Elbrus 2017

Tvrdit, že výstup „normálkou“ na nejvyšší horu Kavkazu, Elbrus, je technicky obtížný, by byl holý nesmysl. Je naprosto jednoduchý – po člověku se nechce nic jiného, než aby šlapal a šlapal a ještě u toho stíhal dýchat… Jenže to je zatracená dřina. Nadmořská výška v kombinaci s mizerným počasím dokáže přetvořit zdánlivě neškodný dvojbochánek v dvouhlavou saň lačnící po lidských životech. Nejen tedy, že se ne každému podaří uspět v touze po vrcholové fotografii. Každoročně bohužel dochází i k tragickým nehodám. Nám se podařilo dosáhnout vrcholu bez vážnější újmy na zdraví. Vděčit můžeme jednak štěstí na perfektní počasí, jednak flexibilitě v organizaci výpravy, kdy jsme kvalitnější aklimatizaci obětovali právě dokonalé předpovědi počasí. Zpětně to hodnotím jako velmi dobré rozhodnutí, protože jsme si pobyt ve vysoké nadmořské výšce užili kompletně za sluníčka a vyhnuli si hrozivým bouřkám, které děsily stanující horaly na Elbrusu hned následující noc po našem odchodu.

Na Kavkaz jsme vyrazili ve středu 28.6.2017 autobusem Student Agency z Brna do Vídně, odkud jsme s přestupem v Istanbulu letěli do Minerálních Vod. Zde jsme měli domluvený transport zajištěný majitelem kempu Saklya – Osmanem Apsuvaevem. Samotný přesun z letiště do kempu u vesnice Elbrus si zaslouží alespoň pár vět…

29.6. čtvrtek

Transport z letiště Minerální Vody

S Osmanem jsem se na transportu z letiště domlouval řadu měsíců přes emailovou komunikaci. Byl jsem nucen používat svou chabou ruštinu a azbuku, ale nakonec jsme se nějak domluvili, a to i na celkové ceně 4000 rublů (1680,- dle tehdejšího kurzu). Po příletu na letiště a byrokratických procedurách mě nejdříve potěšilo, když jsem uviděl naše zavazadla na jezdícím páse. Vyšel jsem z odletové haly, před kterou postávalo několik taxikářů. Jeden z nich mě oslovil, ale odrazil jsem ho s tím, že čekám na Osmana. Okamžitě přiskočil starší chlápek, který mi v pase ukazoval, že se jmenuje Osman Apsuvaev. Tak snadné setkání jsem si nepředstavoval ani ve snu. Osman si nás naložil do svého 8 místného Volkswagenu (já měl to „štěstí“, že si mě usadil na místo spolujezdce) a už jsme frčeli směr Kavkaz. Ze začátku cesta ubíhala v pohodě – snažil jsem se v ruštině s Osmanem využít to maximum, který jsem se během půl roku naučil. A tak jsem se dozvěděl něco o jeho rodině (prý má moc krásnou dceru Karinu, která pracuje v bance a je stále svobodná, a syna, který je na tom obdobně – co se týče rodinného stavu). Osman dále vychválil svůj špičkový kemp, ve kterém je teplá sprcha, jeho žena Ludmila báječně vaří a on sám je sportovec – bývalý vynikající atlet. Mimo jiné se prezentoval jako skvělý muzikant a jako velmi inteligentní člověk. To už jsem vybuchl smíchy, na což Osman s úsměvem dodal, že se člověk musí pochválit sám, protože to za něho nikdo neudělá. Následovala kontrola při vjezdu do Kabardsko-Balkarské republiky, po jejímž absolvování se Osmanův styl řízení pozoruhodně změnil. Průměrná rychlost jízdy se dle mého odhadu zvýšila cca o 30-40 km/h, což by ani tak nevadilo, jen Osman začal být viditelně unavený. On to nebyl ani žádný div, když musel být celou noc vzhůru a velkou část z ní řídil.

