Dlouhý den na Moldoveanu 2016

Najít v deštivém pohoří Fagaraš “suché okno” v podobě pěkných slunečních dní není jednoduché. Sami jsme se o tom přesvědčili v červnu 2014, kdy jsme při cestování po Rumunsku marně vyhlíželi příznivou předpověď, která by nám umožnila výstup na nejvyšší vrchol Moldoveanu. Nakonec jsme tehdy za husté mlhy a deště alespoň vystoupali od jezera Balea na nedaleký  dvouapůltisícový vrchol Buteanu. Dlouhá celodenní túra na Moldoveanu však tehdy nepřipadala v úvahu. Když jsme se sem po více než dvou letech v srpnu 2016 vraceli, věřili jsme v příznivější podmínky. Srpen a začátek září jsou totiž ve Fagaraši nejsušší částí roku, což však rozhodně neznamená, že zde neprší.

Po našem odpoledním příjezdu k jezeru Balea začíná opět hustě pršet. Schováni před dešťovými kapkami pozorujeme s kyselými výrazy na kost promoklé závodníky, kteří se toho dne účastnili horského maratonu po Fagaraši. Následující dvě hodiny trávíme v horském hotelu při polívce ve společnosti staršího Rumuna a jeho dvou dcer, které nám nabídly místo u jejich stolu. Jejich otec se toho dne účastnil horského závodu a dcery měl jako svůj doprovod. Jedna z nich pracuje již mnoho let v Londýně v galerii, zatímco druhá se měla chystat na Nový Zéland. S angličtinou tedy není problém. K večeru se jako mávnutím proutku zcela mění počasí. Po roztrhání oblačnosti se vyjasňuje a za krásného západu slunce stavíme Liborův obří stan pro šest lidí, což přesně odpovídá našemu počtu. Budíček máme nastavený tak, abychom v pět ráno vyrazili.

Dračí okno

Po probuzení nás vítá obloha plná hvězd s lehkým oparem nad hřebenem Fagaraše. Vydrží dnes pěkné počasí celý den? Ještě netušíme, jak moc ho budeme potřebovat. Za svitu čelovek vyrážíme něco po páté hodině, a to rovnou ostrým stoupáním s převýšením tři sta metrů na hřeben Fagaraše. Následuje mírné klesání okolo jezera Capra (dostáváme se k němu zhruba po hodině od zahájení výstupu), což představuje odpočinkovou pasáž před strmým sestupem do doliny Fundul Caprei. Především na těchto strmějších úsecích je znát, že byly předchozí den řádně pokropeny vodou. Opatrnost je nutná na každém kroku. Dolinu rychle probíháme a opět se potýkáme s blátem při stoupání ke skalnímu výklenku Dračí okno v sedle Portita Arpasului.

Svačinka a …. na paloučku

Trasa se nyní stáčí doprava a následuje krátká ostřejší pasáž zajištěná řetězy. Nejedná se však o nic extra složitého nebo nebezpečného, alespoň za daných podmínek. Celkem dlouho se pohybujeme mimo dosah slunečních paprsků. Jakmile se dostáváme k pěknému travnatému svahu, který je navíc sluncem hezky vyhříván, využíváme tohoto místa k odpočinku a ke svačení. Honza W navíc i k vykonání velké potřeby, k čemuž si vybírá parádní plácek tak, abychom na něho všichni dobře viděli. Samozřejmě se to neobchází bez patřičných komentářů. Inu, není dobrého výletu bez veselé “hnědé” anekdoty s Honzou.

