přes prudký déšť vidět na cestu. Aspoň nás pobavil týpek, který běžel po ulici s kýblem na hlavě. Bylo nám jasné, že po takovém přídělu vody bude problém stanovat. Proto jsme se rozhodli pro nocleh pod střechou. V prvním městečku jsme nejdříve vyzkoušeli velmi solidně vypadající hotýlek, kde však bylo plno. Po dalších 300 m nám do oka padl další, tentokrát velmi ošuntěle vypadající objekt. Rozhodli jsme se to zde zkusit a uspěli.. Cena ubytování byla v přepočtu 180,- za noc. Ovšem i to bylo podle úrovně ubytování příliš. Jednohvězdičkový hotel v Rumunsku – to už je strašák sám o sobě. Pokoje byly po třech a povlečení na postelých pamatovalo snad ještě nejlepší roky Ceauceskovy diktatůry. Rozhodli jsme se radši přespat ve spacácích. Voda ve sprchách tekla jen čůrkem a to pouze studená. Naštěstí alespoň v jednom pokoji byl bojler, díky čemuž jsme se po dvou hodinách mohli umýt v teplé vodě. Obyvatelné byly v tomto hotelu opravdu jen tři pokoje. Horní patro bylo stvořeno pro natáčení dalšího pokračování hororu hostel. Těžko popisovat zdevastované pokoje. Nejlépe vidět na vlastní oči. Rozhodli jsme se radši najít nějakou hospodu a zde se podívat na fotbal. Nakonec jsme skončili v pizerce, kde jsme si dali pizzu a pár piv a stihli i závěr utkání Uruguay – Itálie i později legendární kousanec Suaréze. Libor nás informoval o své další sázkařské výhře, my zas uzavřeli sázky na trvání výstupu na Moldoveanu a odebrali se do hotelu na nocleh.

25.6. Prejmer, Brašov, nocleh pod Moldoveanu

Ráno jsme z hotelu co nejrychleji vypadli a při cestě do Brašova byla první zastávkou vesnička Prejmer s opevněným kostelem.

vesnice Prejmer s opevněným kostelem

Kostel jsme si opět prohlídli – zajímavostí na těchto stavbách je, že sloužili jako úkryt v době po všechny obyvatele obce v době napadení. Pevnost měla snad 400 příbytků. A v časech zlých se jednalo o miniverzi vesnice se všemi kompletními službami. Po odchodu z kostela jsme se odebrali k dětskému hřišti, kde jsme trochu pocvičili.

workout na rumunským venkově

Honza N s Kamile se vyfotili s místními děvčaty a my pak pokračovali do Brašova.

Brašov patří mezi největší rumunská města. Jeho centrum je velmi hezky zachovalé a dominantou je Černá věž, který je největším evangelickým kostelem v jihovýchodním Evropě. Z prohlídky města stojí za zmínku úzká ulička, kde se fotili dva novomanželé. Vypadalo to, že se jednalo o místní celebrity, protože okolo zuřivě pobíhala smečka asi 40 fotografů, kteří měli i akreditaci. Na chvíli jsme se připojili k focení, ale pak už nás to nebavilo a vtrhli jsme do uličky a novomanželům po cestě popřáli hodně zdaru. Po focení jsme s Michalem, Honzou N. a Honzou W. se zastavili na rychlý oběd, který se bohužel kvůli neschopnosti místního číšníka dosti protáhl. Michal si objednal drštkovou polívku, která očividně netáhla, takže toho moc nesnědl. Když Michal něco nedojí, to už musí být. Po obědě jsme dorazili za zbytkem skupiny sedící na zahrádce restaurace na náměstí.