Unavený řidič

Osman se snažil udržet v bdělém stavu tak, že zběsile kroutil hlavou. Vypadalo to docela děsivě… Nejsem fanoušek sledování hororů, ale myslím, že něco podobného jsem viděl v ukázce filmu Vymítač ďábla, kdy se Satanem posedlé holčičce točila hlava o 360 stupňů. Je pravda, že tak extrémního rozsahu Osman nedosahoval, rychlost točení se však zvyšovala, zatímco intervaly mezi točeními zkracovaly. Strašně se mi chtělo spát, ale za této situace to nebylo možné. Aby toho nebylo málo, tak jsme se dostali do horských serpentin, ve kterých to Osman drtil s plynovým pedálem na podlaze. Pak náhle pravil, že už svítá, na což jsem přikývl. To byla nejspíš chyba, protože to našeho řidiče povzbudilo k vypnutí světel a my jeli téměř potmě. Nechybělo málo a mohli jsme posnídat hovězí. Z ničeho nic se na naší straně vozovky objevila stojící kráva, na kterou se náš tranzit divoce řítil. Stačil jsem na Osmana zařvat: „Pozor!!!!“ ten strhl řízení doleva a na poslední chvíli jsme se krávě vyhnuli. Osman mi pak říkal, že zvíře viděl, ale zrovna dvakrát jsem mu nevěřil. Potom už nemohli spát ani kluci, naštěstí jsme do kempu dojeli v pořádku.

První den v kempu

Okamžitě jsme postavili stany a zapadli na pár hodin do spacáků. Pálící sluníčko a zvyšující se teplota uvnitř stanu mě okolo deváté ráno stejně vyhnaly ven. V kempu jsem narazil na skupinu Ostraváků, kteří byli v oblasti potřetí a v kempu tudíž jako doma. O Osmanově dceři Karině prohlásili, že „… pokud se ti ta holka začne líbit, je nejvyšší čas jet domů…“, ukázali mi místního nevolníka, kterého familiérně přezdívali „Pučmidrát“ a poskytli spoustu zajímavých rad a doporučení. Především se nás snažili přesvědčit, abysme následovali jejich aklimatizační program. To jsme naštěstí neudělali, protože bysme se pak pravděpodobně kvůli počasí nedostali na vrchol. Ve zbytku dne jsme zvládli nákup potravin ve vesnici Elbrus, výlet lanovkou na Čeget (ne zcela povedený – přijeli jsme těsně před zavíračkou, vyjeli do třech tisíc a ještě stihli pěkně zmoknout), nákup plynové kartuše u Ludmily a večeři v místní restauraci. S Pepou jsme si chtěli dát Soljanku, jenže půl hodiny po objednávce přišla Ludmila s tím, že Soljanka není, ale že rozhodně musíme ochutnat vynikající kuřecí polívku. Bohužel jsme souhlasili. Bohužel proto, že kuřecí polívka byl ve skutečnosti kuřecí pařát v koprovým vývaru. A kdo mě trochu zná, tak ví, že pokud něco hodně nesnáším, tak je to kopr. Ne, tohle se opravdu sníst nedalo. Zlostné Ludmilině reakci jsem se lišácky vyhnul při pravidelné kontrole schnoucího oblečení.

30.6. pátek

Odjezd do vesnice Věrchnyj Baksan

Předchozí den jsme se během návratu z Čegetu s řidičem dohodli, že nás následující ráno odveze do vesnice Věrchnyj Baksan, odkud jsme měli naplánovanou aklimatizační túru k jezeru Syltran. Když se to Ludmila večer dozvěděla, tak nadšená nebyla a zdůrazňovala mi, že dopravu pro turisty zajišťují oni. Později se však ukázalo, že na ní není úplně nejlepší spoleh. Domluvený řidič Ali byl starší strejc, na kterého se spolehnout dalo. Ráno přijel dokonce o 20 minut dřív a poctivě na nás čekal. V obci Věrchnyj Baksan nás vyvezl co nejvýše to šlo a ještě nám na sebe předal kontakt, ať mu zavoláme, když budeme potřebovat zase odvézt.