Hřebenovkou okolo jezera Podragu

Posilněni svačinou, a někteří i odlehčeni, pokračujeme až na hřeben a přes vrcholy Arpasul Mic, Arpasul Mare okolo jezírka Podu Giorgiului do sedla Saua Podragului (2307 m n.m.). Hlavně sestup k jezírku je překvapivě náročný. Po kluzkém a nestabilním povrchu sestupujeme dost pomalu a někteří členové skupiny už začínají být značně demoralizováni. Za jezírkem se však terén vrací opět k normálu a my střídavě stoupáme a klesáme a stoupáme a opět klesáme. Krásné výhledy nabízí již výše zmiňované sedlo Saua Podragului, ve kterém se kocháme pohledem na ledovcové jezero s chatou Cabana Podragu. Na vrcholu Podu Giorgiului (stejný název jako dříve zmíněné jezírko) se nám poprvé otevírá pohled na masiv hřebenu s Vistea Mare a Moldoveanu. Jejich vrcholky se však zatím schovávají v mracích.

Přes Vistea Mare na Moldoveanu

Následuje zdlouhavý zvlněný traverz pod svahy Vistea Mare. Zde nás čeká náročné stoupání na jeho vrchol. Máme již za sebou mnoho nastoupaných metrů a i proto je další strmý postup velmi namáhavý. Okolní oblačnost navíc snižuje viditelnost jen na pouhých pár metrů. Pravidelně musím zastavovat, abych se vydýchal. Vždycky se dívám pod sebe, kde vidím Honzu N. a slyším ostatní kluky, kteří jsou schováni někde kdesi v mlze. Konečně se dostávám na vrchol Vistea Mare, oblačnost se na chvíli trhá a já tak mohu pozorovat turisty na hřebenu Fagaraše i nedaleký vrchol Moldoveanu. Jakmile je naše skupina kompletní, vydáváme se společně na závěrečný patnáctiminutový úsek na nejvyšší vrchol Rumunska. Zde nesmí chybět několik vlasteneckých fotek, přípitek kořalkou i dojemné telefonáty s blízkými.

Změna sestupové trasy

Sestup bude svým zvlněným profilem velmi netypický oproti tomu, na co jsme z jiných výstupů zvyklí. Rychlé seběhnutí do údolí tentokrát nepřipadá v úvahu. Doufáme jen, že vydrží počasí. Při návratu z Moldoveanu na Vistea Mare nám polský horal hlásí blížící se bouřku právě na Moldoveanu a i proto se snažíme šlápnout do kroku. Po rychlém sestupu z Vistea Mare následuje traverz k Podu Giorgiului. Na vrcholu Podu Giorgiului odpočíváme a čekáme na opozdilé členy skupiny, na kterých se již začíná projevovat únava. Michal vytahuje mapu a navigaci, aby nám po chvíli předložil geniální myšlenku. „Myslím, že jsem našel parádní sestupovou trasu, která bude po vrstevnici a navíc i kratší než původní výstupová. Jo, jasný. Bude to po vrstevnici.“, přesvědčuje sám sebe. Namlsáni souhlasíme a v Liborově prázdných očích a odevzdaném výrazu se objevuje plamínek života, který je ještě posílen mou nabídkou, že v následujícím úseku ponesu jeho batoh.

Po vrstevnici…

Vydáváme se tedy opět vstříc návratu. V sedle Podragului odbočujeme z naší původní trasy a sestupujeme k jezeru Podragu. Odsud to už bude velká neznámá a musíme holt věřit Michalově navigaci a jeho instinktu. V blízkosti jezera hledám nějaký zdroj pitné vody, protože jsem už úplně na suchu a v hrdle mám taky jako v polepšovně. Nakonec doplňuju z horského potůčku, který se nezdá být kontaminován ovčím trusem, a vyrážím za ostatními, kteří k mému nepříjemnému překvapení opět nabírají těch zhruba 250, 300 výškových metrů, které jsme ze sedla k jezeru sestoupili. Hm, tak “návrat po vrstevnici” začíná pořádným stoupákem, pomyslím si. Nevadí, sice to bude dál, zato horší cestou. Kdybych jen tušil, jaká to bude pravda. Po výstupu na hřeben se opět shledávám s odpočívajícíma parťákama, jejichž smutné pohledy nevěstí nic dobrého. Rozhlížím se a očima hledám další pokračování cesty a ejhle! Žádná vrstevnice! Zato brutální klesání, po němž bude následovat další lahůdka v podobě přibližně tří set výškových metrů vzhůru pořádným krpálem. Kromě nás už není vidět v okolí živáčka. Je zřejmé, že tato alternativa není příliš využívaná. Co se dá dělat. Čas denního světla se pomalu krátí, tak musíme pokračovat. Rychle sebíhám kopec a krátkou rovinatou pasáž v údolí a pouštím se do dalšího velmi prudkého stoupání. Na jeho vrcholu čekám, než se ke mně doškrábe Pepa s Honzou N. a společně pokračujeme opět “po vrstevnici” (neboli prudký sestup a stejně prudké stoupání).