Kluci byli zklamaní, protože jídlo, který si objednali se kvůli extrémní pálivosti nedalo vůbec jíst. Zkontrolovali jsme předpověď počasí a rozhodli se, že na Moldoveanu zaútočíme hned následující den. Ještě jsme si v rychlosti proběhli město, nakoupili nějaké dárky, Pepa hledal cokoliv s motivem sovy pro svou Libušku a vyjeli směrem k Lac Balea. Bohužel po cestě se počasí začalo opět kazit, déšť sílil a nám bylo jasné, že v těchto podmínkách nemůžeme u Lac Balea ve výšce více než 2000 m n.m. stanovat. U odbočku k jezeru jsme uviděli penzion s přístřeškem, kde jsme začali licitovat o podmínkách stanování. Provozní a její anglický zaměstnanec s námi vyjednávali a celá diskuse měla několik zvratů. Nejdříve jsme nesměli stanovat pod přístřeškem a hotel měl plno. Po té se objevila nabídka, že se můžeme ubytovat v nedalekém zařízení, které mělo být údajně velmi pěkně a za skvělé peníze. Když jsme to šli s Michalem tlumočit klukům, došlo najednou k další změně. Opět zdůrazňuji údajně se někdo objevil v nabízeném ubytovacím zařízení a nabídl velké peníze. Takže nám bylo umožněno stanovat pod přístřeškem. Rozdělali jsme velký Liborův stan a potom se odebrali do restaurace na večeři. Mladý čísník přišel s informací, že když uděláme hezkou útratu, tak nemusíme platit za provizorní ubytování. Vystrojili jsme si docela hostinu. Uzené koleno a fazole byl jednou ze specialit.

26.6. Neúspěšný výstup na Moldoveanu, Sibiu, nocleh u jezera

Ráno jsme se probudili do mnohem hezčího počasí, ovšem mraky obklopující Moldoveanu dávaly tušit, že podmínky budou mít do ideálních hodně daleko. Nabalili jsme si potřebné věci a vyjeli směr Lac Balea. S příbývající nadmořskou výškou se počasí začalo zhoršovat, až jsme vjeli do pásma deště. U jezera bylo doslova odporně. Déšť, mlha, ani psa by ven nevyhnal.. S Honzou Kauckým jsme se vydali na průzkum terénu, ale nakonec skončili na místní horské chatě, kde využili služeb zdejší toalety. Během chvíle se silně rozpršelo, takže jsme zkoumali mapy vystavené na zdi a jakmile se trochu umoudřilo, vrátili jsme se za klukama k autu. Ti už postávali venku a společně jsme se domluvili, že zajdeme na čaj do chaty, kde se dohodneme na dalším plánu. Na chatě jsme se tedy u čaje dohadovali, kdy a jestli se vůbec na dlouhý přechod vydávat. S Kamilem a Honzou N. jsme se později přesunuli zpět do Tranzitu, kde si povídali o horách. Po necelé hodině se vrátili i ostatní kluci a rozhodli jsme se okolo 10.hodiny aspoň pokusit o nějaký trek s tím, že uvidíme, co nám počasí a podmínky dovolí. Okolo jezera jsme se dostali do svahu, který okamžitě prudce stoupal. Okolní výhledy bylo nulové, takže jsme jen v silném větru stoupali a stoupali. Několikrát jsme zvažovali, že to otočíme, ale nakonec jsme se dohodli na pokračování až na hřeben. Na hřebenu vítr ještě zesílil. Po shodnocení situace a nahlédnutí do mapy jsem navrhnul výstup na pouhou hodinu vzdálený vrchol, který také převyšoval kótu 2500 m n.m. a byl vzdálený jen hodinu cesty. Narozdíl od Moldoveanu, od kterého jsme byli hodin šest. Ostatní souhlasili, tak jsme se vydali vstříc k vrcholu. Kamil zažíval svou premiéru ve vysokých horách a s některými místy trochu bojoval. Později jsme si vyměnili obuv – on si vzal moje pohorky a já jeho běžecké boty.

Na vrcholu Buteanu (2507 m n. m.)

Na vrcholu jsme něco pofotili a vydali se zpět k jezeru. Při sestupu vítr trochu rozfoukal mračna a my se mohli alespoň trochu pokochat výhledy po okolní krajině, konečně jsme pořádně viděli jezero i silnici, která se klikatí z údolí.