Výstup k jezeru Syltran

Trek k jezeru začal okamžitě ostrým stoupáním, navíc na přímém slunku. Těžké krosny nás tížily a i proto jsme si dávali záležet, abysme tempo nepřepálili. Částečně se nám ulevilo, když jsme se dostali do lesní pasáže. S přibývající nadmořskou výškou se však terén postupně zhoršoval stejně jako počasí. Závěrečný úsek před jezerem byl nekonečný a střídavě jsme museli překračovat potoky, překonávat strmé suťovité pasáže a brodit se přes rozbředlá sněhová pole. K jezeru (3200 m n.m.) jsem přišel již za lehkého deště. Po chvilce mě následovali i kluci a okamžitě jsme se pustili do stavění stanů. Déšť postupně zesílil, takže jsme byli rádi, že můžeme zalézt do úkrytu. Během večera se počasí alespoň trochu umoudřilo, takže jsme se i mohli uvařit a trochu se venku protáhnout.

1.7. sobota

Výstup do sedla nad jezerem Syltran

Během noci se vyčasilo a my se tak probudili do krásného slunečného rána. V rámci aklimatizace jsme ještě nalehko vyběhli do sedla nad jezerem (3450 m n.m.). Odměnou nám byl krásný výhled na Elbrus, náš hlavní cíl. Po návratu k batohům nás čekal zdlouhavý sestup zpět do vesnice Věrchnyj Baksan.

Stopem do vesnice

U hlavní silnice jsme pak zkoušeli stopnout nějaké vozidlo, kterým bychom se dostali do Elbrusu. Všiml si nás místní vykuk s tričkem, na kterém měl cosi o průvodcování na Elbrusu, a dostal chuť si přivydělat nějaký rubl navíc. Z ničeho nic se u nás objevil a nabídl nám odvoz. S nabízenou částkou 400 rublů však nesouhlasil, jeho ochota začínala a končila na 800 rublech. To jsme samozřejmě zamítli, což se během chvíle ukázalo jako dobré rozhodnutí. Zastavil nám totiž jakýsi Kolja z Moskvy, který nás všechny nabral i s krosnama do prostorného džípu a zavezl až k obchodu ve vesnici Elbrus. A navíc zcela zdarma. Po cestě jsme se dozvěděli, že se chystá na výstup na Elbrus se svýma kámošema, pro které byl výstup aklimatizací na Pik Lenina. On však byl zcela bez zkušeností z hor – Elbrus jeho první túra. Byl to maximální pohodář, na závěr si s náma udělal selfíčko a odfrčel pryč. Ve zbytku dne jsme si stihli nakoupit a najíst se. Večer pak nabalili věci na výstup a domluvili s Ludmilou dopravu na 6:00 do Azau.

2.7. neděle

Marné čekání na Osmana

Nevím jestli se na to vyprdla Ludmila nebo Osman, ale v 6 hodin jsme u brány kempu čekali marně. V jejich kamrlíku se svítilo, dobouchat jsme se však snažili marně. Nepodařilo se to ani Pučmidrátovi, který nám aspoň otevřel místnost na úschovu přebytečné bagáže. Museli jsme tedy opět stopovat a zhruba v 6:45 se nám podařilo odchytit dodávku jedoucí „naším“ směrem. Za standardní cenu 400 rublů jsme si plácli a už frčeli do Azau.

Na Elbrus bez lanovky

Od počátku byl plán jasný – vylézt na Elbrus co nejsportovnějším způsobem, tzn. nepoužít lanovky, i když bylo jasné, že to bude vykoupeno velkou dřinou. Přiznám se, že na chvilku jsem nad tímto rozhodnutím zapochyboval. Bylo to v sobotu odpoledne, když jsme se vraceli z aklimatizačního treku od jezera Syltran. Michalovi došla od Janči sms s předpovědí počasí, kde bylo jasně řečeno, že hezké okno vydrží do pondělí a od úterý se bude počasí postupně zhoršovat. Moc času nám tedy nezbývalo a také kvůli úspoře sil jsem si na chvilku v hlavě přemítal variantu s použitím lanovky. Naštěstí jsem to nevyslovil nahlas a kluci se jako jeden muž rozhodli připojit k pěšímu výstupu z Azau (2320 m n.m.). Vybral jsem neznačenou stezku podél řeky Garabaši – byla ještě mnohem horší, než jsem předpokládal. ☺ Známější a mnohem používanější je trasa pod lanovkou, která je mnohem schůdnější, rychlejší, ale určitě i výrazně nudnější. Na naší cestě jsme po celý den nepotkali jediného člověka. Jako prvního jsem uviděl až lyžaře po té, co jsme se napojili na sjezdovku před koncem výstupu k barelům. A nyní už popis výstupu na Elbrus…