Konečně u Dračího okna

Už chceme věřit, že to je poslední “rovinka” před napojením se na původní výstupovou trasu, ale na vrcholu dalšího stoupání se už dělá blbě i mně. Takže ještě jedno klesání a stoupání. Zpětně jsme naznali, že tato trasa vedla po vrstevnici asi jen ze dvou procent. Ale taky zážitek… Konečně se dostáváme k tzv. Dračímu oknu, známému také jako Fereastra Zmeilor. Čekáme na ostatní, což je vzhledem k chladnému větru dost nepříjemné. Přebírám zde od Michala Liborův batoh (Michal ho nakonec nesl velkou část cesty) a nepříjemným bahnitým terénem sestupujeme opatrně ke zdroji pitné vody. Zde doplňujeme zásoby tekutin a za šera přecházíme pod poslední výraznější stoupání do sedla u jezera Capra. Zapínáme čelovky a pomalu se jak zombie trousíme vzhůru. Po celém náročném dni nám už zbyly jen zbytky sil, což je na tomto prudkém svahu dost znát. V tento moment mám navíc na zádech dva batohy, což mi dává ještě více zabrat. Před jezerem Capra, kam přicházíme za tmy, následuje rovinatější pasáž. Jsem úplně vyřízenej a prosím Pepu, aby si Liborův batoh přebral.

Závěrečný sestup k jezeru Balea

Asi okolo deváté hodiny večer zahajujeme závěrečný sestup k jezeru Balea. Jediným zdrojem světla jsou jen naše čelovky. Svítím na cestu i Honzovi W., kterému jeho čelovka přestala fungovat. Tato poslední pasáž je nekonečné utrpení. Žaludek začíná pomalu protestovat, protože se mu nelíbí, že musí trávit jen vodu a svoje vlastní šťávy. Nakonec se zcela vyčerpáni dostáváme o půl desáté do stanu a k autu. Hned se snažím něco sníst, aby se mi udělalo trochu líp. Postupně jako poslední přicházejí něco po desáté Michal s Liborem. Protože fouká docela silný vítr, tak se nám nechce nocovat v Liborově  natrženém stanu. Část z nás tedy nocuje ve vstupní místnosti horní stanice lanovky Lac Balea. Druhý den dopoledne Fagaraš opouštíme a přesunujeme se dále po Rumunsku směrem k Moldavsku.

Po fyzické stránce to byl možná nejnáročnější den, který jsem v horách zažil. Celá túra trvala nepřetržitých 17 hodin s obrovským množstvím nastoupaných metrů (minimálně 2500 m nastoupáno). Zpětně celou akci hodnotím jako skvělý zážitek. Měli jsme především velké štěstí na výborné počasí, které vydrželo po celý den. To bylo na celém výstupu asi nejpodstatnější. Za špatného počasí (nebo předpovědi) nemá vůbec smysl podobnou akci realizovat.

Účastníci: Honza Weiss, Honza Novotný, Libor Havlíček, Pepa Šťastný, Michal Štefanik, Daniel Orgoník