Lac Balea

Když jsem se s Michalem vracel na parkoviště, oslovil nás Australan s otázkou, co zajímavého se dá v okolí vidět. Když dodal, že má jen 30 minut, tak jsem měl chuť říct, že se tak akorát stihne vrátit zpátky. Řekli jsme mu, že se v daném časovém limitu může projít okolo jezera, že na víc opravdu nebude mít čas. U stánky s kameny jsme pak za dobré ceny nakoupili krásné kousky, abychom obdarovali své blízké. Bylo okolo 14. hodiny, když jsme odjížděli směr Sibiu. Opět krásné město, pohodová atmosféra, lidé sedící na zahrádkách i v čase, kdy by měli být v práci.

Sibiu

Na parkovišti jsme se pobavili, když za námi přišel bezdomovec, který dostal jako dárek pytel s odpadky. Pomaličku kousek po kousku vytahoval z pytlíku, který pak spokojeně zastrčil do své tašky. Během prohlídky jiný žebrák zle vyčinil Kamilovi, protože nebyl spokojený s částkou, kterou ho Kamil obdaroval. V přepočtu se totiž jednalo zhruba o tři koruny, což není suma hodna urozeného poustevníka. A opět čekal dlouhý přesun, abychom se dostali co nejblíže k Banátu. Naštěstí byla trasa z velké části po dálnici, takže jsme mohli ukrojit z dlouhé vzdálenosti pořádnou porci. Jako místo pro nocleh jsme si vytipovali jezero, ke kterému jsme zajeli, ale břeh se nezdál být úplně ideální pro rozdělání stanů. Proto jsme se rozhodli oslovit někoho z místních. Na zahrádce jsem uviděl  postarší paní, na kterou jsem uplatnil zbytky svých znalostí německého jazyka. “Wir mochten hier schlafen.” Paní nás poslala nejdříve na plácek, který se nám nelíbil. Když jsem jí řekl, že ji rádi zaplatíme, tak se rozhodla se nad námi slitovat. Pepa dojednal zbytek a za 20 euro jsme měli skvělé místo ke kempování. Rozdělali jsme na zahradě stany, vykoupali se v jezeru, uvařili večeři a u pivečka a slivovice prokecali večer až do půlnoci.

Kamil a dva mazli

27.6. Banát

Ráno jsme opět trochu pocvičili, ale po snídani, ke který jsem si dal pečivo s tuňákem, se mi udělalo zle do žaludku. Bohužel v tomto duchu se pak táhl celý den. Při přejezdu do Banátu jsme zastavili u řeky, kde si kluci udělali oběd – rýže, maso. Mezitím jsme se zabavili různými hrami, které se všechny točily okolo házení kamenů. Nejdříve jsme se snažili přehodit kámen na druhý břeh řeky. Tradičně v této disciplíně excelovali Libor a Michal. Potom jsme se snažili házet na přesnost. V Banátu jsme si vybrali vesnici Svatá Helena.

Banát – Svatá Helena

První člověk, kterého jsme oslovili byla česky mluvící paní, což pro nás bylo okamžitě velkým zážitkem. Po chvilce jsme zastavili a oslovili čtyřicátníka, který nám ohledně ubytování doporučil svou tchýni a dokonce nás i nasměroval k bydlišti Sofie, u které byli kdysi ubytováni rodiče mé Pavlínky. Sofie však nebyla doma. Dali jsme si okruh okolo vesnice, prohodili pár slov s místními. Povzdechli si nad větrnými mlýny, které hýzdí okolí Banátu a nakonec zakotvili čirou náhodou u tchýně, jak nám bylo po příjezdu do obce doporučeno.

ranní gulášek

Kluci k večeru vyrazili do hospody, kde se seznámili s místními. Nakoupili nějaké sýry, kořalku a poslechli si historku o medvíďatech, které si místní občan spletl se štěňaty a odvezl si je domů, načež rozzuřená medvědice zdemolovala celou vesnici. Na mě k večeru přišla střídavě zimnice a horečka, takže jsem byl rád, že můžu zůsta v posteli. Naštěstí to bylo ráno o mnoho lepší. Dokonce se mi vrátila i chuť k jídlu a zpáteční cestu do ČR jsem mohl bez problémů absolvovat.