Z Azau podél řeky Garabaši

Z Azau vycházíme něco před půl 8 pěkně s plnou polní za krásného slunečného počasí. Hezky se nám stoupá asi jen 300 metrů. Dostáváme se do světa velkých balvanů, sypké suti, později překonáváme ramena potoka, boříme se ve sněhových polích, opět se trápíme v prudkých suťovitých svazích, znovu sněhová pole a na závěr nás čeká vyčerpávající stoupání po sjezdovce k horní stanici staré lanovky Garabaši (3800 m n.m.). Zde na půl hodiny shazujeme těžké krosny, sklidíme obdivné pokyvování provozovatele zdejší ubytovny, který nám i dovoluje nabrat vodu, a fotíme něco z okolní krajiny. Původní plán dojít až k chatě Prijut 11 se nám nakonec nedaří naplnit. Kromě velké únavy je důvodem i sněhová břečka, která výrazně zpomaluje náš další postup. Nakonec se vyškrábeme někam do čtyř tisíc, kde si na lávových kamenech a suti stavíme stany a pouštíme se do vaření. Po jídle s Pepou poctivě vaříme litry čaje a vody, takže jsme kvalitně hydratovaní. Navařili jsme si každý čaj do termosky i na další den, k tomu máme ještě 1,5 l vody.

3.7. pondělí

Začátek vrcholového dne

Budíček jsme si dohodli na 2:00. Pokud by se nám podařilo dojít na vrchol, tak nás čeká více než 1600 metrů převýšení, což je v této nadmořské výšce hodně. Obzvlášť když nemáme dostatečnou aklimatizaci. Plán zní, že to zkusíme, co nejvýše to půjde, a případně se bude jednat o aklimatizační výstup. Samozřejmě nám všechno hrozně dlouho trvá – oblíkání, dobalování batohů, ranní potřeby, trošku jídla, nasazení maček atd. Nakonec od stanů vycházíme něco před půl 4. Je krásně bezvětří, hvězdy září a přimrzlý sníh křupe pod mačkama. Ze začátku máme hezky konstantní pomalé tempo, svah se však rychle napřimuje a výška narůstá. A to je také znát…. Někde na začátku Pastuchových skal si mě i Janka zavolá příroda na malou (nebo spíš větší) konzultaci a odlehčeni můžeme stoupat dál. Rozednívá se, s čímž se nám otevírá pohled na celou výstupovou trasu, kterou navíc jasně vyznačují tyče s červenými fáborkami. Potřeba odpočívat je čím dal častější. Tyče využívám jako dílčí milníky, kterých je třeba dosáhnout před odpočinkem. Postupně to je alespoň polovina vzdálenosti mezi tyčemi atd.

Nad Pastuchovými skalami

Na vrcholu Pastuchových skal (cca 4800 m n.m.) děláme první delší pauzu, po níž si dáváme za cíl zapadanou rolbu v 5 tisících. Je to poslední úsek, ve kterém se cítím docela v pohodě. Nadmořská výška si se mnou brzy začne pohrávat. Zatím odpočívám, zanedlouho doráží kluci, kteří se za mnou svalí k rolbě. Od rolby prudké stoupání pokračuje, než se po pár stech metrech stáčí do traverzu k sedlu mezi vrcholy. Během tohoto stoupání doháním dvojici (tuším Íránců), kteří na tom nejsou vůbec dobře. Jeden sedí u výstupové cesty, zatímco ten druhý zvrací kousek od ní. Snažím se jim vysvětlit, že kamarádi mají prášky, které jim dáme, ale že musí začít sestupovat kvůli počínající výškové nemoci. I vůdce z jejich skupin na ně zpovzdálí volá „Go down!“, oni jsou však podle svých slov „ok“ a pokračují dále ve výstupu.

Velká krize v traverzu do sedla

Traverz do sedla jsem původně považoval za neškodnou (téměř odpočinkovou pasáž). Opak je pravdou. V této části výstupu mám tu největší krizi, musím neustále odpočívat a to sotva ujdu pár metrů. Vyšlapanou cestu lemují čím dál častěji pozůstatky po zvracení, což také není bůhvíjak příjemné. Postupujeme aktuálně ve dvojicích. Janko se drží za mnou a opodál nás následují Pepa a Michal. Kousek před sedlem moje krize vrcholí. Díky optickému klamu se zdá, že trasa klesá, jenže já nejsem schopen ujít více než pár metrů bez odpočinku (až později při návratu z vrcholu do sedla jsem zjistil, že jsme ve skutečnosti stále stoupali). Čekáme s Jankem na kluky a Janko se pak vydává do sedla napřed, protože ho opět šimrá na konci střev. Z posledních sil se dobelhám do sedla (5400 m n.m.) a jsem přesvědčen, že zde můj dnešní výstup končí. Že na to prostě nemám…

Acylpyrin – ano či ne?

Lehce teď odbočím. Pár let zpátky jsem se rozhodl, že pokud to jen bude možné, tak se budu navždy vyhýbat chemickým léčivům typu ibalgin, paralen, acylpyrin a všemožným antibiotikům. Nachlazení a virózy je nejlepší léčit přírodním způsobem za pomocí klidu, litrů čaje a zázvoru. Stejný postoj jsem zaujal i tentokrát při rozhodování, jestli si preventivně nebo při prvních příznacích nevolnosti/krize vezmu Stacyl či Acylpyrin. Oba dva léky jsou v podstatě to stejné – rozdíl  je pouze v množství obsažené účinné látky kyseliny acetylsalicylové, která se používá při horečkách, zánětech, revmatických problémech, bolestech hlavy, kloubů, svalů i pro ředění krve (snižuje totiž shlukování krevních destiček). Stacyl obsahuje 100 mg této látky, Acylpyrin 500 mg. Jako šetrnější volba vhodnější k prevenci se tedy jeví Stacyl, kdežto u Acylpyrinu uživatel pocítí rychlejší účinek při akutních obtížích. Já jsem si s sebou na cestu stejně jako Pepa přibalil Stacyl, nakonec jsem ho však nepoužil. Pepa Stacyl užíval preventivně, Michal a Honza si vzali Acylpyrin během výstupu. Honza užil dokonce dva Acylpyriny a podle svých slov ho neskutečně nakoply (dokonce jsme pojali podezření, jestli si místo Acylpyrinu nevzal piko z Vinohrad) a pomohly mu překonat největší krizi. Jako pozorovatel musím říct, že do 5 tisíc metrů s výškou trochu bojoval, po druhém prášku se jeho stav až zázračně zlepšil. Těžko posuzovat, jestli to bylo skutečně léčivem, ale rozdíl byl markantní. Ze sedla postupoval jako první a nezdálo se, že by měl s výškou výraznější problémy. Nakonec byl na vrcholu první bez jakýchkoliv příznaků výškové nemoci.

Strmé stoupání ze sedla

Ale zpět do sedla… Vyřízení jsme si naordinovali asi hodinovou pauzu, během které pospáváme, poleháváme a přemýšlíme co dál. Nakonec se mi rozhodnutí skončit rozleželo v hlavě a vzhledem k vynikajícím podmínkám a relativnímu zlepšení stavu jsem sám sebe přesvědčil, že to aspoň zkusím. Buď to půjde nebo to otočím a půjdu zpět. Pouštíme se do prudkého svahu a ono to najednou jde. V půlce kopce už vím, že to dám a výstup dokončím. Pěšinka je úzká a musím několikrát uhýbat vracejícím se horolezcům. Nejhorší je čekání při vyhýbání se asi desetičlenné výpravě, která je komplet propojena jedním lanem. Bohužel to je zrovna v nejexponovanějším úseku, který je zajištěn fixním lanem. Musím co nejpečlivěji zaseknout mačky do přimrzlého sněhu ve svahu nade mnou a několik minut čekám, než celá výprava projde.

Cílová rovinka na vrchol

Terén se pak postupně narovnává, ale závěrečná rovinka do cíle je nekonečná. Pár kroků a odpočinek s hlubokým dýcháním. A neustále dokola to samé. Janka už vidím na vrcholu. Několikrát vykoukne, čumí na mě, zamává a zase zmizí. Když konečně v 14:20 (po téměř jedenácti hodinách výstupu) šnečím tempem „finišuju“ na nejvyšší vrchol Kavkazu a Ruska, padáme si do náruče a vyčerpaně si gratulujeme. Něco málo fotíme a čekáme na Pepu s Michalem, až se k nám připojí k jako nejvýše postaveným osobám v Rusku. Pche.. kam se v tu chvíli hrabe Putin ☺ Pravda, Michalovo dokončení výstupu je hodně dobrodružné. Po posledním kroku sebou práskne do sněhu tak, že se leknu, že se i s krosnou překulí a poletí někam do Gruzie. Naštěstí to uležel ještě v Rusku a může začít fotodivočina. Především Pepa je milovníkem zběsilého focení – je třeba ho vyfotit s vlajkou, bez vlajky, s logem firmy, bez loga, s náma, samotnýho a běda, když se nějaká fotka nepovede. K jeho škodě fotí jen na mobil – a s tou jeho megaoplatkou se v takové výšce fotí dost špatně. Na černým displeji není vidět vůbec nic a prochladlé prsty s otupělou myslí nejsou také moc nápomocny. Na pár fotkách jsme pak následující ráno objevili můj prostředníček (už ani nevím, jestli byl chtěný..), což Pepu pořádně dožralo.

Mimóza během sestupu

Při sestupu do sedla se musíme mít na maximálním pozoru. Už během této chvíle mě začíná trápit strašná žízeň, bohužel už mám všechny tekutiny vypité. V sedle si zkouším nahrabat trochu sněhu do petky – díky slunci se aspoň trocha během sestupu rozpouští a mám tak dva hlty k dobru. Nějakej zbyteček mě nechali od sebe polknout kluci. Každopádně v traverzu ze sedla začínám mít takovej zvláštní pocit, kterého se nezbavím až do následujícího rána. Když něco chci říct, tak to řeknu, vnímám, co říkají ostatní, ale všechno se odehrává tak nějak v pozadí, jak kdybych to pozoroval odněkud z dálky. Mozek dnes dostal holt trošku zabrat.

Nákup vody a plynového kartuše

Sestup nám celkově trvá tři hodiny. Nakonec ani tolik nevadí rozbředlý sníh, ve kterém se nohy propadají o několik decimetrů. I když v porovnaní s výstupem je cesta dolů téměř jen čtvrtinovou záležitostí, závěrečný úsek podél Pastuchových skal a později okolo chaty Prijut 11 je zdánlivě nekonečný. Žízeň mám, jak kdybych přešel Saharu tam i zpět, a pobolívá mě i trochu hlava. S Jankem spěcháme k prvnímu kontejneru, který před sebou vidíme, s plánem nakoupit nějaký barel vody a plynovou kartuši k vaření. V prvním kontejneru, kde večeří skupina horolezců, jsme odmítnuti. Napodruhé už se na nás usměje štěstí a pětilitrový barel vody i plynovou kartuši dohromady za 600 rublů kupujeme. Nakonec nás typan ještě zkásne za stanování u kontejnerů, ale cena za dvě noci není nijak závratná. Ve zbytku večera už zvládáme jen něco povařit, vypít a napsat zprávy domů. V noci fouká silný vítr, takže mám látku stanu opakovaně přilepenou na obličeji. Do toho mám několikrát i panické stavy, kdy se nemůžu nadechnout a lapám po dechu. Je to asi ještě dozvuk problému s výškou, který jsem si během výstupu přivodil.

4.7.úterý

Probuzení do větrného dne

Ráno přetrvává větrné počasí a Elbrus je schovaný v mracích. Moje včerejší mimózní vnímání okolního světa je již naštěstí minulostí. Zato Pepovy rty vypadají, jak když šimpanzovi uříznou pysky a nechají je pár hodin v sušičce na maso. Honza má zas ošklivě spálenej nos – Michal ho vtipně přirovnal k bacilovi z kresného seriálu Byl jednou jeden život. Balíme veškerej vercajk a po desáté se vydáváme k lanovce. Uznávám, že k dokonalé čistotě celé vysokohorské akce bysme měli sejít do Azau po svých. Jenže jsme po předchozích dnech dost rozbití, ze sněhu je totální kaše, vodu nemáme a lanovka je tak blízko. Kabinová lanovka voní novotou a s jedním přestupem sjíždíme až do civilizace. Po cestě si prohlížíme pěší cestu pod lanovkou, která je viditelně schůdnější, než trasa, kterou jsme šli před dvěma dny.

Pozor na zapnutý bederní pás batohu ve městě

V Azau následuje nákup suvenýrů, po němž za 400 rublů odjíždíme do vesnice Elbrus. Týpek ještě zkouší zvýšit cenu na 500 rublů. Rezolutně mu však oznamuju, že jedeme za 400 rublů. Pak už nic nenamítá. Ve zbytku dne je už jen oddychový režim vyplněný jídlem, pitím a odpočinkem. Vysadit se necháváme u restaurace kousek od kempu. Jenže její návštěva je zklamáním. Pivo teplý a v nabídce jen jedno jídlo (aspoň že se dalo jíst). Večer si dáváme u Ludmily pelmeně, jejichž příprava trvá nekonečně dlouho. Janko je našrot a má agresivní náladu. Rozčiluje se, že je v hospodě přeoutdoorováno a že nesnáší týpky, co chodí po městě se zapnutým bederním pásem u batohu. 😀

5.7. středa – 8.7.sobota

Odjezd z kempu Saklya

Večer se přihnal déšť s bouřkou a toto počasí vydrželo prakticky celou noc až do pozdního rána. I z toho důvodu byla středa krásně prozevlená a zmohli jsme se v podstatě jen na návštěvu naší oblíbené jídelny ve vesnici Elbrus, kde jsme si připili i vodkou na úspěšný výstup. Navečer jsme si domluvili s Osmanem odvoz do Kislovodsku za 4500 rublů. Ve čtvrtek v 10 hodin dopoledne nás poctivě čekal Osmanem domluvený řidič . Vypadal sice jako knihovník, řídil však jako prase. Zatáčky drtil co to šlo, ale to nejhorší přišlo, když jsme se dostali na frekventovanou část trasy – rovinatou dvouproudovku, ze které si místní udělali tříproudovku. Někteří nejen předjížděli, ale i podjížděli jedním kolem v poli. Jednou se proti nám dokonce řítilo auto tak, že se náš řidič musel vyhýbat do odstavného pruhu, aby nedošlo k čelní srážce. Zajímavých momentů bylo více, naštěstí jsme se v pořádku dostali do lázeňského města Kislovodsk. Zde se nám podařilo najít hostel Outdoor, ve kterém jsme se ubytovali. Komunikovat jsme zde mohli opět jen rusky, ale nakonec jsme si poradili a dokonce domluvili i odvoz na letiště.

Lázeňské město Kislovodsk a návrat domů

První den v Kislovodsku byl vyplněn návštěvou banky (výměna dolarů za rubly), restaurace a procházkou po centru města. Druhý den jsme byli v socialistickém bazénu a nejlepší na závěr byla návštěva české hospody Mark & Zdeněk, kde jsme ochutnali výborný piva. Zajímavostí bylo, že je obsluha natočila nejdříve do PET lahve a až následně přelila do sklenice. Bohužel jsme se nemohli zdržet moc dlouho, protože jsme měli zavazadla v úschovně a do 20:00 je museli vyzvednout. I tak jsme přišli pět minut po osmé a málem už nezastihli pracovnici, která se ještě narychlo vrátila, aby nám dodatečně úschovnu odemkla. Ve 22:00 jsme se přesunuli na letiště, odkud nás čekala zdlouhavá cesta zpět do Vídně.

u Grandu po příjezdu do Brna

Na závěr bych chtěl ještě jednou vyzdvihnout důležitost příznivého počasí pro úspěšný výstup na Elbrus. Jako názorný příklad může posloužit výsledek výstupu klientů nejmenované české cestovky. Do oblasti se dostali v podobný čas jako my, ale drželi se předem stanoveného programu. Díky tomu se na svahy Elbrusu dostali až po skončení periody pěkného počasí. Na vrchol se dostala jen malá část výpravy (podle informací to bylo 5 lidí z asi 20 účastníků). A bolístky? 3x omrzlé nohy a ruce, 1x omrzlý nos, 2x sněžná slepota, 10x poškození sebevědomí, 1x ztráta peněženky a pasu…